romea - logo
11. srpna 2022 (čtvrtek)
svátek má Zuzana

 

VYHLEDÁVÁNÍ
 

Ctila svobodu, spravedlnost a respekt k ostatním. Před 89 lety se narodila Olga Havlová, zakladatelka jedné z prvních charitativních organizací po sametové revoluci

18.7.2022 13:12
Olga Havlová (FOTO: Ondřej Němec)
Olga Havlová (FOTO: Ondřej Němec)

Výbor dobré vůle - Nadace Olgy Havlové pomáhá již přes 30 let žít důstojný život lidem se zdravotním postižením, opuštěným dětem, nemocným, seniorům i lidem na okraji společnosti. Když Nadaci tehdejší první dáma, manželka prezidenta Václava Havla, v roce 1990 zakládala, byla to jedna z prvních charitativních organizací v tehdejším polistopadovém Československu a pro mnohé znamenala novou naději v těžké životní situaci.

„Tehdy to byl maják v moři utrpení,“ říká Monika Granja, ředitelka organizace. „Na výbor se obraceli lidé z celé země, kteří potřebovali pomoci v nejrůznějších svízelných situacích. Někomu chyběl invalidní vozík, jinému se nedostávaly léky, někdo chtěl opustit ústav a jiný na sebe potřeboval kabát. Zaměstnanci a dobrovolníci nadace odpovídali na stovky dopisů týdně a hledali pomoc,“ vzpomíná.

Pomocnou ruku nabídli zpočátku i krajané mimo republiku. „K činnosti výboru dobré vůle se také připojovali čeští občané žijící v zahraničí, kteří zakládali sesterské organizace a zajišťovali pomoc do tehdejšího Československa,“ přibližuje turbulentní vývoj po revoluci Granja.

Do země mířily kamiony naložené invalidními vozíky, léky, kompenzačními a rehabilitačními pomůckami. Organizovaly se ozdravné tábory pro děti ze severních Čech či přímořské pobyty pro děti se zdravotním postižením. Výbor se také zaměřil na vzdělávání lékařů, nákup chybějících lékařských přístrojů, udělování stipendií znevýhodněným studentům a osvětu veřejnosti.

Jako dobrý anděl stála za Nadací tehdejší první dáma Olga Havlová. „Paní Olze se podařilo vzedmout obrovskou vlnu solidarity a mnoho lidí a podniků se připojilo k pomoci potřebným,“ dodává Monika Granja.

Výjimečná osobnost

27. ledna jsme si připomněli 26. výročí úmrtí Olgy Havlové, která zemřela ve svých šedesáti dvou letech na nádorové onemocnění. Zpráva o smrti oblíbené první dámy se tehdy, v zimě roku 1996, dotkla mnoha srdcí. Olga pocházela z chudé dělnické rodiny, a přestože neovládala cizí jazyky, svou osobností a přirozeným šarmem si po boku prezidenta Václava Havla získávala obdiv a respekt. Mnohem raději než účast na státnických povinnostech však měla práci v charitě, která ji doopravdy naplňovala.

„Byl tehdy krutě mrazivý leden a mnozí pamatují nekonečnou frontu lidí s květinami, které chtěli položit v kapli jižního křídla Pražského hradu k Olžiným pozůstatkům a podepsat se do kondolenčních archů. Ještě měsíc před tím těžce nemocná Olga hovořila s lidmi z nadace o zásadních změnách, které je třeba učinit,“ vzpomíná na stránkách výboru dnes již zesnulá lékařka Milena Černá, dlouholetá Olžina přítelkyně a bývalá ředitelka nadace.

„Přišli, protože jim jejich srdce velelo přijít,“ řekl pár dní po pohřbu své manželky Václav Havel.

Holka ze Žižkova

Ulice Olgy Havlové na pražském Žižkově pojmenovaná na její počest nám připomíná, odkud Olga pocházela a jaké prostředí ji v dětství a mládí utvářelo. Žižkov byla tehdy chudinská čtvrť, ve které žilo mnoho lidí nevalné pověsti a na denním pořádku byly hospodské a pouliční rvačky. Olga se ale k Žižkovu vždy hlásila a byla na něj hrdá.

„Vyrůstala jsem hlavně na ulici, byla jsem divoká a neposlušná. Neuznávala jsem žádnou autoritu. Četla jsem, co jsem chtěla, a chodila na nepřístupné filmy. Přitom jsem se musela starat o děti své sestry, která je o jedenáct let starší. Těch dětí bylo pět,“ dozvídáme se podrobnosti z dětství první dámy v celovečerním dokumentárním filmu Olga, který v roce 2014 natočil režisér Miroslav Janek a použil do něj přepisy jejích rozhovorů.

