romea - logo
26. června 2022 (neděle)
svátek má Adriana

 

VYHLEDÁVÁNÍ
 

Jana Horváthová ke dni holokaustu: Dnešní nevraživost vůči Romům v něčem připomíná naladění společnosti předválečné

Praha, Brno, 30.1.2014 13:34, (ROMEA)
Jana Horváthová, ředitelka Muzea romské kultury.  Foto: Igor Zehl
Jana Horváthová, ředitelka Muzea romské kultury. Foto: Igor Zehl

V Senátu 27. ledna proběhlo u příležitosti Mezinárodního dne památky obětí holokaustu shromáždění, na němž hovořil předseda horní komory Milan Štěch, místopředsedkyně Sněmovny Jaroslava Jermanová (hnutí ANO), bývalý osvětimský vězeň Luděk Eliáš a také ředitelka Muzea romské kultury Jana Horváthová. Její projev nyní přinášíme v plném znění.

Projev Jany Horváthové v Senátu, 27. ledna 2014

Rok se sešel s rokem a znovu si připomínáme oběti rasové perzekuce. Rok 2013 však přinesl změnu. Protiromské nálady už oslovily celé široké spektrum veřejnosti, inteligenci nevyjímaje. A mluví se přitom stále o Romech či Cikánech jako o jednom prototypu se společnými znaky. Tomuto logickému nonsensu dosud neučinila přítrž žádná společností vážená osobnost. Dovolím si proto malou připomínku z dějin.

Vracím se do relativně klidných let první republiky, kdy hrozba válečného konfliktu byla ještě v nedohlednu. Vztah k Romům byl však už tehdy vyhraněný. Tón určoval stát a jeho instituce, veřejnost pak ustálený stereotyp dále tavila do všeobecného naladění, které s narůstajícím nacismem přecházelo v otevřenou hysterii. A jak víme, časy i technika se mění, ale lidé zůstávají pořád stejní.

Pohyblivý život Romů vadil odjakživa, vytvářel totiž podmínky pro páchání stěží kontrolovatelné kriminality. Úvahy nad tzv. cikánskou trýzní byly velmi aktuální hned po vzniku republiky. Úroveň její demokracie je pro nás dosud v mnohém inspirující, přesto v otázce Romů shledávám, že jsme už naštěstí kvalitativně dále, i když stále kráčíme hodně ztěžka. Ve 20. letech minulého století nešlo o to Romy usadit, k tomu nebylo dost vhodného místa, jak se psalo, a taky vůle, jak zjišťovali sami Romové usilující na Moravě o své usazení. Obce se hrozily černých usedlíků a všemožně se snažily v jejich usazení bránit. Veřejné mínění nahrávalo radikální změně kurzu.

V roce 1927 média opakovaně zmiňovala údajné řádění cikánských band na jihu Čech. Bylo pochytáno 158 Romů podezřelých z vražd. Táborský advokát Jaroslav Mayer prokázal u 153 z nich absolutní nevinu. Proticikánskou kampaň již ale nešlo zadržet, jako lavina se přidávaly další listy. Tady se nabízí paralela z nedávné současnosti, totiž břeclavská kauza, kdy vylhaný romský útok na mladého chlapce rozpoutal vlnu demonstrací.

Dva měsíce po rozvíření událostí s údajnými vraždícími Cikány z jižních Čech byl schválen zákon o potulných Cikánech. Jeho smyslem bylo ochránit společnost před Cikány jako kriminálními živly. Nová legislativa byla sice určena potulným Romům, v důsledku však umožnila diskriminaci Romů všech. Cikánskou legitimací se musela prokazovat většina Romů ať potulných či usedlých.

