Diskuse k Přednádraží a Předlicím: To byste nás museli postřílet, abychom odešli!

V pražské kavárně Café v lese se v neděli 18. března konala veřejná diskuse,
na níž se probíraly poslední události kolem bytové situace obyvatel ostravského
Přednádraží a ústeckých Předlic. Na diskusi navazoval benefiční koncert skupin
Fakné, Potmě, Čokovoko a Vobezdud, s výstižným názvem Osmička žije! Právě dům
číslo 8 je posledním obytným domem v ulici Přednádraží, jehož obyvatelé
potřebují nejen finanční podporu. Akci organizovala iniciativa SOS Přednádraží a
diskusi spolupořádala iniciativa Bydlení pro všechny.

Osobní příběhy odvahy

Přednádraží i Předlice jsou gheta, která zažívají velice podobný příběh. Ve
scénáři se odchylují jen drobně a společenský apel, který vznášejí, je identický.
Každý z těchto příběhů se jen nachází v jiné fázi děje. Kde se jejich příběh
vypráví právě teď a kam bude směřovat?

„Na Přednádraží z původních 250 obyvatel zůstává dnes 30 bojovníků,“ uvedl
nejmladší host diskuse Imrich Horvát, 21letý romský aktivista, obyvatel
Přednádraží, který spatřuje hodnotu prožité zkušenosti právě v tom, že se naučil
něco chtít a jít za tím. „My jsme byli naučení na to, že, když nám někdo řekl ,nesmíte tam být´, tak jsme vzali kufry a odešli. Nevěděli jsme, jak se máme
bránit a že to jde. Pak za námi začali jezdit lidi z Prahy, z celé republiky i
ze zahraničí, a my jsme díky jejich pomoci viděli, že se tomu můžeme postavit.
Úředníci za námi přišli 17. března a řekli, že se musíme vystěhovat – a vidíte
bydlíme tam dodnes.“

Předlice čítají několik tisíc obyvatel. Mor obchodu s chudobou je všudypřítomný
a v domech, které svým pádem bezprostředně ohrožují lidský život, bydlí několik
rodin s malými dětmi. „Ze začátku kauzy mě překvapila ta tvrdost ze strany
magistrátu. A teď, když je předlická katastrofa tak zjevná, jsem se domníval že
město něco udělá, ale ono dál dělá jen to, co posledních 10 let,“ hodnotil trpce
situaci Miroslav Brož ze sdružení Konexe, taktéž jeden z hostů diskuse.

V obou příbězích stojí v pozadí neprůhledné praktiky vedení města, mafiánské
struktury, nezájem majitelů domů, nebo naopak zájmy developerů a aktivita
některých místních neziskových organizací, jejíž výsledek je znejisťující.

První dějství příběhů Předlic a Přednádraží se odehrávalo bez humanitární
pomoci. „Nikomu bych nepřála to, co jsme zažili a do konce svého života si budu
pamatovat, kdo nám pomohl a stál za námi…nikdy bych nevěřila že za nás černý
budou bojovat bílí,“ říká další host diskuse, matka pěti dětí Iveta Jaslová, která
byla nucena se svou rodinou opustit domov v Předlicích, vystěhovat se do
tělocvičny a následně na ubytovnu. Odpovídala tak, se slzami v očích, na jednu z
otázek do diskuse: „Co jste se během celé kauzy naučili?“ Dnes má celá její
rodina (rod Červeňáků), díky pomoci ze strany Konexe a Bydlení pro
všechny a díky peněžité pomoci z řad drobných i větších dárců z majoritní části
společnosti, dobré bydlení.

Bez nich by to nešlo

Dle slov moderátora diskuse Ondřeje Slačálka bylo nejpodstatnější, že
bojovat chtěli sami obyvatelé Přednádraží… vzpomněl si na větu jednoho z
obyvatel, která mu utkvěla v paměti: „To byste nás museli postřílet, abychom z
Přednádraží odešli!“ Nikdo nestřílel, ale tlak byl veliký. Stres, nejistota,
hlad, zima a strach.

„Ze dne na den jsme měli jít na ulici, město nám nabízelo pouze ubytovny o
jednom pokoji a o šílených nájmech. My jsme tam ale odtud jít nechtěli. To nás
semklo – v tu chvíli jsme pochopili, že Přednádraží je rodina a od té chvíle
jsme bojovali,“ řekl k tomu Imrich Horvát. S tím vším se vyrovnávaly desítky
lidí a zveřejnění jejich příběhů je jen poodkrytím tématu obchodu s chudobou.
Tísnivá bytová situace není jen problémem nejchudších, ale pomalu ohrožuje i
střední vrstvu.

