romea - logo
26. září 2021 (neděle)
svátek má Andrea

 

VYHLEDÁVÁNÍ
 

František Lízna: Mám tu zkušenost, že žádný Rom není nepřátelský vůči Bohu nebo vůči církvi

13.5.2021 12:58
František Lízna (Foto: Karel Šuster)
František Lízna (Foto: Karel Šuster)

Vystihnout portrét patera Františka Lízny (11. 7. 1941 – 4. 3. 2021) tak, aby výsledkem nebylo patetické klišé, není snadné. Zosobňoval a zcela samozřejmě žil až příliš mnoho hodnot, o kterých my ostatní jen mluvíme. A činil tak zcela nepateticky.

Pro Romy byl otec Lízna zastáncem a přítelem – přilnul k nim už jako mladík, přátelil s nimi ve vězení, pomáhal jim a podporoval je po sametové revoluci ve své kněžské službě. Při prvním svobodném sčítání obyvatel roku 1991 si ze solidarity nechal zapsat romskou národnost. Pro katolíky pak představoval vzor poctivého kněze i někoho, kdo zachraňoval letitý dluh církve vůči lidem na okraji. V očích dalších pak mohl být nezlomným antikomunistou, nezkorumpovatelným člověkem, mužem laskavým, velkorysým, pracovitým a dokonale vnitřně svobodným.

Nekonformnost v něm byla od dětství. Jeho chlapecká léta v Jevíčku by zapadla do slavného Poláčkova románu Bylo nás pět. Lízna na sebe dokonce kdysi prozradil, že mu při jedné ze společných lumpáren jeho bratr omylem prostřelil nohu pistolí, kterou kdovíkde vzali. V devatenácti letech šel poprvé do kriminálu, protože ho jako synka z komunisty šikanované lidovecké rodiny rozzlobilo, jak úřady zasáhly proti rodině jeho dívky, a tak poničil sovětskou vlajku. Tak poznal prostředí uranových dolů na Jáchymovsku. Dalším protikomunistickým gestem si na vojně počátkem 60. let vysloužil přeřazení k prasatům a ovcím. V posudku o něm stálo: „Pozor! Politicky zvlášť nebezpečný člověk!“ Na vojenském statku ve východoslovenských Michalovcích se poprvé blíže seznámil s Romy. Nedaleko byla romská osada. Lízna jednou vyprávěl v Českém rozhlase: „Dali mi do ruky zbraň se slepými náboji, abych v případě, že by přišli do blízkosti statku Romové, střílel do vzduchu, abych je zastrašil. Ale já jsem to vůbec nerealizoval tak, jak si to oni přáli, protože mně se Romové velice líbili a celou dobu jsem s nimi byl v kontaktu a chodil jsem na návštěvy do romské osady.“

Pokusy o útěk přes hranice se mu nezdařily, vynesly mu zase jen několik měsíců na Pankráci. Po propuštění přijal místo pomocníka v ústavu pro postižené na Velehradě. Tady jeho životní cesta začala nabírat svůj příští směr. Na tomto poutním místě – které patří pro české a moravské katolíky k nejposvátnějším, protože právě sem přinesli v roce 863 bratři Cyril a Metoděj křesťanskou víru – se Lízna seznámil s kněžími z řádu jezuitů. Mnozí z nich se právě vraceli z komunistických uranových lágrů. Měli si co říci a Lízna si záhy uvědomil, že se chce také stát jezuitou. Tím mimochodem je také populární papež František, se kterým Lízna sdílel i jméno a kterého velmi obdivoval.

Foto: Rena Horvátová

Stát se jezuitou obnáší mimo jiné studia teologie a kněžské svěcení – to Lízna přijal roku 1974, odmítl však slib republice, který po kněžích vyžadoval tehdejší komunistický Úřad pro věci církevní, a nedostal tudíž státní souhlas pro kněžskou službu. Pracoval tedy jako dělník či sanitář, v nemocnicích také potají křtil. Podepsal Chartu 77. A také pomáhal šířit samizdat – za to byl zase jednou zatčen, tentokrát přímo na sádrovně. V úhrnu v komunistických věznicích strávil čtyři roky. Často jej zavírali mezi Romy, to aby snížili riziko, že nepoddajný kněz spoluvězně ideologicky „zkazí“. „Řekli si, že je zbytečné, abych vykládal něco Romům. A tak jsem k nim přilnul, protože oni jsou ve vězení také pokládáni za něco, co je obtížné, a jsou vždy na posledním stupínku lidského hodnocení, a já takovou situaci přijímám jako dar,“ vyprávěl o tom Lízna Českému rozhlasu.

