romea - logo
21. září 2021 (úterý)
svátek má Matouš

 

VYHLEDÁVÁNÍ
 

Ján Berky Mrenica: V srdci jsem bigbíťák jak vyšitý

23.11.2020 16:17
Ján Berky Mrenica ml. (FOTO: David Těšínský)
Ján Berky Mrenica ml. (FOTO: David Těšínský)

„Televize, aniž by si to uvědomovaly, dělají z folkloru paskvil a prezentují ho jako šlágr,“ říká jeden z nejznámějších slovenských primášů Ján Berky Mrenica mladší, kterého jsem zastihla po koncertě na Světovém romském festivalu Khamoro v pražské Jeruzalémské synagoze ještě před zákazem kulturních akcí.

Ján Berky Mrenica ml. (1962, Zvolen) – po absolvování oboru housle na konzervatoři v Bratislavě působil ve Slovenském lidovém uměleckém kolektivu (SĽUK) a v roce 1997 převzal vedení slavného orchestru Diabolské husle, který založil jeho otec, rovněž přední slovenský houslista a skladatel. Získal Zlatou desku za album Gypsy Dance, ocenění slovenské hudební akademie, hudebně se podílel mj. na filmu Cinka Panna. Je autorem myšlenky projektu na podporu talentovaných dětí ze sociálně znevýhodněného prostředí Divé maky. Aktuálně působí v kapele Gypsy Jazz SK.

Jak se dnes podle vás daří folkloru?

Folklorem jsem se velmi dlouho živil a dosud živím, takže mohu srovnávat, a dnes je to oproti dřívějšku těžší. Folklor je dnes tak trošku boj s větrnými mlýny, protože všichni, kdo ho hrají, se považují za umělce. Televizní pořady, aniž by si to uvědomovaly, dělají z tohoto žánru paskvil a doslova jej bastardizují. Televize dnes prezentují folklor jako šlágr a to je z devadesáti devíti procent špatně. Když slyším ty muzikanty, říkám si, že to jsou možná neúspěšní interpreti z dob před třiceti lety, kteří vystupovali na někde po zábavách, ale chytli se té televizní šance a dnes ze sebe dělají umělce.

Dokážu ze všech těch interpretů napočítat sotva šest, za které bych dal ruku do ohně, že oni hrají folklor, tak jak se má hrát. Jsou to zruční instrumentalisti, jejichž aranžmá má hlavu a patu. Nechce se mi už komukoliv dokazovat, že když člověk cvičí, pracuje na sobě, dokáže rozeznat rozdíl mezi piano a forte, ví, jak se deklamuje text a jak má být frázován, že jedině tak ví, o čem je hudba. Nemyslím si bohužel, že bych byl v tomhle boji úspěšný.

Co říkáte na některé hudebníky, kteří si hudbu navolí na klávesách a hrají klasické zábavové hity, které s tou poctivou muzikou nemají nic co do činění?

Tradiční romská hudba byla odjakživa cimbál, housle a viola. Dejme tomu, že od šedesátých let se začaly objevovat i kytarové kapely, ale to už se bavíme o době, kdy vznikala na Slovensku a v Česku populární hudba. Dnes sem Japonci dovážejí na trh ty „samohrajky“, které jsou v Tescu dostupné za sto euro. Doma si pak navolíte polku nebo rumbu a myslíte si, že je to čardáš, ale to není čardáš, ten Japonci do „samohrajky“ ještě nenavolili. A Romové dneska hrají tak, že čím více halu nebo jak já říkám jeskyně, tím lépe. A s texty na tom nejsme o nic lépe.

"Čardáš Japonci do samohrajky ještě nenavolili."

Mrzí mě, že dnes každý romský festival končí v žabkách, kraťasech a v triku. To za nás nebylo. Nehledě na to, že spousta kapel má ve svém repertoáru rumunské písně. Čistě romská kapela tu už bohužel není. Takovým způsobem naše kultura umře, a když zanikne, zanikne i národ. A národ není jen o jazyku. Romové sice říkají „kolik jazyků znáš, tolik uděláš práce“, ale jde o to, kdy má romština smysl. Když přijde segregované dítě do školy, mělo by se učit jazyk většinové společnosti, a ne romštinu. Pro nás Romy je žádoucí, aby se romština udržovala, ale v komunitě nebo jako nepovinný předmět.

