romea - logo
16. ledna 2021 (sobota)
svátek má Ctirad

 

VYHLEDÁVÁNÍ
 

Daniel Linart: Jak se dítě z pěstounské rodiny stane lektorem pro další pěstouny?

3.12.2020 19:07
Daniel Linart (FOTO: archiv Daniela Linarta)
Daniel Linart (FOTO: archiv Daniela Linarta)

Sedmadvacetiletý Daniel Linart pochází ze sedmi sourozenců. On a dva jeho sourozenci skončili v pěstounské péči, ostatní zůstali s jeho biologickou matkou a babičkou. Proč tomu tak bylo, dodnes neví. Když bylo Danielovi patnáct měsíců, vzala si ho z kojeneckého stavu v Opavě pěstounská rodina. Děti pěstounů nazývá svými sourozenci a jak sám říká, vždy mu byli oporou.

Daniel nyní pracuje pro odbor školství v Ostravě – Porubě, prostřednictvím kterého se snaží pomáhat žákům s distanční výukou a zjišťuje také dopad výpadku běžné školní výuky. 

Hodně času ale věnuje svému projektu I feel good, v rámci kterého spolupracuje s pěstounskými rodinami, které mají v péči romské dítě, a také lektorské činnosti. Tuto neděli 6. prosince se pod jeho vedením koná online seminář „Jak se dítě z pěstounské rodiny stalo lektorem pro další pěstouny“, kde se snaží otevírat i téma významu romské identity. Akce se koná od 17 hodin, je možné se na něj registrovat na e-mailu daniel.linart@centrum.cz a více informací zájemci naleznou na facebookové stránce k události.

Mohl byste přiblížit svou pěstounskou rodinu, v které jste vyrůstal?

V pěstounské rodině mě přivítaly dvě biologické děti pěstounů - brácha, který je o tři roky starší a sestra, která je o půl roku starší než já. Postupem času nás bylo celkem sedm sourozenců, z toho čtyři děti přijaté a tři biologické. Vyrůstal jsem v majoritní rodině, která přijala celkem i se mnou tři romské děti. Bez předsudků, bez znalostí romské problematiky, beze strachu, že bychom měli být okolím diskriminováni. Máma říkává, že když mě viděla poprvé, tak ty tmavé kudrnaté vlásky a tmavé černé oči ji upoutaly natolik, že vůbec nerozmýšlela. Následně se pak setkala v Ostravě s tím, že když se mnou byla na procházce, tak Roma ji nadávali, proč krade romské děti (směje se Daniel). A moji sourozenci, kteří jsou biologickými dětmi mých pěstounů, se nikdy za romského bráchu nestyděli.

Jedním z témat, kterým se zabýváte, je, jaké to je pro romské dítě vyrůstat v neromském rodině. Jaká je vaše zkušenost?

Tohle je téma, o kterém bych nejradši napsal v budoucnosti knihu. Dětství až do osmnácti let jsem strávil v majoritním prostředí. Nebydlel jsem ani blízko lokalit, kde bydleli Romové v Ostravě, a ve třinácti letech jsme se přestěhovali na vesnici, kde Romové vůbec nebydleli. I přesto jsem od malička věděl, že Romem jsem, a vůbec jsem se za to nestyděl. Buď jsem se s diskriminací jako dítě nesetkal nebo jsem ji přehlížel. Je to tím, že moje maminka, u které jsem vyrůstal, mi představovala romství pozitivně. Sama nevnímala Romy jen jako sociálně slabé, nepracující, nevzdělané - uvědomovala si, že primárně jsem člověk a že jsem Rom. Neviděla romství jako problém. A to je základ celé mé identity. Pokud by maminka měla předsudky o Romech, nikdy bych svou identitu nemohl přijmout. 

Takže jako romský chlapec jsem jezdíval na skautské tábory, lyžoval jsem, hrál jsem na hudební nástroje v ZUŠ. Neuměl jsem noty, ale učil jsem se skladby podle poslechu. A učitelé a spolužáci se k mé neznalosti not nikdy nevyjádřili třeba tak, že jsem Rom, tak prostě se učit neumím – naopak si pamatuju, že to obdivovali. Například jsem v devíti letech slyšel poprvé soundtrack Titanicu, pak vzal housle a zahrál ho. Slyšel jsem Montiho čardáš – a zahrál jsem ho. Lidé z majority mě jako romské dítě obdivovali. A díky tomu jsem se cítil skvěle.

Vyrůstal jste od útlého věku v neromském prostředí. Přesto mluvíte plynule romsky. Jak se to stalo?

