Děkanka FF UK: Za Jakoubkem stojím. Etnologie potřebuje nový směr

V únoru 2014 se docentka Mirjam Friedová stala historicky první děkankou Filosofické fakulty Karlovy univerzity v Praze. Původně ředitelka Ústavu obecné lingvistiky nastoupila do vedoucí pozice s novou koncepcí, kam fakultu směřovat – jak se vyrovnat s nedostatkem peněz, jak vyřešit personální řezy, jak se více zaměřit na badatelskou činnost. V říjnu téhož roku jmenovala v rámci startujících změn do funkce nového ředitele Ústavu etnologie docenta Marka Jakoubka, jehož volba vyvolala vlnu rozhořčení akademické obce jak v České republice, tak v zahraničí. Jádrem kritiky byl zejména Jakoubkův pohled na romskou etnicitu – o níž se před sedmi lety vedla mezi odborníky z řad antropologů, etnologů a romistů dlouhodobá polemika na stránkách časopisu Český lid.

Mezi Jakoubkovými kritiky je rovněž řada pedagogů a v neposlední řadě studentů etnologie, kteří se ostře vymezují i vůči personálním změnám, ke kterým nový ředitel po svém nástupu do funkce přikročil. K nejvýraznějším patří nesouhlas s výpověďmi antropologů Jaroslava Skupnika a Martina Soukupa, za jejichž setrvání na Ústavu etnologie sepsali petici jak studenti, tak někdejší absolventi. Ve středu a ve čtvrtek budou studenti za odvolání ředitele Jakoubka stávkovat.

Server Romea.cz dění na Ústavu etnologie dlouhodobě sleduje. Jako první ze série článků přinášíme rozhovor o aktuálním dění s děkankou Filozofické fakulty Univerzity Karlovy Mirjam Friedovou.

Paní děkanko, kam by měla fakulta pod vaším vedením směřovat?

Když to řeknu úplně stručně, tak do světa. Do širší mezinárodní i naší národní komunity, abychom nebyli jenom FF UK, ale abychom byli součástí nějaké širší vědecké i pedagogické komunity, kam patříme.

Fakultu jste přebrala ve finanční situaci, která není úplně příznivá. Jak je podle vás možné se z ní dostat?

Ono je to trošku složitější. Bylo by nespravedlivé jenom říct, že je to takhle zděděné po mém předkovi, on se také potýkal se spoustou věcí. Základní problém už je ten, že jakožto univerzitní instituce žijeme v permanentní nejistotě, nikdy dopředu nevíme, kolik dostaneme peněz. Stále řešíme aktuální situace, nemůžeme dost dobře plánovat ani se spolehnout, že příští rok nebude horší. Stav, který jsem zdědila, je výsledek nějakého hospodaření fakulty a nějakého způsobu nastavení – jednak hospodaření samotného, ale třeba i toho, jak se přijímali noví lidé, jaký byl vlastně plán. A teprve teď zjišťuji, že se některé věci tolik nehlídaly nebo nebyly strategie. Nepřijde mi ale důležité hledat, na koho ukázat prstem. Já mám nějakou situaci a tu musím vyřešit.

Jaké to hospodaření tedy bylo?

Je to souhra různých faktorů – ty základní jsou tři. První je ten, že fakulta postupně, z nejrůznějších důvodů, vyčerpala rezervy. Takže já už jsem neměla kam sáhnout, abych si pomohla. Což můj předchůdce ještě řešit nemusel. Dokud je kam sahat, tak tam saháte.

Za druhé, na konci roku 2013 skončila podpora pro takzvané malé obory. Ty se nemohou zaplatit z dotace na studenta, které dává ministerstvo. Problém je ten, že když přednesete dvouhodinovou přednášku pro sto studentů, dostanete na těch sto studentů peníze. Když tutéž přednášku přednesete pro šest studentů, tak samozřejmě dostanete peníze na studentů šest – a ta práce zůstane stejná. Mému předchůdci se dvakrát po sobě podařilo sehnat pro tyto obory finanční podporu přes Ministerstvo vnitra. Mně se pro letošek snad také podaří získat alespoň nějaké. Jednání ještě probíhají.