A nebylo by ideální, kdyby Rom uměl dobře oba jazyky?

Já nevím, co je dobře mluvit romsky. Tolik čechismů a tolik slovakizmů se objevuje v romštině, že i bílí tomu začínají rozumět. Doba jde dopředu a ovlivňuje to pochopitelně každý jazyk. Je to podobné, jako když se ve slovenštině nebo v češtině objevují anglické výrazy a promítají se do hovorové řeči, tak je to i v romštině. Jen ať se romština udržuje, ale v komunitě. Nebral bych ji jako řeč, se kterou se dorozumíte třeba na úřadě. Nač tam Romovi bude? U dětí je fajn, že mluví romsky, ale pokud přijde do třetí třídy a nebude dobře mluvit slovensky nebo česky, přihodí se jediné, že když odejde ze segregovaného prostředí a najednou se ocitne v tom majoritním, je ztracené.

Zažil jste předsudky kvůli svému romství?

Pocházím z romské rodiny, ve škole každý věděl, že jsem Rom. Ale tak jak jsem se choval a jak mě rodiče vychovali, tak se ke mně chovali i spolužáci. Nezažíval jsem pocit méněcennosti. Předsudky jsem nikdy netrpěl. Štve mě, že si někteří z romské komunity z toho dělají politickou agendu. Vymlouvat se na to, že mám těžký život, protože jsem Rom, prostě nejde. Začátek začíná ve výchově, děti nemohou za nic, za to mohou rodiče. A když nejsou schopní rodiče, měl by se víc angažovat stát. A možná se časem bude i dít to, že se zavedou internátní školy, děti budou nosit uniformy, aby nepociťovaly, kdo má víc nebo méně. Musí se zvýšit zaměstnanost Romů a není přeci možné, aby na Slovensku v jednadvacátém století neměly děti doma pitnou vodu.

"Problém je politika, která se točí jen jedním směrem. Když si vezmeme všechny ty romské představitele, tak každý z nich mluvil o tom stejném a každý z nich se točil v začarovaném kruhu."

Jak si vysvětlujete, že i v dnešní době existují osady, kde žijí Romové v tak nuzných podmínkách?

Ale Romové nejsou na vině. Problém je politika, která se točí jen jedním směrem. Když si vezmeme všechny ty romské představitele, tak každý z nich mluvil o tom stejném a každý z nich se točil v začarovaném kruhu. Teď nedávno jsem se dozvěděl, že postavili základní školu v osadě, která není ještě zkolaudovaná, protože nemá od hygieniků schválené zásobování pitnou vodou. Tak si říkám, na co potom taková škola je? Má sestra Anina Botošová, bývala zplnomocněnkyně vlády pro romské komunity, před patnácti lety připravila strategii začlenění, dodnes z ní všichni čerpají, ale od její rezignace se vůbec nic nezměnilo.

Nedovedu si ani představit, jak těžké musí být žít v osadě.

Velmi těžké. Já bych to nikdy nechtěl zažít a nikdy jsem to ani nezažil. Ale moje maminka pochází z osady a pocházel z ní i můj otec. A oba se už ve svém mladém věku snažili osamostatnit a z té osady odejít. A toužili po tom i mí strýcové. Na druhou stranu neexistovalo, že by se ničím nevyučili, i když žili v takových podmínkách. Komunistický stát tehdy suploval přísnou rodinu. Byla povinná práce a školní docházka, ale nikdo nemusel kupovat učebnice, tak jak je tomu dnes. Lidem pomohlo, že existovaly něco jako sociální nebo družstevní byty, že se za ně někdo zaručil. Člověk pracoval a mohl si pak byt odkoupit nebo jej dostal za odpracovaná léta v podniku. Dnes je totální utopie, aby si Romové mohli požádat o byt nebo o úvěr. Na druhou stranu i třicet let od revoluce si stále ještě někteří myslí, že všechno přijde samo, ale není to pravda. I tehdy, kdo chtěl žít jako člověk, musel mít trošku rozumu.