Je důležité říct, že jsem své romství vnímal od útlého věku. To, že jsem Rom, mi rodiče vštěpovali odmalinka - a pozitivně. Když mi bylo asi šest let, jeli jsme s maminkou do Prahy na seminář. Byla to snad jedna z prvních akcí pro romské děti v pěstounských rodinách, který tehdy vedla Petra Gelbart. Byl to úžasný seminář, kde nám představila romské písně a přiblížila romskou kulturu. Už si ani nevzpomínám, jak přesně seminář probíhal, ale odnesl jsem si z toho nejen romské písně, ale hlavně „obraz“ Petry, krásné romské ženy, která umí romsky, zpívá romské písničky a prezentuje to veřejnosti.

Když jsem pak nastoupil do prváku na střední školu, měl jsme odborný předmět Romistiku a romský jazyk. A to byl začátek toho, kdy jsem začal vnímat romství jinak. Zjistil jsem, že základem mé identity je jazyk. Romštinu jsem si zamiloval a, i když jsem uměl tedy asi tři věty, začal jsem přemýšlet v romštině. Nevím, jestli to je srozumitelné, ale natolik jsem si svůj jazyk zamiloval, že když jsem třeba nahlas přemýšlel, co budu dělat, slova, která jsem znal z výuky romského jazyka, mi v hlavě naskočily místo češtiny. Vytvořil jsem si sám v sobě romštinu jako primární jazyk. 

V sedmnácti letech jsem pak poznal přítelkyni, která byla Romka, a také její rodinu. A zde jsem poprvé viděl život romské rodiny, komunikaci celé rodiny v romštině, tradice a kulturu Romů, kteří přijeli z východního Slovenska. Všichni věděli, že romsky neumím, a proto na mě mluvili česky a mezi sebou romsky. Do teď si vzpomínám, jak jsem mámě mé přítelkyně řekl: „Proč se mnou nemluvíte romsky?“ Odpověděla: „Až na mě promluvíš romsky, já ti odpovím v romštině.“ Během jednoho měsíce jsem se naučil plynule romsky tak, že mi nikdo nevěřil, že nejsem rodilý mluvčí, natož že jsem vyrůstal v majoritním prostředí. To je další pilíř mé romské identity - přijal jsem svou rodnou řeč.

No a nedávno jsem se s Petrou Gelbart setkal znovu, když jsem přednášel pěstounům. A víte, co bylo totálně skvělé? Oslovil jsem Petru v romštině a po dva dny, co jsme spolu na té akci pro pěstouny byli, jsme hovořili romsky. Byli jsme v kavárně a my si povídali romsky - tohle beru jako úspěch mých pěstounů.  

Pro člověka vyrůstajícího v pěstounské rodině s jiným původem, bývá jednou z těch klasických otázek, jestli se cítí být více „tím či oním“. Jak to cítíte vy?

Je důležité si uvědomit, že všichni zde jsme Češi. Nedívám se na sebe primárně jako na Roma, stejně jako se na neromy z okolí nedívám primárně jako na „bílé“. Vnímám sebe i ostatní v první řadě jako lidi. A tak, jak si skvěle rozumím s lidmi z majority, skvěle si rozumím i s lidmi z romské komunity. Uvědomuji si, že mí nejbližší přátelé jsou vlastně asi všichni Romové. Ale nemyslím si, že jsou v mém srdci jen proto, protože jsou Romové.

Pracujete s pěstouny z celé České republiky, kteří přijali do své rodiny romské dítě. Daří se podle vás otevírat téma důležitosti romské kultury a citlivé otázky kolem identity dítěte?

Chci vám říct, co mne vlastně přesvědčilo v tom, že identita romského dítěte v majoritní rodině je důležitá pro budoucnost samotného dítěte. Když jsem jako dítě jezdíval na setkání pěstounských rodin, byla tam také rodina, která měla v péči dva romské chlapce v mém věku. Jeden z nich se stal mým nejlepším přítelem. Myslím, že spíše jsem ho miloval, ale v tu dobu jsem si to neuvědomoval. A díky tomu, že již v tuhle dobu jsem prezentoval své romství a vnímal sebe sama jako Roma, u těchto kamarádů jsem měl určitý obdiv a chtěli mě napodobovat. Když kamarádův pěstoun zjistil, že jsme v každodenním styku a společně chodíme pomáhat s doučováním romských dětí do nízkoprahového centra v Ostravě, řekl mi jednu věc: „Můj syn nebude mít romské kamarády, on je náš.“ A to byla věta, která mi bohužel nikdy nevypadla z paměti. Krásné kamarádství a možná i dětská láska skončily. 

Víte, kde dnes můj tehdejší kamarád je? Poslední informaci mám, že je v Praze na ulici, potýká se s kriminalitou, s drogami a každý den řeší, kde složí hlavu a co bude zítra. Co za tím stojí? Myslím si, že v tom hraje zásadní roli to, že kvůli pěstounům nepřijal svou identitu - identitu romského dítěte, identitu dítěte z náhradní rodiny a třeba i svou orientaci. 

