Čtyři koncentrační tábory pro Romy fungovaly během války na území Liberce

Zahajujeme třídílný seriál o romských koncentračních táborech v Liberci, které fungovaly v letech 1939 – 1943. Seriál vychází z článků Ivana Rouse v knihách „Tábory a válečná výroba“ a „Bílá místa ve výzkumu holokaustu.“ Tábory řadíme mezi koncentrační, neboť jsou jimi svým významem, jejich cílem bylo vyhlazení určité skupiny obyvatel. Z hlediska organizace a systému se však od koncentračních táborů liší.

V tomto článku vás seznámíme s úvodními informacemi. Následovat bude článek o táboře v Nádražní ulici, jímž byla budova firmy Textilana. V dalším článku představíme tábor u Lomu, který souvisel s využíváním práce Romů firmou J. W. Roth při stavbě sídliště Domov na Králově háji.

Romské tábory v Liberci

Pronásledování Romů a jejich likvidace za nacistického režimu, která je často označovaná jako tzv. „zapomenutý holocaust“, se odvíjely od několika podstatných událostí. Romové byli pronásledováni už dlouho před rokem 1933, kdy v Německu vyšlo nařízení říšského prezidenta o ochraně lidu a státu před tzv. "gaunerskou populací". Přísné zákony vztahující se přímo na romskou populaci byly zavedeny už na konci 19. století v Bavorsku a s doplňky se staly vzorem pro podobná nařízení jak v Německu, tak i v jiných státech.

V roce 1935 vyšly tzv. Norimberské zákony, které označily Židy a Cikány za nebezpečnou cizí rasu. Od roku 1937 existovalo v Berlíně Výzkumné centrum pro rasovou hygienu a biologii populace. Tento ústav, vedený dr. Ritterem, měl dodat rasovým teoriím vědecký podklad. Například asociální chování bylo označeno u Romů jako dědičné. V této době se začal stupňovat tlak na Romy takovým způsobem, že v mnoha případech opouštěli území Německa.

V září 1939 bylo rozhodnuto o přesunu Romů z území Německa do okupovaného Polska. Hned následující měsíc začal vznikat přesný soupis Romů a osob žijících tzv. „cikánským způsobem“. Tím vlastně začaly vznikat romské tábory ve větším měřítku; to samé se odehrávalo i v českém pohraničí připojeném po Mnichovské dohodě k nacistickému Německu. Pro Liberecko je první tábor doložen již k listopadu 1939.

První informace

Romské tábory v Liberci byli literaturou dlouho opomíjeny, třebaže tvoří významný prvek regionální historie i dějin romského etnika. Pátrání po nich odstartovala drobná zmínka v brožuře „Liberec ve stínu nacismu“, která uváděla, že se jeden romský tábor nacházel v oblasti křižovatky ulic Jablonecká, Kunratická a Broumovská.

První podrobnosti o problematice romských táborů v Liberci však přineslo až svědectví pana Rado Faltise z roku 2010, které upřesnilo lokalizaci tábora a přivedlo nás na stopu přímé romské pamětnice Růženy B., která přežila s velkým štěstím i se svými rodiči a sourozenci celou válku.

Rado Faltis ve svém svědectví popisuje způsob, jakým se celá rodina zachránila před transportem do koncentračního tábora: „…koncem října 1944 dostala rodina B. obsílku od gestapa dostavit se i s malými dětmi (Růženka 10-ti letá a 4 mladší sourozenci) na liberecké nádraží na transport. ... Při příchodu na liberecké nádraží prošla romská rodina B. policejním kordónem a gestapákem v civilu, byla zaevidována a přistrčena ke skupině jiných postižených. Pud sebezáchovy či vnuknutí shora "přikázaly" tatínkovi Růženky neposedávat na zemi, ale v tom jeho úseku popocházet, pokud se dalo. V jednom okamžiku právě přicházela skupina 3 - 4 vyšších nacistických pohlavárů v civilu a jeden četnický důstojník. Pan B. se postavil tak, aby byl dobře viděn a měl úspěch. V té skupině nacistických "úředníků" se nacházel jeden známý z Frýdlantska, teď při této akci již vyšší kriminální inspektor Richard Schwarz. A tento inspektor Schwarz se přibližuje k tatínkovi Růženky se slovy: "Ferdi, was machts du hier?" A tatínek Růženky, Ferdinand, vysvětluje, že dostal obsílku do transportu. Pan inspektor odejde na deset minut. Po návratu sdělí Ferdinandovi B., že on a celá rodina okamžitě opustí nádraží a vrátí se do jejich bytu. Navrácení klíčů od bytu převezme určená osoba.“

