František Kostlán: Nacionalismus se živí krví, vlastenectví hrdostí

Nejen u nás žijí tři typy lidí, kteří o sobě hovoří jako o vlastencích. Jde o skutečné vlastence, o fangličkáře, a o nacionalisty. Ti druzí jmenovaní již zaplavili svět, hrají si na bojovníky a nejčastěji je vidíme s vlajkou na sportovních utkáních. Třetí jmenovaní se čas od času vracejí „na místo činu“, aby zaseli do našeho života nenávist. Nyní znovu zaplavují naši civilizaci v podobě populistických a xenofobních stran a politiků.

Je jenom dobře, že na to některé globální i naše osobnosti upozorňují. Jak napsal Karel Čapek ve své Kritice slov: „Je zbytečno potírat nacionalismus, nepotíráte-li především ducha nenávisti. Je zbytečno potírat krajní socialism, nebudete-li nejprve potírat nenávist. Nedojde-li k tomu, není vítězství žádné strany, žádné víry, žádného pokroku ničím více než epizodou.“

První typ: skuteční vlastenci

Prvním typem je skutečný vlastenec. Tento člověk má rád svou zemi a národ, rád ve své vlasti žije a dokáže na ni být hrdý, aniž by přitom měl potřebu vymezovat se vůči druhým. Jeho vlastenectví se odvíjí od vlastního zdravého sebevědomí – uvědomuje si, že hrdost a zdravé sebevědomí jsou pro národ důležité i proto, že potlačují komplex méněcennosti, z něhož se rodí hloupost, závist a nenávist. Skutečné vlastenectví zčásti charakterizuje tato Masarykova myšlenka: „Láska k národu vlastnímu nemusí a nemá znamenat nenávist k národu jinému“.

S jedním z velkých českých hrdinů a ryzích vlastenců generálem Tomášem Sedláčkem jsem několikrát hovořil, když mu bylo již přes 90. let. Pan generál bojoval za války proti nacistům, v padesátých letech ho komunisti ve zmanipulovaném procesu odsoudili na doživotí za velezradu, z čehož si odseděl přes devět let. Seděl mimo jiné v jednom z vůbec nejtěžších komunistických koncentráků – v uranovém lágru Bytíz na Příbramsku.

Překvapil mne tím, že začal sám od sebe hovořit o současném extremismu a jeho projevech. Poukázal na to, že čeští fanatici – nacionalisté, fašisté, neonacisté či stalinisté – jsou společností podceňováni. Podle něj je to velká chyba, protože taková ztráta schopnosti rozlišovat mezi dobrem a zlem je velmi nebezpečná pro všechny. Vyjádřil přesvědčení, že vlastenectví znamená lásku k rodné zemi, nikoli vyvyšování se nad druhé. Znamená tudíž i toleranci a respekt k lidem ze společenských menšin, jak doslova řekl. „Někteří dnešní mladí lidé si ani nedovedou představit hrůzy, které s sebou nesou ideologie, jež vyznávají. Kdyby si to uvědomili a přestali odvádět pozornost od skutečných problémů nesmyslným poukazováním na různé uměle stvořené vnitřní nepřátele, včetně Romů, hodně by tím své zemi pomohli,“ zdůraznil Tomáš Sedláček.

Druhý typ: Fangličkáři

Mezi fangličkáři mohou být i nacionalisté, fašisté či neonacisté, nebo naopak skuteční vlastenci, kteří své nesporné vlastenectví promítají vedle důležitých věcí i do sportu. Fangličkáři jsou ovšem i lidé pokřikující národovecká hesla, aniž by o své zemi, národu a jazyku věděli cosi bližšího či podstatného. Jejich pseudovlastenectví není založeno na znalostech historie vlastního národa, na jeho hodnotách, na pocitu sounáležitosti se svou zemí, ale na tom, že druhý Čech umí kopat do balonu nebo honit po ledě kus pryže hokejkou.

Fangličkáři jsou (v průměru) napůl cesty od vlastenectví k nacionalismu. Zápasy kolektivních sportů považují za válečné kolbiště, kde je třeba to nepříteli nandat. Ano, už nejde o soupeře, jehož v rámci fair play ctíme, už nejde o fanoušky jiných klubů či národních mužstev, jimž jsme v rámci sportovního rytířství schopni pogratulovat k vítězství. Na zápase nejsou sportovní nadšenci, ale „válečníci“, kteří tím, že své odpůrce naprosto bezdůvodně mlátí po hlavách, dávají najevo své „vlastenectví“.

Skuteční vlastenci se za ně pochopitelně stydí. Nacionalisté naopak loví v jejich řadách další mozky vhodné ke zmanipulování a zfanatizování.

Třetí typ: Nacionalisté

Lidé pokřikující na našich náměstích odsudky jiných lidí, kteří se „provinili“ pouze tím, že v jejich zemi probíhá válka, o sobě rádi hovoří jako o vlastencích. A druhé lidi z vlastního národa, kteří mají odlišný názor na uprchlíky než oni, označují za vlastizrádce, tudíž za někoho, kdo nejen není vlastencem, ale kdo zároveň zasluhuje tvrdý trest. Tito křiklouni ovšem nejsou vlastenci, jak o sobě tvrdí, ale nacionalisté, případně rovnou šovinisté, fašisté či nacisté – záleží na vyznávané ideologii, na stupni jejich nenávisti ke všemu, co „není domácí“ a odhodlání použít násilí proti tomu, kdo má odlišný názor či životní postoj.