Osobnost Olgy Havlové pak výrazně formovalo prostředí a zázemí, které nalezla v žižkovském Milíčově domě. Ten sloužil jako útočiště místním dětem z chudých rodin, které by se jinak potulovaly po ulicích. Zařízení podobného typu bylo tehdy výjimečné nejen v Československu, ale v celé Evropě. V roce 1933 – shodou okolností v roce Olžina narození (11. 7. 1933) – ho založil humanista a sociální pracovník Přemysl Pitter. Děti zde pod dozorem vychovatelů navštěvovaly zájmové kroužky, sportovaly nebo psaly domácí úkoly, ale také se koupaly a dostávaly svačiny a oblečení, bylo-li to třeba.

„Taktní přístup našich vychovatelů, kteří s námi krásně jednali, výrazně formoval naše osobnosti,“ vzpomínala paní Blanka Sedláčková, která v roce 1991 přebírala z rukou Václava Havla Řád T. G. Masaryka udělený Přemyslu Pittrovi In memoriam. Paní Blanka, která sama ve válečných a poválečných letech navštěvovala Milíčův dům a později se stala Pittrovou spolupracovnicí, znala Olgu Havlovou od dětských let. „Tehdy se do Milíčova domu přijímaly děti pro velký zájem na základě pořadníku, ale Olga – živé, temperamentní a pudové dítě – prostě přelezla plot a byla tu!“ přiblížila jejich první setkání.

Cesta k Nadaci

Když Václav Havel paní Blance cenu předával, řekl jí, jak moc Přemysl Pitter Olgu Havlovou ovlivnil a jak hlubokou stopu sociálního cítění v ní zanechal. Jako věřící křesťan Pitter dbal také na to, aby se dětem vštěpovaly morální hodnoty. I to mělo na Olgu zásadní vliv.

„Při jedné vzpomínkové akci na paní Olgu Havlovou biskup Václav Malý řekl, že paní Olga sice nebyla praktikující věřící, ale byla dobrou křesťankou. Ctila svobodu, spravedlnost, respekt k ostatním a měla silné sociální cítění. Proto není náhodou, že na počátku 90. let společně se svými přáteli z disentu založila Výbor dobré vůle a vyslala do světa prohlášení, že chce svou činností napomáhat k rozvoji humanitárních hodnot ve společnosti, usilovat o respektování práv znevýhodněných občanů a prosazovat změnu postojů k nim,“ vypráví Monika Granja.

S významnou osobností Přemysla Pittra se ostatně pojí i Církevní základní a mateřská škola Přemysla Pittra, kterou Olga dávala za příklad. Škola se nachází ve vyloučené lokalitě v Ostravě a již počátkem devadesátých let zaměstnávala asistenty romského původu a dbala na inkluzivní vzdělávání, což byla v té době záležitost téměř revoluční.

Nynější ředitel školy Martin Blatoň je přesvědčený, že směr, kterým se škola vydala, je správný, a pokračuje v něm dodnes. „U nás je majoritní podíl romských dětí, a proto je velmi výhodné mít i asistenty romského původu, kteří rozumí problematice a mají s komunitou blízké vazby,“ říká Blatoň. Škola dbá také na dodržování desatera a morální zásady, které předává svým žákům.

Olga Havlová navíc přirozeně cítila silnou empatii k lidem s postižením, protože sama na vlastní kůži poznala, jaké je to žít s fyzickým handicapem. Jako dospívající dívka přišla o čtyři prsty na levé ruce, když se při své práci v obuvnické dílně snažila opravit zaseklý lis a ten se náhle sám rozběhl.

Porevoluční proměny

„V následujících letech vznikaly další neziskové organizace, které se začaly specializovat na řešení konkrétních témat. Nebylo již nutné pomáhat všude a výbor se mohl soustředit na několik oblastí a svou pomoc zde prohlubovat,“ přibližuje Monika Granja porevoluční období změn. „I nadále však platilo, že nadace pomáhala tam, kde bylo nejvíce potřeba. Proto byly zachovány programy na pomoc seniorům a dlouhodobě nemocným, lidem se zdravotním znevýhodněním a těm, kteří se ocitli na okraji společnosti,“ říká ředitelka Granja.

Takovými programy jsou nyní například program Senior zaměřený na důstojné a aktivní prožívání stáří, program Paliativní péče podporující hospice a rodiny dospělých i dětí s nevyléčitelnými chorobami nebo program nazvaný Nejdřív střecha, který pomáhá lidem bez domova.

Nadace kromě dlouhodobých projektů také vždy okamžitě reagovala a reaguje na akutní problémy ve společnosti, proto se připojila k pomoci obětem ničivých povodní v letech 1997 a 2002, vyhlásila mimořádnou pomoc poskytovatelům sociálních služeb během covidové epidemie, pomohla obětem tornáda na Moravě nebo se zapojila do akce Milostivé léto.

Po celou dobu existence výboru se do projektů nadace promítá i podpora romské menšiny. Jedním z takových programů je Obyčejný život, v rámci kterého neziskové organizace pomáhají lidem žijícím „mimo mantinely obyčejného života“ začlenit se zpět do společnosti. Nadace také v rámci stipendijního programu uděluje znevýhodněným mladým lidem stipendia při jejich studiu na středních a vysokých školách. „Jeden z našich stipendistů byl i velmi nadaný romský student Tomáš Kačo, nyní slavný klavírní virtuos, který svým příkladem ukazuje, že i navzdory těžkým startovním podmínkám může jít za svým snem a inspirovat tak i ostatní,“ říká Granja.

