Když byl v Nizozemí v roce 2005 zavražděn islámským fundamentalistou Theo van
Gogh, začala jsem se blíže zajímat také o islám. V rámci křesťanských denominací
(pozn. red.: církví) jsem si tou dobou dokázala představit mnohé – od
fundamentalistů, kteří ženám zakazují nosit kalhoty, všem poslouchat písničky
(jiné než žalmy) a číst Harryho Pottera (protože jsou tam kouzla), přes
křesťany, kteří se snaží žít co nejlépe svůj život a poctivě hledají, jak na to,
až po ty, kteří chodí do kostela jen ze zvyku.
Předpokládala jsem, že v jiných náboženstvích je to podobné, jen jsem si
nedokázala představit, jak to skutečně vypadá. Jak žije muslim, kterého potkávám
v Praze, co je pro něj důležité apod. A protože jsem předpokládala, že nejsem
jediná, koho to zajímá, tak jsem spolu se studenty uspořádala na Fakultě
humanitních studií UK besedu, na kterou jsem pozvala dva hosty. Obě byly mladé
ženy, které se k náboženství přiklonily až v dospělosti a obě byly aktivní v
těch skupinách, kde svoji víru praktikovaly. Jedna z nich byla katolička a jedna
muslimka českého původu. V souvislosti s diskuzemi ohledně islámu musím na
debatu v poslední době často myslet.
Studenti byli nejdříve zaražení, což je pochopitelné. V našich zeměpisných
šířkách nejsme zvyklí bavit se o náboženství tak, abychom zjišťovali nejen
věrouku a informace, ale abychom se dotkli i toho, jak náboženství ovlivňuje
každodenní život, o což v posledku šlo. A tak chvíli trvalo, než se studenti
osmělili ptát se na to, co je skutečně zajímalo: jak se obě mladé dámy
rozhodují, jestli lžou, jak se dívají na nevěru, jestli by se rozvedly, co musí
v rámci každodenního života dělat, když věří, jestli a jak se modlí atd. Obě
velmi trpělivě odpovídaly, studenti poslouchali, až došlo ke konci debaty k
neuvěřitelnému momentu. Studenti se najednou zarazili a říkají – prosím vás, vy
to máte vlastně skoro ve všem tak hrozně podobné, věříte vy dvě ve stejného
Boha? V místnosti se rozhostilo napjaté ticho – studenti ani nedutali, bylo
evidentní, že je to náramně zajímá. Obě dámy se nejdříve zarazily, podívaly se
na sebe, pokrčily rameny, mrkly a řekly – no vlastně –
asi ano. A rozesmály se. Ve třídě jakoby povolilo velké napětí a to se proměnilo
v úžas. Křesťanka a muslimka veřejně tvrdí, že věří v jednoho Boha, svět je v
pořádku…
Když se podíváme na situaci zevrubněji, je celá věc samozřejmě o něco
složitější. Dovolím si ponechat na teolozích a religionistech z obou stran
náboženského spektra debaty o tom, jestli je Bůh opravdu jen jeden, nebo víc a
jestli jednotlivá náboženství věří ve stejného, nebo v jiného boha. Selský rozum
velí, že pokud nějaký Bůh existuje, pravděpodobnost, že je jen jeden pro nás
všechny, je větší, než že jsou různí bohové pro různá náboženství, ale jak
říkám, k tomu nechť se vyjadřují především hlavy pomazané a kompetentní. Z
hlediska soužití je ale na celé věci zajímavé ještě něco jiného.
Když pomineme otázku, jestli obě dámy volají ke stejnému Bohu, spojuje je
totiž ještě něco důležitějšího. Obě jsou představitelky lidí, kteří podrobně
zkoumají své chování a rozhodování ve světle nějakého přesahu nebo horizontu,
jak by řekl Václav Havel. Obě se pokoušejí poctivě zjišťovat, proč to či ono
dělají, a dívají se na to zvenku. A obě se snaží myslet na své okolí, obě jsou
hledačky pokladů, které život nabízí. A ani jedna z nich se neutekla během celé
debaty k dogmatům typu – víra velí, proto nediskutuji. Naopak, obě byly ochotné
sdílet své hledání, pochybnosti, naděje. Zvědavě se ptaly studentů na jejich
názor a pozorně poslouchaly jedna druhou. Občas se něčemu podivily, jindy
přitakaly, jako že to či ono také znají…
A v onom klíčovém momentě, kdy se jich studenti plni očekávání zeptali na to,
jestli věří ve stejného Boha, se rozhodly zhmotnit svoji společnou snahu o
poctivý život do vyjádření, které možná nebylo teologicky košer, ale které vedlo
diskutující k sobě, které mezi ně nestavělo hráz, ale pomáhalo jim nahlédnout
přes pomyslnou zeď.
A tak mi na základě téhle zkušenosti i dalších debat, které se nějakým
způsobem točí kolem náboženství, nezbývá než pro sebe konstatovat tenhle závěr.
Možná se svět sice dělí na vyznavače různých náboženství a na ty, kteří si
životní moudrost snaží načerpat v různých jiných typech skupin, ať už jsou to
scientologové, skeptici nebo kdokoli další. To je evidentní a je to tak asi i v
pořádku. Další kritérium dělení lidí je ale možná ještě jiné. Možná je pro
současnou situaci podstatně důležitější dělení lidí na ty, kteří dogmaticky
trvají na nějaké pravdě (ať už je konvičkovská, islamistická, ortodoxně
kalvinistická nebo ortodoxně pravičácká/levičácká/sekularizovaná či jiná) – to
je vlastně jedno jaká.
A pak na ty, kteří se snaží spolu s ostatními hledat, jak
to na světě, který se nám před očima proměňuje ve vesnici bez návsi, zařídit
tak, aby se nám žilo společně dobře. Možná je tohle dělení lidí nějak čím dál
tím důležitější. Anebo bylo vždycky, jen nás nenapadlo ptát se křesťanky a
muslimky na to, jestli věří ve stejného Boha…