V dětství jste bydleli v zámečku v Rusovciach, kde působil Slovenský lidový umělecký kolektiv.

Takže pro mě nebylo těžké dostat se k houslím a k hudbě. Folklor byl přirozenou součástí každé rodiny, která v Rusovciach žila.

Pořád mi nejde do hlavy, jak se vlastně z bigbíťáka stane primáš?

Kdybych neměl otce, který působil třiatřicet let v SĽUKU jako koncertní mistr a věnoval se celý život folkloru, tak jsem dnes bigbíťak jak vyšitý. O mně je známé, že se pracovně spojím i s těmi největšími rockery, třeba i s punkovou kapelou Koník. Ať se na ně názory různí, chtějí být svým způsobem svobodní a hrát i takovou muziku. I o tom je demokracie, každý si může vytvořit svůj politický názor. Potkali jsme se s Jožou Rážem a bylo to fajn. Já jsem zastánce toho, že hudba má být apolitická. Pro mě je důležitý posluchač a je mi jedno, jaké má politické přesvědčení.

"Především byl táta můj obrovský vzor, ve své době hudební průkopník, člověk prozíravý, moudrý a vážený."

Vystupoval jste téměř po celém světě, s kapelou Lučnica, s Diabolskými huslemi. Jaké vystoupení vám utkvělo v paměti?

Zažili jsme toho jako kapela hodně. Dokonce i neonacistický sraz v Německu. Zprvu jsme vůbec nevěděli, že jdeme hrát pro nácky, a když jsme to zjistili, byli jsme v šoku. Chtěli jsme se otočit, protože jsme si nedokázali představit, co tam mezi nimi budeme dělat. Když jsem pak uviděl ty holé hlavy a bagančata na nohou, bylo mi špatně. Pro jistotu jsme si řekli, že to rychle sbalíme, ale na jevišti zůstal můj otec, úplně sám, a mělo to neskutečnou odezvu. A vidíte, i to jsou lidi. Ale báli jsme se. Já mám proti těmto lidem na Slovensku své výhrady a nepodporuji je. Setkal jsem se dokonce na jednom z mých koncertů s jedním představitelem kontroverzní strany, který tam za mnou přišel. Chvilku jsme spolu sice mluvili, ale souhlasit jsme spolu nemuseli. Nebyl agresivní. Na druhou stranu před jednou osadou v Bardějově jsme se dostali do bitky s Romy, takže já zažil během své kariéry opravdu všelicos.

Jak jste se vyrovnal se srovnáváním s vaším otcem Jánem Berkym Mrenicou starším?

Srovnání s otcem je přirozené. Především byl táta můj obrovský vzor, ve své době hudební průkopník, člověk prozíravý, moudrý a vážený nejen tehdy, ale i v dnešní společnosti. Pomník s jeho bustou a milovanými houslemi zdobí jeho rodnou Očovou. Neznám jiného Roma, než byl můj otec, který by byl zasloužilým umělcem. Před lety jsem se dozvěděl, že jsme byli tehdejším režimem sledováni. Když jsme odjeli do Států a chystali jsme se z Kanady na Kubu, bratranec poslal pohlednici domů, že jedeme z bídy do ještě větší, a už ho brali na výslech. Nebýt otce, který se za něj zaručil, a také ministra Válka, který tvrdil, že to napsal z legrace, tak by ho snad nepustili. Ta doba byla temná. Na druhou stranu nebyla segregace na pracovním trhu, protože každý musel pracovat.

Ale rozmohla se ve školství.

Segregace v školství se objevovala i po revoluci. V devadesátých letech byla větší móda dávat romské žáky do zvláštní školy, i když tam nepatřily. A pak když odjela romská rodina do Velké Britanie, najednou z dětí byli premianti tříd. To je o politice. A já politiku nemám rád, nesnáším ji.