Slačálek se ptal, co se tím změnilo, a Imrich jednoduše přiznal: „Stal jsem se
aktivistou! Naučili jsme se bojovat. Do té doby jsme jen drželi hlavy dole, ale
to se změnilo!“

K jeho větě se souhlasně připojila i Iveta a oba tak potvrdili smysluplnost
podpory aktivistů. Pupuš, squaterská aktivistka z Cibulky, čtvrtý host panelové diskuse,
vyjádřila osobní obavu z toho, zda jsou kroky aktivistů z dlouhodobého hlediska
prospěšné. Dnes totiž čelí nejistotě, protože se neví, kam se situace vyvine a
jestli bude bezpečná pro všechny zúčastněné. Ale souhlasné výpovědi a velké díky
obyvatel Přednádraží i Předlic potvrdili, že podporu aktivistů vítají a vnímají
ji jako potřebnou.

Pojďme bojovat společně

První reakcí z publika byl příspěvek právničky Kláry Samkové, která hovořila
o potřebě důsledného postupu, který bude trvat na dodržování a uplatňování práva
a zákonů ČR. Dle jejích slov došlo ze strany Ústí nad Labem i stavebního odboru
k pochybení, o kterém je nutné mluvit a vymáhat řádný postup nápravy. Město
podle ní mělo domy, o něž se majitelé dlouhodobě nestarali a byly proto životu
nebezpečné, vyvlastnit a poté samo opravit. Mluvila o formalistickém postupu a
absolutní nevůli ze strany měst a státu k nacházení řešení a žádala systémový
postup: „Setkáváme se s věcí, která má systémový charakter a systém je možno a
nutno porazit pouze systémovým přístupem.“

O tom, že problém je systémový i v Ostravě, hovořil další diskutující, František
Kostlán ze sdružení ROMEA: „Čvrť Moravská Ostrava a Přívoz ze svého území vyhání
Romy zcela otevřeně a bez jakýchkoli obav. A to nejen z Přednádraží, ale i z
ulice Palackého a z ubytovny v Božkově ulici. Radnice Moravské Ostravy a Přívozu
hovoří o tom, že Romové odtud musí pryč kvůli ,zkulturnění prostředí´. Ostravský radní Semerák řekl, že se z této čtvrti stal odpadkový koš
pro nepřizpůsobivé a je potřeba tam dostat nazpět obyvatele přizpůsobivé. Sám
jeden z domů v Palackého ulici koupil a Romy z něj vystěhoval. Znám paní, která
tam měla smlouvu na dobu neurčitou, ale tak dlouho a intenzivně jí vyhrožovali
zabitím dětí, až se odstěhovala.“

Kostlán také zmínil nutnost doplňovat běžnou každodenní sociální pomoc
aktivizací Romů: „Během tlaku na systém je dobré, když postižení či vyhánění
lidé mají nějakou oporu, někoho, kdo se jich nahlas zastane a zároveň jim pomáhá
si uvědomovat, že i oni sami můžou pro věc hodně udělat, že mohou alespoň z
části vrátit svůj život do vlastních rukou. A zároveň je nezbytné, aby při tom
neskončili na ulici, což zase umějí zajišťovat nevládky, které se zabývají běžnou
sociální prací. V tomto směru se podle mě dobře doplňovaly všechny nevládky v
Ostravě i v Ústí, jak ty, které se zabývají běžnou sociální prací, tak ty, kteří
Romům poskytují zmíněnou ochranu. A to přesto, že navzájem neuznávají způsob
činnosti druhých.“

Tím vykrystalizovalo jedno z témat diskuse: systematická sociální práce
místních organizací versus okamžitá pomoc aktivistů lidem v krizi. Tyto dvě
cesty jsou mnohdy vnímány jako protichůdné. Možná proto, že aktivisté veřejně
kritizují nedostatečnou činnost konkrétních neziskových organizací. A ty na
kritiku reagují spíše jedem, než medem a ochotou k diskusi. „Vyznění, jak je
všechno špatně, nestačí, potřebujeme najít nějakou cestu společnou, jak to
napravit, jak spolupracovat,“ řekl Markus Pape, účastník diskuse a dlouholetý
pro-romský aktivista.

Jiným tématem byla aktivizace Romů obecně. „Nacistů, kteří organizují pochody,
je početně méně než Romů, ale jsou velice dobře organizováni. Myslím si, že
hlavní a teď už jediný důvod je ekonomický, protože kdybychom měli peníze, tak
naplníme autobusy a můžeme jet až třeba na konec světa, ale komunity jsou velice
chudé a sami se na místo nedopraví,“ říká Míra Brož. Imrich Horvát ho doplňuje:
„ Měli jsme to štěstí, že nám někdo pomohl. Dokud ostatní nebudou vědět, že se
také mohou bránit, tak to neovlivníme.“ K tomu přidala své i Iveta Jaslová:
"Pojďme se bránit všichni, společně a nenechat si to líbit!“

Příčiny, aneb hledání viníka

Otevření tématu viny a příčin problému se zpočátku debaty zdálo složité, ale
již v druhé polovině padaly jasné názory ze strany publika a hojné argumentace,
které se setkaly s obecným souhlasem.