A za třetí – před třemi lety přišla univerzita s novým mzdovým předpisem. Uváděl se v život ve dvou krocích a ten druhý a nákladnější, který platí od 1.1.2015, spočívá v tom, že musím všem akademikům zvednout minimální plat. A to máte hned 14 milionů … a kde je mám vzít, když už nemáme rezervy? Tohle je ta situace, do které jsem přišla. Není to veselé a jednoduché, ale já to beru i jako příležitost.

Takže máte nějaký plán, jak tu rezervu získat zpátky a jak tu situaci zlepšit?

Samozřejmě, že mám plán. Na základě hodnocení, které proběhlo na podzim, a které bylo nesmírně užitečné, jsem se zblízka podívala na celou fakultu, abych si udělala obrázek, jestli máme nějaké černé díry, kam se propadají finance nebo jestli naopak máme situace, kde by bylo zapotřebí přidat. Je to hodnocení pracovišť a jde to i k jednotlivcům. V okamžiku, kdy vím, že mám nějaký rozpočet, do kterého se vejdu, a pokud mi přijde něco navíc, mohu začít budovat finanční rezervu.

Ta by pak šla na něco konkrétního?

Tu bych ráda viděla rozdělenou do účelových fondů – na podporu mezinárodní spolupráce, na cestovné a konferenční příspěvky, na přitahování zahraničních profesorů, na podporu studentů, aby věděli, kam se mají obrátit, když budou plánovat různé aktivity, a v neposlední řadě – na vydávání publikací. Myslím, že veřejnost vlastně vůbec neví, že my spoustu vlastní publikační práce platíme z vlastní kapsy. Také bych ráda ocenila zaměstnance – odměňovat opravdu podle rozdílů ve výkonu. Další důležitá věc je dát perspektivu mladým. Někdy je obdivuji, že do tak nejisté profese vůbec jdou.

Generační obměna…to je další oblast, na kterou se soustředíte.

Tenhle název mě pronásleduje, protože za mnou chodí různí lidé a říkají mi, to je přece hrozné, nedůstojné…ale já to takhle nevidím. Je to přirozená věc. Cílem přece není vyházet lidi penzijního věku, ale cílem je, aby každá katedra sledovala kvalifikační strukturu, že je důležité mít někoho zkušeného, někoho ve střední kategorii a pak někoho, kdo se teprve učí a bude to jednou přebírat.

Jaká jsou tedy její konkrétní kritéria?

Musíte se dívat na kvalifikační i věkovou strukturu, to jde ruku v ruce. Já jsem nešla mechanicky podle věku, já se dívám na kvalitu. My například nemáme v rámci fakulty věkovou hranici, jako má třeba ČVUT nebo filosofická fakulta v Olomouci. Mám v plánu vytvořit kariérní řád, protože ten nám taky chybí a je důležitý zejména pro mladé a perspektivní pracovníky, ale i ty potenciálně odcházející. Velmi mi tu chybí instituce emeritního statusu, na kterou jsem zvyklá ze zahraničí. Když někdo odejde do důchodu, už sem vlastně nepatří a je to škoda, když je schopen publikovat, má velké zkušenosti, může je předávat. Mohl by to dál dělat jako emeritní člen – nemusí učit tolik hodin, ale pořád ví, že ho bereme jako kolegu.

Aktuálně se o výměně a odchodech hodně hovoří na Ústavu etnologie.

To je samozřejmě několik různých věcí najednou. Ten ústav je dlouhodobě velmi zanedbaný, a proto, ostatně, proběhlo výběrové řízení na nového vedoucího. Bylo jasné, že když to půjde zevnitř, nic se tam nezmění a dlouhodobě se tam nic nedělo. Nečekala jsem, že se do konkurzu přihlásí 12 lidí, to je u nás neslýchané. Bylo z čeho vybírat a komise se na volbě docenta Jakoubka jednoznačně shodla, takže já nemám nejmenší důvod to zpochybňovat už od začátku. To by mě fakulta mimochodem ukřižovala, kdybych řekla: tak všichni hlasovali pro Jakoubka, ale já si vyberu někoho jiného. Dneska se to samozřejmě hodí říkat, „ale on tady nemá být“.

