Český rozhlas: Podnikatelé s chudobou vydělávají na ubytovnách v chudinských čtvrtích
Podnikání s chudobou – i tak se dá nazvat podnikání majitelů ubytoven,
kteří chtějí za bydlení v pokoji, často se společným záchodem a
sprchami na chodbě a například i omezenou možností návštěv, nepřiměřené
vysoké částky. Spoléhají se na to, že u nich jsou lidé, kteří normální
nájemní byt neseženou a na ubytovnu jim přispěje stát. Ubytovna je
přitom pro většinu jejích obyvatel posledním útočištěm, kam utečou z
ghetta. Toto téma rozebírá Český rozhlas.
„Lidé se chtějí dostat z té lokality a hlavně chtějí
mít nějaké důstojnější bydlení, protože většinou žijí v nevyhovujících
podmínkách – to znamená, že jsou ty byty přelidněné a nejsou tam
hygienické podmínky takové, jaké by měly být.“ popisuje situaci v
ústeckých Předlicích terénní pracovnice organizace Člověk v tísni
Denisa Urbánszká. Několik nájemníků z domu, kde byly shnilé stropy,
chyběly vstupní dveře a byla rozbitá okna, mi řeklo, kolik majiteli
platí za bydlení: „Šest tisíc za 1+1…“
Majitel dům neopravil
a nezajistil těmto lidem náhradní bydlení. Skončili na ubytovně. S
hledáním nového bydlení pomáhá každému, kdo se chce ze sociálně
vyloučené lokality dostat pryč, Člověk v tísni. S nálepkou "Rom z
Předlic" je to ale podle Denisy Urbánszké velmi těžké: „Většinou jde o
mnohočetné rodiny. Většinou mají od sedmi dětí výš. Jde o to, že to
jsou i romské rodiny…“
Když už není kam jít, skončí lidé na
ubytovně, kde jsou horší podmínky než v běžném bytě. Přesto tam jsou
vyšší platby – v jedné z nich v Ústí nad Labem například zaplatí
dospělý pět a dítě jeden tisíc korun měsíčně. Částka s počtem lidí v
rodině samozřejmě roste. Potvrzuje to i Celestina Hadravová z ústeckého
úřadu práce: „Smlouvy o ubytování jsou drahé. Jsou předražené – nosí
nám třeba smlouvy na jednotlivce, a tam se to nájemné pohybuje okolo
šesti tisíc korun za měsíc, a to se jedná třeba o jeden pokoj. Pak nám
nosí smlouvy pro jednotlivce třeba i na sedm tisíc – což ani ta daná
lokalita neodpovídá tomu nájemnému, které je v místě obvyklé.“
Právě
na úřad práce si lidé chodí pro zpravidla další sociální dávku:
doplatek na bydlení. Ten se počítá z normativních nákladů na bydlení.
Ten se počítá z takzvaných normativních nákladů na bydlení.
„Odvíjí
se od počtu obyvatel v obci a následně se zkoumá počet osob v té
rodině… U pětičlenné rodiny jsou normativní náklady nejvýše stanovené
na třináct tisíc pět set šedesát pět korun. Ta rodina má ale většinou i
další příjem – mají dávky sociální podpory a jiné příjmy, takže nikdy
vlastně nedosáhnou na celou tu částku.“ vysvětluje Celestina Hadravová.
Stát tedy sice neplatí celou částku, kterou majitelé
předražených ubytoven chtějí, přesto se tím zvyšují další výdaje na
sociální dávky. Po internetu koluje řada "zaručených" zpráv o
zneužívání sociálních dávek.
„Že jedna žena na dávkách pobírá
třicet tisíc korun… Pravidelně tam ale schází informace, že je to
jediný jakoby výdělek pro třeba osmičlennou rodinu, kdy ale tato rodina
ještě bydlí na ubytovně a zaplatí za nájemné osmnáct tisíc.“
okomentovala jednu takovou zprávu Petra Klingerová z organizace Člověk
v tísni.
Problémem tedy podle ní není zneužívání dávek ve
velkém potřebnými lidmi, ale podnikali, kteří jejich prostřednictvím
sociální systém zneužívají. Zajímal nás i názor majitelů některých
ústeckých ubytoven – rozhovor ale odmítli.