Přesto jste kandidoval do parlamentu za HZD – proč jste se coby hudebník rozhodl vstoupit do politiky, když ji tak bytostně nesnášíte?

To bylo jednou a naposled. Myslel jsem si, že mohu něco změnit, pomoct. Řeknu vám příklad, už tehdy jsem vedl boje s paní poslankyní Annou Záborskou, která nyní na Slovensku dělá velký cirkus ohledně zpřísnění interrupcí. V té době jsem říkal, že je potřeba romským dětem pomoct, propagoval jsem internátní školy, které by mohly dětem pomoct najít směr. Moje manželka je učitelka a organizovala se svou sestrou tábor a byly tam děti, které vůbec poprvé viděly sprchu. Vždyť je to ostuda! Ale ne jejich, ale společnosti, že něco takové dopustí. I můj otec vždycky vyprávěl, že byl rád, že se dostal na učiliště, protože doma neměli stůl, kde by mohl psát úkoly. Domů se už vrátit nechtěl. A protože tehdy neměl peníze na nástroje, aby se dostal do Bratislavy na konzervatoř, musel na zámečníka. Ale na konzervatoř se stejně potom dostal, protože ho hudba bavila a začal se jí věnovat naplno.

Vašeho tatínka bohužel postihla mozková mrtvice. V roce 1997 vám na koncertě v Nitře předal pomyslné primášovské žezlo…

"Otec zahrál skladbu Lásko, Bože, lásko... Hrál tak, že sám prsty tiskl struny a já mu pravačkou tahal smyčcem po strunách."

Otec zahrál skladbu Lásko, Bože, lásko... Hrál tak, že sám prsty tiskl struny a já mu pravačkou tahal smyčcem po strunách. Ale pomalu mě na to připravoval už před svou nemocí. V roce 1991, když otci přišla nabídka na koncertování v Německu, dal dohromady kapelu Diabolské husle složenou z mladých talentů. Všichni členové kapely jsme začínali v SĽUKU. Já v té době byl ještě na konzervatoři a vzpomínám si, že mě přemlouvala paní profesorka Šestáková, která dnes působí v Seville jako koncertní mistryně, ať k ní přestoupím a studuji dál klasickou hudbu. Odpověděl jsem, že už mám malou kapelu, a když se na škole neučí folklor, tak co tam mám dělat? Mně Mozart přijde skvělý a jistě by mi pomohl v disciplíně, ale říkal jsem si, že klasickou hudbu mohu cvičit a dostat se do formy, ale folklor se musí nasáknout a musí se vžít do toho profesionálního tělesa.

A pak jste se naplno začal věnovat Diabolským huslím.

Hráli jsme spolu patnáct let. Nakonec jsme s původními členy rozešli, možná v tom hrála roli i ponorková nemoc a mezilidské vztahy. A pak všechny ty nesmysly kolem, které se v tu dobu objevovaly v médiích. S jednou televizí jsem se soudil, soud jsem vyhrál a je to pro mě taková satisfakce. Sice si v ní už nezahraju, ale mně je to jedno, komerční televize mi nechybí. Dokázal jsem pravdu, noviny se omluvily a tím to skončilo. Ale posunulo mě to a pomohlo mi to. Díky rozhodnutí rozpustit kapelu a jít si svým směrem jsem se dostal i k novým hudebním žánrům. Spolupracoval jsem s mladými muzikanty a mohu říct, že všichni kontrabasisté, kteří se mnou hráli, to také někam dotáhli. Jeden z nich je kontrabasista v SĽUKU, což je profesionální těleso, druhý působí v kapele Lučnice. A tyhle kluky jsem zaučil. Pamatuji si, že mi přišel do kapely Tomáš Gašpierik a neměl smyčec, ale byl to talent a dnes je jedním z nejvytíženějších kontrabasistů vůbec. Ján Rigo přišel s tím, že nikdy nehrál slovenský folklor, a u mě se to naučil. Dnes je jeden z nejlepších maďarských basistů, kteří hrají podpolianský folklór, na hudební scéně. Takže ničeho nelituji. Vždycky říkám, že Beatles byli větší páni a rozpadli se.