Až po roce 1989 mohl začít působit jako kněz veřejně. Nejprve v Brně, v jezuitském kostele Nanebevzetí Panny Marie. Právě tady letos 13. března vedl Líznovy pohřební obřady kardinál Dominik Duka a ve zdejší kryptě je Lízna pochován.

Roku 1995 nastoupil na Mírov jako vězeňský kaplan a přesídlil na faru v nedalekých Vyšehorkách, kde vedl s hospodyní Josefkou Bilíkovou „otevřený dům“. Pomoc, zázemí a dočasný domov tu nacházeli propuštění vězni, bezdomovci, lidé z okraje společnosti. Starali se tu o ně navzdory některým nepříjemným zkušenostem. „Není rozumné dávat zlodějům šanci, ale zase tolik na věcech nelpím. Čím jsem starší, tím méně jsou pro mě věci důležité. Mám si je vzít do rakve?“ zhodnotil to jednou v Hospodářských novinách. Po Líznově smrti již několik lidí z okolí vyjádřilo vůli vést faru dál tak, jako tomu bylo za jeho života, a z rozhodnutí církevních nadřízených tu mohou dosavadní obyvatelé včetně čtyřiaosmdesátileté paní Josefky zůstat.

Jméno Františka Lízny je spojeno také s porevolučními každoročními romskými poutěmi na Svatý Kopeček u Olomouce. V bazilice uchovávají sošku romské Madony s Ježíškem z rukou nevidomé romské sochařky Boženy Přikrylové. Snažil se přemostit odstup mezi Romy a oficiální katolickou církví. „U Romů oceňuji, že ačkoliv nejsou nábožensky vzděláni, mají smysl pro tajemno a pro Boha jako takového. Mám tu zkušenost, že žádný Rom není nepřátelský vůči Bohu nebo vůči církvi. Ve vězení, když jsem byl spoluvězni napadán vulgárními slovy, Romové ve většině tvořili výjimku a chovali se ke mně uctivě jako ke knězi. Říkali mi ‚rašaj‘, a dokonce mě ochraňovali před fyzickými útoky. Také není prakticky žádná romská rodina, která by nechtěla pokřtít své dítě. A já si říkám: v době, kdy církev ztrácí kredit, existuje řada lidí, kteří by si v žádném případě nenechali pokřtít dítě. Romové dítě vždy pokřtít chtějí,“ vysvětlil pro Český rozhlas. A pro Katolický týdeník upřesnil: „Obohacují mě lehkostí žití, tím, že nelpí na majetku a na místech. Jejich přístup k životu je mi bližší než zakotvenost lidí, kteří se nedokážou radovat a dělit. Řada křesťanů si mimochodem neuvědomuje, že Panna Maria měla tmavou pleť. A Kristus, kdyby se měl narodit dnes a ve střední Evropě, tak by se nejspíš narodil ve východoslovenských romských osadách.“

Otec Lízna si přál zemřít ve rvačce při obraně Romů před neonacisty – „aby Romové viděli, že za nimi ostatní stojí“. Zemřel v nemocniční posteli na covidovém oddělení. To je však detail – v paměti zůstává tak, jak ho označil na pohřbu brněnský jezuita Vojtěch Suchý – jako „člověk spravedlivý“.

Článek vyšel v Romano voďi. Časopis si objednejte pomocí jednoduchého formuláře na www.romanovodi.cz.

Přečteno: 808x
 

Nepřehlédněte:

Kam dál:

Štítky:  

František Lízna, Romové, církev, Romano voďi, Romano voďi 2021, RV 3/2021



HLAVNÍ ZPRÁVY

 

Další články z rubriky







..
romea - logo