Během letošního léta, které se neslo ve znamení olympijských her v Rio de Janeiru, vyšel v českém překladu pod názvem Nikdy neříkej, že se bojíš pravdivý příběh olympijské běžkyně Samii Yusuf Omarové, která v roce 2012 v pouhých dvaceti jedna letech zemřela při pokusu o překonání osmitisícikilometrové cesty ze Somálska do Evropy. Po celou dobu své více než roční pouti si s sebou nesla fotografii čtyřnásobného olympijského vítěze Somálce Mo Faraha, jehož sportovní úspěchy pod vedením evropských trenérů jí dávaly naději na lepší život.
Olympijské hodnoty
Přes všechny vzletné věty o jednotě, porozumění mezi národy a apolitičnosti, které každé čtyři, respektive dva roky zazní během olympijských her, se v první řadě jedná o obří byznys. O návrat k původním hodnotám se alespoň částečně pokusili organizátoři letošní olympiády v Riu sestavením týmu uprchlíků, čímž chtěli upozornit na aktuální migrační krizi. Jednalo se o uprchlíky-olympioniky, kteří nemohli reprezentovat své země původu, protože se nacházejí ve válce. Všech deset sportovců mělo oficiálně udělený status uprchlíka dle pravidel OSN. Při slavnostním zahájení XXXI. olympijských her byli uvedeni slovy: „Jste posly naděje pro miliony uprchlíků na celém světě. Museli jste opustit své rodné země, protože jste jiní. Jste obrovským přínosem společnosti!“
O tomto týmu, který startoval pod olympijskou vlajkou, informovala snad všechna světová média. Příběh syrské plavkyně Yusri Mardiniové, která při pokusu o nelegální plavbu z Turecka do Řecka na přetíženém člunu, skočila do vody a táhla tři hodiny společně s několika dalšími uprchlíky nefunkční loď až k řeckému pobřeží, doslova obletěl svět. Z osmnáctileté slečny se stala přes noc hrdinka, pro níž nebylo důležité na olympiádě vyhrát, ale zúčastnit se.
Uprchlíci na běžecké trati
Mezi nejoslavovanější sportovce letošní olympiády také patřil veleúspěšný Mohamed „Mo“ Farah, běžec reprezentující Velkou Británii, který je ovšem původem Somálec. Mo Farah utekl ze Somálska do Velké Británie společně s částí svojí rodiny, když mu bylo osm let. Nekončící válečný konflikt a postupně se horšící situace donutila Mohamedova otce k rychlému opuštění země, přestože musel opustit dvě ze svých dětí, Mohamedova bratra – dvojče Hassana a jejich sestru Nimo. Nejen díky svému talentu a píli, ale také díky zázemí evropských tělocvičen, profesionálních koučů a kvalitní stravě může dnes být Mo Farah čtyřnásobným olympijským vítězem.
Na opačném konci olympijských žebříčků se letos představila somálská běžkyně Marym Nah Museová, která svým odhodláním připomněla Samii Yusuf Omarovou, účastnici olympiády v Pekingu v roce 2008. Obě běžkyně skončily ve svých kategoriích poslední, daleko za svými soupeřkami, přesto jsou mezi somálskými ženami vzývané jako hrdinky. Ač byly Marym i Samia zrozené pro běh, nedostatek jídla, nemožnost profesionálních tréninků a nepřekonatelná překážka v podobě milicí teroristické organizace aš-Šabáb, která jim zakazovala sportovat, případně je nutila trénovat v nikábu, se musely v jejich výsledcích projevit.
Podobných příkladů je v novodobé historii mnoho. Alžířanka Hassiba Boulmerková musela po získání zlaté medaile na olympijských hrách v roce 1992 uprchnout do Francie. Letošní stříbrný maratonec Feyisa Lilesa se obává návratu do Etiopie a požádal si o azyl přímo v Brazílii. </p>
Povinná migrační literatura do škol
Každý z těchto příběhů je jen jedním z novinových článků, z nichž málokterý jde opravdu pod povrch. Právě kniha Nikdy neříkej, že se bojíš italského novináře a spisovatele Giuseppe Catozzella umožňuje sledovat jeden z takových příběhů od začátku až do smutného konce. Kromě toho na životním osudu konkrétní hrdinky vysvětluje mnoho nezodpovězených otázek migrační krize, ale také otevírá některé nové. Jsou Afričané ekonomickými migranty? Proč si raději nevyřeší situaci ve své zemi? Jdou opravdu jen za lepším životem? Jak probíhá nelegální cesta, kdy se uprchlíci dávají plně do rukou převaděčů? A jak je možné, že v evropských vodách, které jsou jistě dobře hlídané, se přímo před zraky pobřežních hlídek topí zoufalí lidé, kteří raději skočí do vody, i když neumí plavat, než aby se vrátili zpět do Afriky?
Kniha Nikdy neříkej, že se bojíš, která vyšla ve skvělém překladu Hany Sedalové pod hlavičkou nakladatelství Barrister&Principal, by se měla stát jednou z povinných knih ve školních osnovách. Možná by pak nedocházelo na internetu, ale i na ulicích k tolika negativním emočním výlevům vůči uprchlíkům, které jsou často způsobené lidskou neznalostí.