Jak podle vás došlo k tomu, že je ústav „dlouhodobě zanedbaný“?

Situaci řešil už i můj předchůdce. Je to krásný příklad toho, že neexistovala žádná strategie – a ta by měla vzejít od vedení ústavu – jak přijímat nové lidi, jak ten ústav budovat. Já nejsem odborník na etnologii, resp. antropologii, tak do toho mluvit nebudu, ale musí tam být nějaká koncepce, která mě přesvědčí, že to spektrum odborností, oborů a podoborů dává dohromady nějaký ucelený smysl. Že také nastavuje příležitost pro projekty, protože dneska už bez nich neobstojíte – ani vědecky, ani finančně. A to Ústav etnologie neměl, to byla skupina solitérů.

Nová koncepce, se kterou zvítězil nový pan ředitel, tedy situaci řeší?

Ten ústav je velmi přelidněný, má 21 zaměstnanců, navíc k němu byla uměle a pod tlakem přilepena kulturologie – je to takový zvláštní slepenec, nevytváří koherentní celek. Koncepce nového pana ředitele Jakoubka do toho vnáší systém, důraz na vědeckou i pedagogickou kvalitu a efektivitu a myslím si, že velmi racionální. Prostě ta doba, kdy si každý může jet po svém a do společné projektové práce se nezapojovat, je pryč. Mluvila jsem s leckýms z etnologie, ale nenabyla jsem dojmu, že je tam každý stejně ochotný k zásadní spolupráci.

Vy se tedy ze své pozice spoléháte na ředitele jednotlivých ústavů. Přijde vám osobně rozhodnutí ředitele etnologického ústavu dát výpověď doktoru Skupnikovi a docentu Soukupovi správné?

Všechny argumenty, které mi zatím kdo na obranu pana doktora Skupnika snesl, jsou ty, že je to velmi schopný a oblíbený pedagog, což nikdo nerozporuje. Nejspíše je to vynikající pedagog, pedagogické hodnocení má dobré, studenti ho mají rádi. Ale obliba pedagoga není ten hlavní a už vůbec ne jediný důvod pro to, abych ho na ústavu držela. Já se na fakultu musím dívat jako na celek. Karlova univerzita je výzkumná univerzita, která má ve světě pořád ještě velmi dobré jméno, a já na to musím dbát. Rozumím tomu, že studenti budou nešťastní z toho, že ztratí dobrého pedagoga, ale to neznamená, že nezískají jiného dobrého.

Kladete tedy větší důraz na badatelskou – než na pedagogickou činnost.

Důležitá je věda samotná, nejde jen o to dobře učit. Když budete dělat dobrou vědu, budete i lepší pedagog. V tom vidím ten hlavní problém. A vybičovat ve studentech takovéhle vášně je, upřímně řečeno, hrozně snadné. Oni už nevidí dál, nevidí to z celoústavního nebo fakultního hlediska. Já takovému nátlaku nemůžu ustupovat, to je vyloučená věc, protože první obětí by byl sám Ústav etnologie. A pokud jde o pana docenta Soukupa, tam je problém spíše oborový – on se zabývá Melanésií a pro fakultu se to v současnosti ukazuje jako neefektivní. Nikdo jiný to nedělá a ani nevidím snahu hledat spolupracovníky a širší zapojení do práce ústavu nebo fakulty.

Takže ještě jednou, jaká jsou ta kritéria, podle kterých se určuje, kdo je ten „správný“ pedagog a vědec? Pan docent Jakoubek je také, řekněme, kontroverzní osobnost.