Z dalších výpovědí pana Faltise a paní Růženy B. vyplynulo, že na území dnešního Liberce existovaly pravděpodobně tři romské tábory. Nacházeli se na katastrálním území Liberce, Rochlice a Starého Harcova. Později se podařilo dohledat ještě čtvrté zařízení v Horním Růžodole. Nejstarší tábor z podzimu 1939 se nacházel v areálu lomu a tvořily jej dva dodnes zachovalé baráky. To, že v nich existoval romský tábor, je však pouze hypotézou, protože to naznačuje jediný dopis z října roku 1943. Firma Gustav Modler, velkoobchod s vlnou pro skladování odpadové vlny, v něm žádá o pronajmutí opuštěných prostor v Liberci- Starém Harcově, což by odpovídalo výše zmíněným barákům. Město s návrhem souhlasí, ale chybějící korespondence neumožňuje jednoznačně vyloučit, že se nejednalo o později vzniklý barák na parcele 1350/2 v Kunratické ulici.

Existenci romského tábora v areálu lomu nicméně podporuje také svědecká výpověď Růženy B. Ta v táboře nebyla přímo internována, ale podařilo se jí ho spolu s otcem navštívit nedlouho po té, co byl odtud vypraven transport do koncentračního tábora. Jedna z žen určených k deportaci se prý odmítla podrobit a spáchala sebevraždu skokem ze skály do zatopeného lomu.

Další, tentokrát jednoznačně doložený tábor se nacházel v Nádražní ulici č.p. 120 v Rochlici a měl být v provozu až do roku 1944. Kromě hypotetického tábora umístěného přímo v areálu lomu existoval také tábor poblíž zastávky veřejné dopravy „U Lomu“. Nacházel se v místě velké serpentiny na Kunratické ulici na katastrálním území Rochlice a byl postaven v roce 1941.

Transporty Romů

Ze vzpomínek pamětníků můžeme vysledovat i podrobnosti týkající se transportů. Obecně byli Romové v Evropě deportováni prakticky do všech existujících koncentračních táborů. Nejvýznamnější místo však představovala Osvětim, kde byl po rozšíření v roce 1942 zřízen tzv. cikánský tábor.

Podle svědectví Růženy B. končily v Osvětimi zpočátku také transporty z Liberce. Později se však rozdělily podle pohlaví: muži byli posláni do Buchenwaldu, kdežto ženy do Ravensbrücku. Tomu odpovídají i poznatky z jiných měst, například z Brna. Romové odtud byli nejprve vypravováni téměř výhradně do Osvětimi, ale zhruba od jara 1944 začali být posíláni do Buchenwaldu a Ravensbrücku. Podobně jako v Liberci se jednalo o Romy jak z protektorátu, tak z okupovaných pohraničních oblastí, takže transporty měly nejspíše jednotné určení.

Další nápadnou shodou je fakt, že u transportů z Liberce i Brna figurovali představitelé kriminální policie. První hromadný transport v Brně řídil rada německé kriminální policie J. Herzig a vypravoval ho komisař brněnského policejního ředitelství J. Bilík. V Liberci to byl vyšší kriminální inspektor Richard Schwarz, který vykázal z transportu rodinu Ferdinanda B. V obou případech měli zaměstnanci kriminální policie možnost vyjmout vězně z transportu, a tím je fakticky osvobodit.

Autorovi děkujeme za laskavé svolení k publikaci jeho textů.

DOKUMENT