Celkový výčet činností Výboru dobré vůle – Nadace Olgy Havlové je velmi široký a nejde jen o programy a projekty. V roce 2014 například zaštítil nově vzniklou cenu prestižní fotografické soutěže Czech Press Photo, nazvanou „Můj život s handicapem“.

Vítězem této soutěže se v roce 2017 stal slovenský fotograf Michal Babinčák za fotografii s názvem „Život“, kterou pořídil ve vyloučené romské lokalitě na Slovensku. Na černobílé fotografii vedle sebe leží na posteli novorozeně a nemocné děvčátko s obrnou v prostém pokoji panelového domu. Michal Babinčák fotografie z romské osady dával dohromady několik roků. Říká, že vítězství si cení nejen pro vysokou prestiž této soutěže, ale i kvůli tomu, že je cena udílena právě pod záštitou Nadace Olgy Havlové. Na svých fotografiích se snaží zachytit těžký život v romských osadách, ale i krásu, která je v nich ukryta.

„V moderní společnosti ztratili i kus svobody, kterou jsme měli jako děti. Dáváme si mnohem větší pozor a vidíme různá nebezpečí. V romských osadách mají lidé otevřené dveře, můžete k nim domů a nikdo se neptá, co tady děláte,“ říká oceněný fotograf. O rok později cenu získal i fotograf Petr Zewlakk Vrabec spolupracující s redakcí Romano voďi, a to za soubor fotografií Vystěhování rodin s dětmi z ubytoven v Ústí nad Labem.

Život - vítězná fotografie soutěže Czech Press Photo Můj život s handicapem (FOTO: Michal Babinčák)

Z Hrádečku na Hrad

Vzpomínky Olgy Havlové budí dojem, jako by se nitky osudu Olgy a Václava Havlových spřádaly už od jejich dětství.

„Když jsem byla malá, chodívala jsem na zmrzlinu na Barrandovské terasy, které postavil Vaškův otec. Máma si vzala klobouk, všichni jsme se oblékli do nedělního a ty neděle, to byla krása,“ slyšíme z výpisu vybraných vzpomínek v dokumentárním filmu Olga.

S Václavem Havlem se pak setkali, když jemu bylo sedmnáct a ona byla o tři roky starší, v proslulé kavárně Slavia. Václavovi se tak zalíbila, že ji okamžitě požádal, aby s ním začala chodit. Ona odmítla s tím, že je příliš mladý a ať si počká. Václav si tedy počkal, a když Olgu za tři roky požádal znovu, souhlasila.

„Řekla jsem, že ano, ale že se mnou není snadné pořízení. Nakonec se ukázalo, že s Václavem je pořízení ještě daleko horší,“ komentovala později Olga. Oba dva k sobě pojila i láska k divadlu. Pracovali společně v Divadle na zábradlí, Olga jako uvaděčka a Václav jako kulisák a později jako dramatik.

Do jejich osudu ale zasáhla okupace Československa sovětskými vojsky v roce 1968. Havlovi neskrývali své politické názory a ocitli se na černé listině státní bezpečnosti za sepsání a podepsání Charty 77. V té době se stále více uchylovali na svoji chatu v Podkrkonoší v místě nazvaném Hrádeček. Tam se stýkali s ostatními disidenty a tam Olga trávila většinu času během Václavových pobytů ve vězení. Celou dobu přitom byli sledováni státní bezpečností z dřevěného domku na protější louce.

Po sametové revoluci se pak z první dámy českého disentu sídlící na Hrádečku stala první dáma Československa. Přesídlila na Pražský hrad. I v nové roli zůstávala Olga sama sebou. „Už jste nějak moc zpychli,“ říkávala prý svému manželovi a jeho spolupracovníkům, když se jí zdálo, že nejsou dost pokorní.

Milena Černá na ni před lety ve vysílání Radiožurnálu vzpomínala takto: „Byla úplně pravdivá. Byla taková přímá. Řekla každému, co si myslí. Nebylo to vždycky příjemné a někteří lidé se jí báli. Ona měla modré oči a když se na vás podívala, jako by se koukala rentgenem.ׅ“

Olga prý měla na život vlastně úplně jednoduchý recept: pořádně se nasnídat, aby měl člověk sílu čelit výzvám, které každý den přináší.

Článek vyšel v časopise Romano voďi. Objednat si ho můžete pomocí jednoduchého formuláře na www.romanovodi.cz.

 

 

Jana Donovan, foto Ondřej Němec
Přečteno: 632x
 

Nepřehlédněte:

Kam dál:

Štítky:  

Romano voďi, Romano voďi 2022, RV 1/2022, Neziskový sektor, pomoc, humanitární pomoc, Lidská práva, Osobnosti, Václav Havel, Olga Havlová



HLAVNÍ ZPRÁVY

 

Další články z rubriky







..
romea - logo