František Kostlán: Vážně i nevážně o Václavu Havlovi
Dnes bych rád ze srdce poděkoval vám všem, kteří jste mi důvěřovali,
sympatizovali se mnou nebo mne tak či onak podporovali. Bez vaší chápavé
náklonnosti bych býval nemohl svou funkci zastávat snad ani pár vteřin. Vaší
podpory si vážím o to víc, že jsem se ji nesnažil získat za každou cenu. Mnohdy
jsem dokonce zastával zřetelně menšinové stanovisko a vydobyl si tím spíš odpor
než uznání. Někdy jsem v takových případech možná chyboval. Rád bych vás ale
ujistil o jediném: vždycky jsem se snažil řídit diktátem té instance, na niž
jsem skládal svůj slib: totiž diktátem svého nejlepšího vědomí a svědomí.
Václav Havel při svém projevu na rozloučenou v roce 2003
Veselý člověk
Václav Havel byl veselý člověk, rád se smál, usmíval, dělal si z věcí
legrrraci, jak říkal za pomoci svého zvučného errr. S panem Havlem jsem se
osobně neznal, ale slyšel jsem ho vyprávět a smát se od srdce vlastoslyšně,
jelikož jsem byl párkrát na svátek české státnosti ve společnosti (v hospodě),
kam chodíval i on. A jeho smích byl nakažlivý.
Smích je asi osvobozující či má tu moc čarovat s naší unavenou duší. Nebo co
znamená, že se rád a často smál člověk, kterého nenávidělo a dodnes nenávidí
tolik hlupáků?
Václav Havel si to bezesporu uvědomoval a uměl o tom taky krásně povídat,
tak, že bylo lze poznat, jak si věci srovnává v hlavě:
„Autenticky se dokáže
smát jen ten, kdo se umí smát sobě. Pro nenávidějícího je příznačná vážná tvář,
velká urážlivost, silná slova, křik, naprostý nedostatek schopnosti odstoupit
sám od sebe a nazřít vlastní směšnost. Nenávidějící člověk nezná úsměv, ale jen
škleb. Není schopen vesele žertovat, ale jen se nakysle posmívat. Není schopen
skutečné ironie, protože není schopen sebeironie.“ (Přednáška v Oslu, 1990.)
Pomoc kamarádům
Havel své kamarády vyznamenával, Klaus svým kamarádům pomáhal z kriminálu.
Tento bonmot dobře vystihuje postavení našich dvou prvních polistopadových
prezidentů. Připomínáme si však dva roky od úmrtí Václava Havla, o Klausovi
netřeba hovořit nijak zvlášť obšírně – hodí se jen k tomu srovnání, jinak je
nepoužitelný a neužitečný.
Z českých zápisníků:
Václav Klaus přijde k psychiatrovi a povídá: „Pane doktore já vůči Václavu
Havlovi trpím komplexy méněcennosti."
Lékař se na něho podívá a říká: „Pane
prezidente, to nejsou komplexy."
Nekňubové a ňoumové
Václav Havel byl jedním z lidí, kteří měli před listopadem 89 tu
odvahu a vystupovali proti nedemokratickému režimu. Hlavně proto dodnes leze na
nervy různým ňoumům a nekňubům, kteří před listopadem vesele kolaborovali s
normalizátory. Tito lidé dodnes nemohou disidentům odpustit vlastní selhání. A jsou to především oni, kdo projevují naprostý nedostatek schopnosti odstoupit sám od sebe a nazřít vlastní směšnost.
Jako zbraň v podobě nakyslého posmívání si vybrali Havlův známý bonmot, podle něhož
zesměšňují druhé "nadávkou"
pravdoláskaři. Stejně jako bolševici před listopadem 89 vyprazdňují a
překrucují smysl slov, protože pravdoláska není podle nich milující,
ani pravdivá. Milující a pravdiví jsou podle nich naopak oni sami, tedy
ti, kteří ve skutečnosti hýří nenávistí a zlobou a proto neznají úsměv, ale jen škleb.
Jak vidno, špatné svědomí dává
někdy i zblbnouti.
Státník
Václav Havel se po listopadové změně sice zprvu dopouštěl i politických
chyb, byl to také jen člověk, jako každý jiný, ale časem se z něj stal státník hodný toho jména. Státník, na něhož můžeme
být právem hrdí. Po Tomáši G. Masarykovi máme v Havlovi druhou skutečně význačnou osobnost na prezidentském stolci, navíc uznávanou hlavami pomazanými po celém světě.
Havel byl uznávanou osobností dlouho před událostmi v roce 1989, měl dokonce,
jako dříve bájní hrdinové, vlastní píseň, kterou složil a
zpíval vynikající český bard
Jaroslav Hutka:
…Vždyť je to nerozum zkusit se s mocným přít
Mohl ses dobře mít, šlo by to zařídit
A při tvých schopnostech pán by tě zaměstnal
Stačilo pochopit, stranou bys nezůstal
A podle litéry Paragraf šavle
Teď dumej o právu Havlíčku Havle…
Havlíček (ovšem i Hutka sám) si ovšem nedal říci a tak dlouho se s
mocnými přel, až mu ukázali zač je toho loket. V kriminálu mu začaly zdravotní potíže, které se později ukázaly jako osudné.
Poselství nenávistníkům
Radši bychom byli, kdyby tu prezident Václav Havel pobýval ve zdraví s námi. Když ovšem už tady
máme to druhé výročí… slavíme, připomínáme si. Viděli jsme opět v tomto ohledu
mnoho spontánního. Lidé šli sami, bez jakýchkoli výzev, zapálit svíčku, položit
kytku, společně s druhými si pomlčet, popřemýšlet, co jsou vlastně ty hodnoty,
které Václav Havel představuje, zač.
I letos si lidé na Havlovu počest ohrnovali kalhoty, protože ten je měl při
své první inauguraci trochu kratší – čemuž se rád smál i Havel sám, protože uměl to základní: smát se sám sobě – byl tedy autentický, abychom použili jeho výraz. Ohrnování nohavic – tomu říkám připomínka hodná prezidenta,
který, alespoň zpočátku, jezdil po dlouhých a širokých hradních chodbách na
koloběžce.
Jako by byl z výše slyšet nakažlivý smích… A v jeho cinkotu jako by
málem zaniklo jeho poselství, nenávistníkům a lhářům na vztek:
Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí.
