František Kostlán: Situace chudých lidí je vážná a ponižující. Ukazují to i příklady z Ostravy

Situace s bydlením a prací chudých lidí je vážná. Sociální bydlení prakticky
neexistuje. A práce často není ani pro lidi ze střední vrstvy, natož pro
sociálně slabé, Romy i „bílé“. Romové, i chudí lidé obecně, se navíc stávají v
očích stoupajícího počtu lidí „nepřizpůsobivými parazity“ či sockami. Tento
koktejl je výbušný.

Podle našich osobních zkušeností z práce v chudinských čtvrtích, ghettech či
ubytovnách se mnoho chudých ocitá v dluhové pasti, z níž není úniku. Protože jim
nezbývá na jídlo, tak neplatí nájmy nebo si půjčují peníze u lichvářů. Když
neplatí nájmy, ocitají se na ulici. Když si jdou půjčit k lichváři, stávají se
až na výjimky jeho doživotním majetkem, platí mu pak pořád, protože většinou
nedají vše do pořádku jedinou půjčkou. Mnoho lichvářů navíc na mnoha místech
republiky vlastní v sociálně vyloučených lokalitách či poblíž herny a kasina –
hráči mezi chudými tak část vypůjčených peněz vrací rovnou do kapsy toho, kdo mu
na vysoký úrok půjčil.

Narůstá drobná kriminalita páchaná chuďasi, především krádeže – a růst bude
dál, jelikož odpovědní politici se spoléhají na represi („řešení“ důsledků),
namísto toho, aby zvýšili šance chudých na bydlení a zaměstnání (tedy řešili
příčinu). Narůstá i bezmoc lidí na sociálním dně – proto roste i prostituce,
fetování a gamblerství. Proto se prohlubují špatné sociální návyky (nedostatek
hygieny) a nezískávají návyky jinak běžné (když nikdo z rodiny ve druhé třetí
generaci nechodí do práce, jak mají děti tento návyk získat?).

A proto také mají chudí rodiče více dětí než bohatší – tak tomu ostatně bylo
v historii vždy, že ti nejchudší měli nejvíce potomků, aby ve stáří měli někoho,
kdo se o ně postará, i proto že děti jsou pro ně radostí, které jinak mají čím
dál méně.

A narůstá i válka hlupáků v podobě hledání vnitřního nepřítele v diskusích a
článcích na internetu i v médiích.

Chudí v Ostravě jsou bez šance

Jako odstrašující příklady situace nejchudších lidí sloužily v poslední době
dvě mediální kauzy: Přednádraží (Ostrava) a ubytovna v Krásném Březně (Ústí nad
Labem). Obě kauzy jsme na Romea.cz popsali v mnoha článcích. Situace je však
stejná i jinde. V souvislosti s tím nás zajímalo, jaké jsou v těchto dvou
velkých městech možnosti bydlení i možnost sehnat práci. Jak je tomu v Ústí,
jsem již psali. Pojďme s podívat trochu blíže na Ostravu.

Lidé odstěhovaní z Přednádraží či z přilehlé Palackého ulice jsou v ještě
horší situaci než Ústečané. Až na pár výjimek se Ostravané ze sociálně
vyloučených lokalit či ubytoven nemohou vymanit vůbec. Přestěhování Romů do
volných bytů mimo ghetta brání majitelé domů i lidé, kteří tam již žijí.
Hovořili jsme s více ostravskými Romy, kteří se chtěli dostat ze zaběhnutého
způsobu života. Ti zpočátku hledali sice levnější, ale běžné byty. Povedlo se to
jedné Romce, která se stará o osm dětí, za pomoci gádžů.

Ostravské ubytovny

Ostravské ubytovny pak patří k bydlení, které bere lidem veškerou důstojnost.
V polovině pokojů jedné z ubytoven například chybějí elektrické zásuvky.
Představte si, že žijete v jednom pokoji s dalšími pěti členy rodiny bez
elektřiny, máte s ostatními společný záchod, umyvadla i kuchyňku – a platíte za
to patnáct až dvacet tisíc měsíčně.

Jako takový průměrný případ (ani nejhorší ani nejlepší) slouží jedna z
ubytoven na Cihelné. Dospělí zde platí 3 500 měsíčně na hlavu, každé z dětí pak
2 000 korun. Rodina s pěti dětmi tedy za jeden zhruba dvacetimetrový pokoj
zaplatí 17 tisíc korun měsíčně. Část z toho zaplatí stát na doplatcích na
bydlení. Ale protože tito lidé doslova živoří za pár korun (žádné pohádkově
vysoké sociální dávky na ně nikde nečekají), je i ta částka, kterou musejí
zaplatit za bydlení v ubytovně ze svého, stála hodně vysoká.

Na každém patře je deset pokojů, v nichž žije 40 až 50 lidí. Správce nedávno
odmítl vzít na ubytovnu matku s jedním dítětem, protože by jich bylo „na jeden
pokoj málo“. Pro několik desítek lidí tu jsou tři umyvadla a tři sprchy, čtyři
záchodové mísy a kuchyňka, kde jsou dva elektrické vařiče (dvě či tři plotýnky
dohromady). Že tady řádí úplavice, nikoho nepřekvapuje.