I v tomto oboru máme svou „tradici“ – a to ve fašistické „druhé republice“ (1. října 1938 – 14. března 1939). Vláda vládla bez parlamentu, protože si po Hitlerově vzoru nechala poslanci odhlasovat zmocňovací zákon, který jí to umožnil. A jako jeden z prvních počinů vydala protižidovská nařízení. Antisemitismus se tehdy vrátil s plnou silou i do médií. Dnešní nacionalisté uvažují shodně s těmi tehdejšími, často používají i jejich zvrácenou ideologii a hesla. Ukázkou budiž jejich modifikovaný pokřik „Cikáni do plynu“ či dnes hojně opakované heslo: „Hitler pozabíjel příliš málo Židů a Cikánů, měl to dotáhnout do konce“.

„Socialistické vlastenectví“

Pojem vlastenectví se po českých fašistech snažili zcizit i komunisté. V únoru 1952 otisklo Rudé právo projev ministra informací (tedy cenzury a propagandy) Václava Kopeckého, pod názvem „O kosmopolitismu, proletářském internacionalismu a socialistickém vlastenectví.“ Kopecký zde mj. řekl, že „teď (po vítězství komunistické „revoluce“) můžeme milovati všemi žhavými city naši zem. Teď cítíme nejvřelejší vztahy ke všemu, co jest spojeno s pojmem vlasti, co souvisí s životem našich národů, s národní historií, s národní tradicí, s národní kulturou.“

Jak to Kopecký myslel je zřejmé z dalšího úryvku jeho projevu, za nějž by se nemusel stydět ani nacionalista současný: „Náš hluboký odpor proti kosmopolitnímu způsobu reklamy… jest projevem vůle učiniti konec s poníženým klaněním se před vynášenou západnickou vzdělaností a dáti průchod citům národní důstojnosti, citům národní hrdosti.“ Vzhledem k tomu, že komunisté byli zastánci internacionalismu, to může znít překvapivě, je však zřejmé, že oba hlavní totalitní proudy dvacátého století – stalinismus a hitlerismus – měly nejen společné násilnické metody, ale i způsob propagandy. Zajímavý na tom je moment, který si Kopecký možná neuvědomoval – žádná z jím ostentativně vychvalovaných hodnot a tradicí nebyla komunistická.

Populisté jsou stejní jako Islámský stát

Stoupající síla populistických, xenofobních či rasistických stran v Evropě a nástup primitivity v Americe zhmotněné Donaldem Trumpem jsou viditelným odrazem uřvaného pouličního nacionalismu. Ten živí různí populisté z řad politiků, intelektuálů a novinářů. Masa na rozdíl od jednotlivců nemyslí, dá se lehce zmanipulovat – a to se právě děje. I to známe ze své „tradice“, bolševik mohl by v tomto směru vyprávět a chlubit se.

Po papežovi Františkovi, který odsoudil všechny podoby nacionalismu i náboženského fanatismu se ozval i jordánský princ Zaíd Husajn, který je vysokým komisařem OSN pro lidská práva. Kritizoval evropské krajně pravicové a populistické politiky, jejichž počínání a rétoriku přirovnal k tzv. Islámskému státu. Mezi politické demagogy a blouznivce, jak je označil, zařadil například nizozemského kritika islámu Geerta Wilderse, šéfku francouzské Národní fronty Marine Le Penovou, republikánského kandidáta na prezidenta USA Donalda Trumpa, maďarského premiéra Viktora Orbána, rakouským kandidátem na prezidenta Robertem Hoferem, českého prezidenta Miloše Zemana či slovenského premiéra Roberta Fica.

„Co má Wilders společného s Trumpem, Orbánem, Zemanem, Hoferem, Le Penovou nebo s představitelem britských nacionalistů Nigelem Faragem, to má také společné s tzv. Islámským státem. Populisté využívají polopravdy a přílišné zjednodušování. To jsou dvě zbraně propagandistů, perfektním prostorem pro ně jsou internet a sociální sítě,“ citoval portál Time z Husajnova projevu na konferenci v Haagu (komisař pro „Islámský stát“ používal arabskou zkratku DAEŠ, která s islamistům nelíbí).

Zemanův mluvčí Ovčáček se sice proti Husajnovým výrokům svým obvyklým arogantním a agresivním způsobem ohradil, ale znělo to, jako když blecha vyhrožuje slonovi, že ho zašlápne.

Varování před nacionalismem

Fakt, že současný nacionalismus začíná přerůstat společnosti přes hlavu, si uvědomuje čím dál více lidí i u nás. Například na sklonku loňského roku vydali lidé z projektu Paměť národa a neziskové organizace Post Bellum, která dokumentuje vzpomínky pamětníků 20. století, Adventní výzvu, kde mj. píší:

„Opět nás nejen okolnosti, ale i falešní vůdci rozdělují na dva tábory stojící proti sobě. Cílem naší výzvy je varovat před opakováním toho, co jsme prožili ve 20. století, a relativizováním hodnot, za které bojovali, trpěli a umírali naši blízcí a přátelé. Se znepokojením sledujeme nenávist, agresivitu a fašizující tendence nemalé části společnosti. Jsme znechuceni davovostí těch, kdo propadají vzteklému nacionalismu, provolávají hesla „Čechy Čechům“, „Smrt kolaborantům“ a nosí šibenice nad hlavami na znamení pomsty. Tito lidé se prohlašují za vlastence. Skutečné vlastenectví je však spojeno s humanistickou tradicí T. G. Masaryka, s úctou k demokracii a svobodě, kterou si tento národ vybojoval v obou světových válkách a v období komunistické totality.“

Není bez zajímavosti, že jako první výzvu podepsali lidé, kteří přežili nacistickou okupaci, vězni komunistického režimu a chartisté. Jejich zkušenosti jsou pro nás nenahraditelné. Nacionalismus, na rozdíl od vlastenectví, se živí krví.