Elena Gorolová je jednou ze stovky inspirativních žen figurujících na seznamu britské BBC

Britská mediální společnost BBC včera zveřejnila seznam stovky nejinspirativnějších žen. Figuruje na něm i dlouholetá bojovnice za práva nedobrovolně sterilizovaných žen Elena Gorolová, která byla sama v mládí nevědomky sterilizována.

Na seznamu, který BBC publikuje od roku 2013, se objevují ženy všech věkových kategorií z různých oblastí působnosti. Najdeme zde vůdčí osobnosti, ženy přinášející inovativní přístupy i každodenní hrdinky. Elena Gorolová zaujala BBC především svým neúnavným bojem proti nedobrovolným sterilizacím, který podle jejích vlastních slov není zdaleka u konce, i když se již mnohé podařilo.

„My ten boj furt vedeme, protože ještě nejsme u konce, nemáme to odškodnění, nemáme to, co jsme si na začátku sdělily. Už jsme třeba dosáhly té omluvy. Dosáhly jsme už toho, že neprovádějí sterilizaci tak, jak byla prováděna nám, že ženy mají v dnešní době možnost už na nějaký měsíc nebo tři týdny přijít domů, rozhodnout se s rodinou, s manželem. A to je proto, že jsme vystoupily. Pokud bychom to neudělaly, tak dodnes možná dělají takové zásahy, jako udělali nám. Pro mě to je kus práce.“

Elena Gorolová pochází z Ostravy. V jednadvaceti letech byla po porodu druhého dítěte nedobrovolně sterilizována. Se svým osudem se však odmítla smířit a rozhodla se bojovat, i když se zpočátku setkala s naprostým nepochopením.

„Šla jsem s manželem na úřad a ta paní mi řekla: „ A ven!“ Nechtěla se mnou o tom mluvit, vůbec mě nechtěla vyslechnout a vyhodila mě ven. Takže potom už jsem nikdy nikam nešla, protože to jako zůstalo ve mně.“

Povzbudilo ji však setkání s dalšími romskými ženami, které byly podrobeny stejnému zákroku.

„A četla jsem, že se někde ženy scházejí ve sdružení, a začalo se o té sterilizaci mluvit. Řekla jsem si, tak jo, tak to můžu i já… tak já si tam zajdu. Tak jsem se sebrala a zašla jsem právě do Vzájemného soužití, do poradny. Celý život jsem jakoby potom čekala něco takového, že bych s tím chtěla něco dělat.“

Jako jedna z mála postižených se o svém traumatu nebála hovořit a tak se postavila do jejich čela.

„Ženy právě potom při takové schůzce sdělily, že chtějí, abych to byla právě já, která to bude svolávat, která vlastně bude i více komunikovat, s médii, s televizí a podobně. Ty ženy měly totiž obavy a nechtěly takhle komunikovat, ale já jsem to chtěla vykřičet hned do celého světa, protože já jsem ty obavy neměla a protože já jsem to chtěla sdělovat někomu, abychom s tím vlastně něco dělaly.“

Měla také to štěstí, že ji v jejím boji přes počáteční nedůvěru podporoval manžel.

„Byly některé chvíle, kdy vlastně i s manželem jsme měli problémy, protože manžel, když si třeba vypil a podobně, tak mi pořád říkal, že možná jsem to chtěla já sama a podobně. Vyčítal mi to, než to pochopil. Protože taky i ostuda – když někam šel, tak chlapi se ho ptali a co on teď měl říct? U Romů to je ostuda, tohleto. A řekl, tak mý ženě udělali to a tohleto, no tak někteří to nepochopili, protože když já jsem se potom setkala s těmi ženami, tak jsem i zjistila, že je muži opustili, nechali je, protože se za to styděli, chtěli mít děti. Ale můj manžel to potom později všechno pochopil, takže mi s tím pomáhal.“

Ne vždy se však dařilo, vysoké nasazení se časem odrazilo na jejím zdravotním stavu.

„Za tu dobu, co tam pracuji, to nebylo vždycky jednoduché i se mnou, s mým zdravotním stavem, protože já jsem časem i zkolabovala. Zkolabovala jsem tak, že jsem zůstala půl roku na lůžku. Půl roku na lůžku, kde vlastně rodina musela o mě pečovat, o děti a podobně. Maminka musela mi denně chodit vařit a nevěděli, co se mnou je, protože já jsem nechtěla žít, já jsem nechtěla nic dělat a všechno pro mě haslo. Vlastně to bylo z toho, že já jsem si toho nabrala hodně. Protože než jsem začala pracovat, tak jsem začala chodit do školy, práce, domácnost, média, televize, soboty, neděle a pak můj organismus zkolaboval.“

Přese všechny nesnáze, kterým musela paní Gorolová kdy čelit, bere život stále s nadhledem.

„Já si nemůžu stěžovat, já mám dobrý život. Mám hodného manžela, mám dobrý život a poslušné, hodné děti a milované rodiče. Vlastně si jenom přeju tu holčičku, abychom měli, vnouče – a uvidíme, jak to bude. Ale ono je to vždycky těžké, protože je to strašně těžké, když si tak člověk vzpomene na to všechno, že mu bylo dvacet jedna roků a najednou je to všechno pryč. A když vidím, že mému klukovi bude dvacet devět a nemá ještě dítě, no tak si řeknu – Jéžiš, já jsem byla tak mladá, teprve dvacet jedna let a už jsme měla dvě děti – a pak nic.“ Strašně mě to bolí, bolí mě to, ale jsem ráda, že jaké je mám.“

Životní příběh paní Gorolové, který jsme natočili v rámci projektu Paměť Romů, si můžete poslechnout níže.