„Je to jediné východisko, pod mostem žít nemůžeme,“ odpověděla serveru
Romea.cz matka čtyř dětí na otázku, proč na ubytovně zůstávají i přes rozšíření
úplavice. Jiná matka zde se svými osmi dětmi žila, přestože po celém obvodu
místnosti byla třicet centimetrů od stropu plíseň od vlhkosti. „Děti pořád
marodily, měly vysoké horečky. Jednou jsem volala sanitku a tam mi řekli, že
nepřijedou. Musela jsem dítě do nemocnice donést. A úplavici jsme taky chytli
všichni,“ dodala.

Teprve nyní se ministerstvo práce a sociálních věcí chystá definovat pravidla
sociálního bydlení (či to alespoň deklaruje). Vláda ovšem na jeho výstavbu žádné
peníze neuvolnila a nechystá se k tomu, a města svůj bytový fond většinou
zprivatizovala.

Nezaměstnanost v ČR stoupá

Nezaměstnanost se již přehoupla přes deset procent. Úřady práce evidovaly ke
konci loňského roku celkem 33 794 volných pracovních míst. Na jedno volné místo
tak nyní připadá průměrně 17,3 uchazeče. Přesto se stále najdou pitomci, kteří
během pochodů ghetty pokřikují „Cikáni do práce“. Obrázek s prací je přitom po
celé republice stejný.

„Měl jsem dvakrát dobrou práci, ale pokaždé firma zkrachovala či se dostala
do problémů a musela propouštět. Byl jsem se ptát na práci mockrát, mám dobrou
kvalifikaci, učiliště s maturitou v oboru kuchař, číšník, tak jsem si myslel, že
něco určitě seženu. Několikrát se mi stalo, že jsem napřed telefonoval – v tom
případě bylo místo volné. Když jsem ale přišel osobně, řekli mi, že se ozvou,
ale s tím už se neobtěžovali. Několikrát mi taky řekli rovnou, že Romy neberou.
Paní v jedné restauraci mi řekla: Nezlobte se, ale kdybych vás vzala, tak vyhodí
vás i mě. Takové upřímnosti si aspoň cením,“ řekl Romea.cz jeden z mladých Romů,
který donedávna žil v Přednádraží.

Marťanští darwinisté s IQ 50

Narůstá honba za vnitřním nepřítelem, který „může za zhoršující se situaci“ –
a zde Romové s přehledem vedou žebříček. Křiklounům vadí čtyři miliardy, které
stát vyplácí na dávkách (nejen Romům), nevadí jim naopak asociální politika této
vlády, která postupně zbídačuje nejen ty nejchudší, kam často spadají i
důchodci, ale již i nižší střední vrstvy.

Na internetu a v médiích stále přežívá typ
sociální darwinista,
který se nachází mezi novináři a dalšími pracovníky redakcí, autory článků,
blogů i mezi diskutéry pod články a na sociálních sítích. Ti se vyznačují těmito
a podobnými názory:

Přežijí jen ti nejschopnější, nejsilnější – a je to tak správné. Každý ať
se postará sám o sebe, když to dokážu já, dokáže to každý! Kdo to neudělá, je
lenoch, který parazituje na mé práci. Je mi jedno, že slabí nepřežijí, jde o
jejich problém, já na ně doplácet nehodlám.

Ze „schopného a silného jedince“ se přitom občas vyklube dlouhodobě
nezaměstnaný člověk, kterého ke hledání nepřítele dovedla frustrace z vlastní
bezmoci či nemohoucnosti. Asi častěji se však za takové jedince vydávají
obyčejní egoisté s nulovou „sociální inteligencí“ (s citovou deprivací), kterým
je lhostejné naprosto všechno, včetně utrpení druhých. Takoví lidé v naší
společnosti co do počtu určitě nepřevažují, nicméně udávají tón. Jsou sice
zaměstnaní, to jim však nebrání po celou pracovní diskutovat na internetu a
nadávat druhým, že nepracují a žijí z jejich daní. Udělají si čas, aby mohli
druhé ukřičet a vytěsnit je tak z veřejného prostoru.

Zaslechl jsem nejednou, například na protiromských akcích ve Šluknovském
výběžku, pokřikovat demonstranty tohoto typu na adresu Romů: „Dejte nám své
dávky.“

„Klidně jim své dávky dám, když mi oni dají svou práci,“ smála se té
hlouposti jedna z ostravských Romek vystěhovaných z Palackého ulice, která na
měsíc doposud měla se vším všudy, i s přídavky na děti a invalidním důchodem (po
několika operacích páteře), 13 300 korun. Žijí v 1+1 s mužem a čtyřmi dětmi.
Jsou i takové měsíce, kdy jim na jídlo, oblečení a věci pro děti do školy zbude
1 200 korun. Bez příležitostných, nárazových prací by nepřežili. Jeden z
dospělých synů nyní naštěstí sehnal stálou práci u technických služeb a může do
rodinného rozpočtu přispívat několika tisíci měsíčně.

A proč je třeba zmiňovat „sociální darwinisty“, kteří působí, jakoby žili na
Marsu s IQ 50? Kvůli tomu, že jejich počet a tudíž i hlasitost narůstá, se může
zdát, že společenská soudržnost není tak důležitá, jak se dosud mělo za to.
Jenže na příbězích konkrétních lidí je vidět, že solidarita s těmi nejchudšími,
která společenskou soudržnost udržuje, je ještě potřebnější než dříve. Nebo snad
chceme čekat, až se z popsaného koktejlu stane „koktejl molotovův“?

(Příběhy konkrétních lidí na pozadí bydlení, práce a jejich finančních
možností zveřejníme příští týden.)