Tahle zkušenost vás hodně zasáhla …

Ano, i proto jsem založil projekt I Feel Good, kde se zabýváme identitou dětí v náhradní rodinné péči a od nového roku chceme mapovat osudy dětí z náhradních rodin. Jsem v kontaktu s mnoha pěstounskými rodinami a pevně věřím, že dnes již nenajdu pěstouna, který mi řekne větu, kterou jsem tehdy slyšel v mých patnácti letech. Zasáhla mne, ale stokrát více utvořila osud mému kamarádovi. Setkávám se dnes s pěstouny, kteří si uvědomují důležitost romské identity svých dětí a jsou skvělí v tom, že krásně k tomu své ratolesti vedou. Já jen vždycky podotýkám důležitou věc - svou identitu jsem přijal hlavně kvůli tomu, protože má pěstounská maminka nehrála tu svou. Máma se nikdy nesnažila dělat ze sebe Romku, neučila se romsky. Ale věděla, že potřebuji přijmout svou identitu Roma a snažila se mě s ohledem na romskou kulturu i vychovávat.

Je podle vás systém současné pěstounské péče v ČR nastavený dobře? Jaký máte názor na ústavní péči - daří se podle vás upřednostňovat jiné formy péče o děti, o které se nemohou nebo nechtějí starat jejich rodiny?

Nemyslím si, že je u nás systém nastavený zcela dobře. Samozřejmě, situace před deseti lety a dnes je daleko rozdílná. Mám určité výhrady k zdlouhavému procesu k přijetí dítěte. Vadí mi komplikovanost při přijetí dítěte homosexuálním párem. I přesto jsem ale rád, že existují pěstouni na přechodnou dobu - omezují tak možnost, že se dítě dostane do ústavní výchovy. A je skvělé, že roste počet romských pěstounů. Mým cílem je podpořit romské pěstouny v tom, aby dokázali přijmout jak děti ze svých rodin, tak také zcela cizí dítě, které rodinu hledá a potřebuje. 
Projekt I Feel Good je také zaměřen na romské pěstouny a pevně věřím, že budeme moci spustit projekt připravený speciálně právě na podporu romských pěstounů. 

Sám máte dítě v pěstounské péči, takže máte přímou zkušenost i v roli pěstouna.

Ano, s bývalou přítelkyní máme v pěstounské péči chlapce, kterému je teď šest let, a staráme se o něj společně. A ano, začátky nebyly lehké. Ne kvůli chlapci, ale kvůli orgánům, kvůli soudním rozhodnutím, kvůli zdlouhavému procesu, než syn mohl natrvalo žít u nás. Tohle má potom nesmírně velké následky na budoucnost dítěte. Po novém roce si s přítelem chceme požádat o přijetí dítěte do péče. A jsem moc zvědav, jaký to bude proces.

Přečteno: 843x
 

Kam dál:

Štítky:  

Rozhovory, pěstounství, Děti, romská kultura



HLAVNÍ ZPRÁVY

Josef Gabčo (FOTO: AC Sparta Praha futsal)

Skvělý romský futsalista Josef Gabčo mění dres! Z jeho umu bude těžit AC Sparta Praha!

15.1.2021 18:00
Josef Gabčo až do včerejška patřil mezi opory prvoligového futsalového týmu SK Olympik Mělník. O jeho výjimečném postavení hovoří fakt, že od začátku kromě dresu navlékal také kapitánskou pásku. To vše již patří minulosti. Nově bude 27-letý hráč oblékat dres AC Sparta Praha.
 celý článek

Nakladatelství Naše vojsko nabízí ve svém obchodu kalendář s portréty

Policie uzavřela případ propagace nacismu. Na nakladatelství Naše vojsko podala žalobu!

15.1.2021 17:35
Kalendář pro rok 2021 s portréty nacistických pohlavárů Třetí říše se může stát nakladatelství Naše vojsko osudným. Policie právě ukončila vyšetřování propagačních předmětů s nacistickou tématikou a podala návrh na žalobu. Informoval o tom mluvčí pražského městského státního zastupitelství Aleš Cimbala.
 celý článek

Policie zasahuje 30. 10. 2020 proti muži, který ohrožoval Bartoloměje Girgu a jeho sedmiletého syna pistolí (FOTO: repro video Bertík Girga)

videoBertík Girga: Muž mířil na mého sedmiletého syna pistolí, policie to vyhodnotila jako přestupek. V únoru jdeme vypovídat na úřad

15.1.2021 15:10
Nedávno došlo v Bílině k vážnému incidentu. Neznámý muž zde před místní prodejnou ohrožoval pistolí zpěváka a textaře Bartoloměje Girgu a jeho syna. Girga je ve veřejnosti znám jako Bertík. Podle jednoho z policistů šlo o pistoli plynovou, Bertík neví, o jakou jde zbraň, podle jeho vyjádření mu však policista sdělil, že byla předělaná na kovové kuličky. Incident se odehrál na parkovišti před bílinskou prodejnou Penny. Policie nakonec celý incident vyhodnotila jako přestupek.
 celý článek

 

Další články z rubriky







..
romea - logo