„Prostě někdo na tom vydělává. Dělají to na jasnou finanční objednávku. V
Ostravě investoři či developeři. To jsou lidi, kteří mají obrovské majetky všude
po republice a když uvidí, že se jim to vyplatí, tak to budou dělat dál. Ale
když zde bude existovat možnost postihnou je za vyhánění lidí na majetcích, tak
se posuneme někam dál. Oni musí vidět, že se jim to sakra nevyplatí. Ale tam
bohužel ještě nejsme,“ řekla další z účastnic diskuse z publika. Tím se debata
posunula ke strategiím odporu a v plénu se hned zvedly další ruce.

„Mluvíme o vyvíjení tlaku na hledání systémových řešení, na to, aby úřady
plnily své povinnosti. Ale proč je neplní? Proč nekonají, to co mají konat? Je
třeba na ně podávat podněty na prošetření korupčních praktik!“ řekl bezdomovec,
pan Emil, který žije v pražském  squatu Cibulka (a squaterům za to, že jej
u sebe nechávají, poděkoval). A v publiku zaznívá potlesk.

Chtěl bych být optimistou, ale..

„Měsíc a půl jsme pracovali na to, aby nám pustili elektřinu, ale teď jsem se
dověděli, že to asi vůbec nepůjde. To je další šok. Stavební odbor řekl, že
neotevře domy k obývání, pokud nebudou spravené komíny. Oprava přitom stojí 
kolem čtvrt milionu. Momentálně jsou na Přednádraží obyvatelé bez plynu a
elektřiny, tak používají pece… hlavní problém je v tom, že se, například,
zaměříme na střechu, ale pak zjistíme, že jímka o které jsem si mysleli, že je
funkční, je nefunkční. Opravy jsou nekonečné… byl by to strašně velký zázrak,
kdyby …(smutné odmlčení) …už teď víme, že se má stavět čtyřmetrová zeď, která to
všechno oddělí a to už … (ticho beznaděje)… ale stále tam bydlí lidé, kteří
nemají kam jít a do katastrofálních podmínek ubytoven skutečně nepůjdou,“ taková
byla poslední slova  Irmicha Horváta v diskusi.

Diskutovalo se i o vládní koncepci sociálního bydlení, jejíž součástí je
představa, že běžné sociální bydlení nahradí či doplní ubytovny. „V těchto
ubytovnách bude omezena doba vycházek, bude tu monitorovací kamerový systém a
dozorce tam budou dělat sociální pracovníci z neziskovek,“ tvrdil Míra Brož a dodal:

„Sociální bydlení má být mechanismem, který umožní bydlet lidem, kteří
nemají šanci si pronajmout běžné bydlení. Ale v Ústí nad Labem je nájemné bytu
2+1 třeba 5 tisíc, na které Romové sice dosáhnou, ale v důsledku diskriminace
na trhu s bydlením jim ho nikdo nepronajme. Místo toho, abychom bojovali s touto
diskriminací, tak budeme tolerovat segregaci na ubytovnách a podobně, pod
titulkem sociální bydlení?“

Tíživé téma boje za lidská práva, rovnosti a jasné vymezení se vůči rasismu
je diskutované, ale nedoceňované. Někteří z těch, kteří byli aktivní v boji
proti diskriminaci v devadesátých letech, jsou dnes rezignovaní. Nebo, dle slov jedné z
přítomných, mají pocit, že když v ulicích denně nepochoduje tisíce nacistů, tak
rasismus neexistuje. To samozřejmě vnímalo mnoho přítomných jako chybu a proto
potleskem dali najevo touhu po tom, aby se téma etablovalo na hlavní politické a
společenské scéně s tím, že by se mělo dostat do veřejnoprávních médií a na přední
stránky zpravodajských deníků.

„My jako Osmička jsme se naučili bojovat, a my jako Ostrava bychom chtěli,
aby se uskutečnil sjezd Romů a jeli jsme společně podpořit ostatní Romy,“
vyjadřuje svou touhu po sjednocení mladý Imrich Horvát. S pochopením pro mládí si
své přisadil i vážený, zkušený vajda, Jožka Miker z Krupky: „Je potřeba nejdřív Romy v
každé vesnici, městečku i velkoměstě sjednotit. To je náš úkol, kamkoli jdeme,
ať jsem bílí, nebo černí, aby spolu lidé mluvili a dohodli se.“