Tak Beatles možná byli větší páni, ale zase ve čtyřech letech nehráli Keby baba bila.

(Smích) Tahle písnička se u nás prozpěvovala v žertu, když někdo něco vyvedl – je to zkomolenina slovensko romského Keby baba bila, tím myslíme po palunách – tedy česky po ústech.

Sledujete někoho ze současné hudební scény?

Spousty muzikantů, třeba jednoho klavíristu, mladého jazzmana Daniela Bulatkina. A mého synovce Eugena Botoše.

Vystupoval jste s Lucií Bílou, další spolupráci překazila pandemie. Jste stejného názoru, jako byl váš otec, že hudba spojuje?

Umění má sílu spojovat nejen lidi, ale i národy. Protože pokud si lidé rozumí hudebně, rozumí si i lidsky. Proč třeba myslíte, že se konají velké charitativní koncerty, kde se vystřídají na podiu muzikanti různých kultur? Jde jim o to samé – aby sjednotili lidi a udělali je lepšími. Měli jsme tu čest jako Slováci vystupovat v Carnegie Hall, z toho jsem se velmi těšil. Přišlo nás podpořit spousta našinců. Na podiu se vystřídali i muzikanti z Ameriky, se kterými jsme si po koncertě padli do oka. Marco Pilo od nás z kapely hraje kromě kytary i na cimbál, takže naše hudba dostala najednou jiný rozměr. Nehráli jsme romskou hudbu, ale slovenský folklor a mělo to dobrou odezvu právě u amerických jazzmanů, protože to pro ně mělo dobrou energii. Nakonec z toho koukají plány do budoucna.

"Ať hraje, ať to má naturel, to je v pořádku, ale nedělejme z koníčku umění."

Romové se příliš často na českých televizních obrazovkách neobjevují. Jak je to na Slovensku?

Myslím, že to nijak valné nebude ani na Slovensku. Ale vy máte jednu výhodu, že máte v Čechách fantastický kanál ČT ART a na něm jednou za čas vidím romské interprety. Třeba váš koncert k Mezinárodnímu dni Romů byl krásný a nedal se s tím naším srovnat. Proč tomu tak bylo, nevím, když mohli pozvat romské profesionály, skvělého muzikanta Dalibora Karvaye, operní zpěvačku Boženu Ferencovou, saxofonistu Radotara Riška, klavíristu Klaudia Kováče, Vlado Havrana, který působí jako koncertní mistr v divadle. Chce to asi jen zapnout rozum. Nemůžeme na tak významný den zvát kapelu Sabrosa, která přijede z osady, má rozladěnou kytaru a hraje na třech akordech. Musí to mít úroveň. A mě to někdy až uráží, že přijde chlápek od lopaty, který má na housle těžké prsty, což hned slyším. A když přijde na prstní cvičení a řeknete mu, aby něco zahrál sám nebo rozebral frázi, tak nebude vědět, o co jde. Ať hraje, ať to má naturel, to je v pořádku, ale nedělejme z koníčku umění. Držím se pravidla, že muzikant musí na hudební nástroj cvičit celý život. Když jsem byl malý, nikdo mě nemusel do cvičení nutit. Teď, když už jsem starší, tak se mu také nevyhnu, i když už pociťuji zdravotní omezení.

Je něco, na čem teď pracujete, přestože aktuální situace není kultuře příliš nakloněná?

Máme v plánu složit hudbu k seriálu o Alexandrovi Dubčekovi, držte nám palce. Snad se to produkci podaří ufinancovat.

Rozhovor vyšel v časopise Romano voďi. Objednávejte pomocí jednoduchého formuláře na www.romanovodi.cz.

Rena Horvátová, Foto: David Těšínský
Přečteno: 988x
 

Nepřehlédněte:

Kam dál:

Štítky:  

Romano voďi 2020, Romano voďi, RV 9/2020, Rozhovory, Hudba, Osobnosti



HLAVNÍ ZPRÁVY

 

Další články z rubriky







..
romea - logo