Pan docent Jakoubek dostal, stejně jako vedoucí všech ústavů a kateder na fakultě, instrukce a kritéria, která jsou zásadní, a podle kterých měli hodnotit svůj ústav a jeho pedagogy, říct, kde vidí silné stránky a kde rezervy. Já ty peníze nedávám jen proto, že mám lidi platit, ale jsou vázané na nějakou škálu hodnocení, danou univerzitním mzdovým předpisem. Ke každé akademické hodnosti existuje popis věcí, které by ten pracovník měl dělat, aby mohl být ve své – třeba docentské – mzdové třídě. Ale to neznamená, že když jste docent, tak jste automaticky v docentské mzdové třídě – k tomu titulu je tam asi šest nebo sedm bodů, požadavků, které musí splňovat. A to se dlouhodobě porušovalo. I z toho je takový ten šok. Docenti a profesoři mají být hnací silou významných projektů, mezinárodních publikací a tak dál. Čili je to nastavené zezhora, to si nevymyslel ředitel Jakoubek. Pedagogická práce je jenom část celého hodnocení, ale když pedagog kvalitně nepublikuje nebo nepřispívá v projektové práci, tak se to samozřejmě odrazí i v celkovém hodnocení. Je to samozřejmě i zdroj peněz. Takhle dneska funguje celý akademický svět, to není jenom náš výmysl.

Zmínila jste vášně – atmosféra je opravdu poměrně vyhrocená a pro mnohé je pan docent Jakoubek díky svým někdejším závěrům z výzkumů v romských osadách opravdu kontroverzní. I díky tomu si veřejnost dění na fakultě více všímá – nemůže dění na Ústavu etnologie její jméno poškodit?

Já bych to tak viděla velmi nerada. Tady se kombinují věci, které kombinovatelné nejsou. Ústavu etnologie se podsouvá, že ničí romistiku na fakultě. Ústav etnologie ale není pracoviště romistiky a pan docent romistiku nedělá. Každá změna nějakou dobu trvá, není možné, abychom dneska hodnotili, jestli se tam něco ničí nebo neničí, zlepšuje nebo nezlepšuje. To poznáme třeba za dva roky. Je absurdní nad tím teď vynášet soudy. Já rozumím tomu, že každá změna je psychický stres, ale tohle jsou hypotetické diskuse, do kterých nemám chuť vstupovat. A jestli jsou tam nějaké vzájemné osobní vztahy, do toho nemíním vstupovat vůbec.

Pochyby ale budí to, že nový ředitel vyhazuje z pracoviště mezi prvními své dlouhodobé kritiky.

Tuhle kauzu jsem si nastudovala hned na začátku velmi pečlivě – právě proto, abych měla jistotu, že tomu rozumím. I ta komise to věděla. Pokud jde o výzkumy docenta Jakoubka, které budí tolik ohlasů, jde o dvě samostatné oblasti. A jedna z nich je ta badatelská – to, k čemu došel, patří do výzkumu, i když to může být pro někoho kontroverzní. Ostatně, kontroverze nakonec vyvolávají diskusi a posouvají témata vpřed. V té badatelské rovině by vědec neměl být ničím omezován, on prostě bádá a není zodpovědný za to, jak se části nebo výsledky jeho vědecké práce vytrhnou z kontextu, interpretují, potažmo zneužijí. Vědec není od toho, aby suploval společenský aktivismus, on bádá a je zodpovědný za akademickou kvalitu své práce. Romskému tématu se už navíc docent Jakoubek dlouho nevěnuje, zabývá se jinými oblastmi.

V tomto případě se ale téma pouze v badatelské rovině neudrželo. Z takzvané neetnické koncepce docenta Jakoubka stále mnozí čerpají – ať už některé okruhy lidí v diskusích ohledně integrace romské menšiny nebo příznivci anticiganismu a neonacismu.

A to je právě ta chyba – ty výsledky jsou interpretovány mimo svůj původní kontext. Osobně jsem z té celospolečenské atmosféry zděšená. Když jsem se vrátila po 25 letech z USA, tak mě ta míry nesnášenlivosti a rasismu mezi lidmi v České republice velmi zaskočila a doteď se nějak neumím smířit s tím, že to tak je. Rasismus a podobné tendence rázně odsuzuji a kdybych měla podezření, že práce docenta Jakoubka z nějakého rasismu vychází nebo k němu vybízí, byla bych první, kdo by zakročil. Do té hloubky, do jaké jeho práce znám, jej však z ničeho takového nepodezřívám.