Projednávání zákona v parlamentu bylo poměrně bouřlivé, padaly různé argumenty, agrárník dr. Karel Viškovský:

„Cikáni jsou živel, který neguje civilisaci, je to živel, který je mravní nákazou svého okolí, proti němu není na místě falešná sentimentalita a humanita, neboť hrstka lidí by ohrožovala bezpečnost celého obyvatelstva; a dále dáváme tímto zákonem do rukou zbraň administrativě, nechceme, aby tato zbraň zůstala v pochvě.“

Sociální demokrat Jaromír Nečas:

„Právě v těchto dnech přichází zpráva, že na mezinárodní hudební slavnosti ve Frankfurtě zvítězila myjavská cikánská kapela, která vzbudila zájem i sympatie pro Československou republiku…Volat po vytvoření kárných pracovních kolon z Cikánů, nebo vyvolávat pogromy na Cikány líčením zločinů jednotlivců-Cikánů bylo by nespravedlivým a nezodpovědným jednáním. Nynější stav Cikánů je přirozeným důsledkem jejich dosavadního života a opovrhování společnosti Cikány. Vyděděnci společnosti žili vždy svým zvláštním způsobem.“

Už jednou zmíněný advokát Jaroslav Mayer, uměleckým jménem Jaroslav Maria, napsal několik románů z prostředí justice. V roce 1928 vydal román Váhy a meč, v němž volně vychází ze svého případu obhajoby jihočeských Romů. Hlavní hrdinkou je Sefa, mladá krásná Cikánka z kočovné tlupy. Ta v sebeobraně zabije svého znásilňovatele. Sefa uvyklá tvrdému životu nehledí na sebe a u soudu zarytě mlčí o lidsky pochopitelných pohnutkách svého činu. To vše proto, aby splnila daný slib a zároveň kryla milostný románek s váženým právníkem, jehož by vztah s Cikánkou zostudil.

Pasáže ze soudního líčení jsou psány velmi realisticky, ukazují, v jakém světle byli Romové nazíráni. O obžalované například čteme:

"Turýnová jest osoba skrznaskrz zkažená, jako žádný cikán není schopna se polepšiti… . Porota ji odsoudila jednohlasně, proto myslím, aby ti, kdož lidskou společnost trvale ohrožují, byli odstřeleni. To je opravdová demokracie hájiti většinu před menšinou.“

Když byla Sefa odsouzena k provazu, i její žádost o milost byla všemi hlasy nejvyšších úřadů zamítnuta s argumentací:

"Druhá zásada, kterou se v otázce milosti řídíme, jest jakost odsouzené osoby. … není tu zachovalosti a co padá nejvíce na váhu, zkaženost mravní jest vrozena původem!... Souhlasím nyní s názorem mnohých velmi vážených listů, že jde nyní o to, jsou-li silnější cikáni nebo státní moc….“

Poprava byla dokonána, přesto v podání autora je Cikánka Sefa morálním vítězem příběhu. Potud románová fikce, ač inspirovaná realitou. Jenže situace se nevyvíjela dobře ani v reálu. Mimochodem, autor knihy JUDr. Mayer, původem Žid, stejně jako většina našich Romů zahynul v Osvětimi. (Dále vybírám z pramenů a dobového tisku.)

Po Mnichovu nálady proti Romům dále bují. Noviny píší: Dojde i na cikány. Nunto i cikány zařadit nebo vyřadit (Nový Večerník). Obec Skochovice píše na okres do Poděbrad: „Jelikož jsou dnes psychologické předpoklady pro řešení zál. dříve neproveditelných... navrhuje zpřísnění řešení ve věci cikánů.“

Okresní četnický velitel z Litomyšle považuje zákon o Cikánech z r. 1927 za „výtvor lidumilů, kteří cikány znají pouze z nějakých básní nebo melancholických písniček a zapomínají, že cikán je lump a nenapravitelný zločinec.“ Navrhuje úplný zákaz kočování, odběr dětí, koncentraci do vymření, sterilizaci žen.

Okresní úřad v Klatovech navrhuje zemskému úřadu vytvořit pracovní tábory, odebírat děti, místo cikánských legitimací osoby tetovat.

V té době stál už můj děda Tomáš Holomek před dokončením práv na Karlově univerzitě. Pocházel z izolované romské osady situované mezi slováckou obcí Svatobořice a městem Kyjovem. A právě Svatobořičtí občané, kterým osada Romů odjakživa vadila, poslali 5. 2. 1939 premiérovi druhé republiky R. Beranovi petici: „Budiž vládou neodkladně řešena cikánská otázka ve státě. Snaha… učiniti z cikánů pořádné občany minula bez nejmenšího kladného výsledku... Mnoho se mluví v rozhlase a píše v denních listech, že se musíme v novém státě přizpůsobiti nutnosti. V otázce cikánské jest nejvýše nutno, učiniti okamžité zákonné opatření, jiné než otisky palců v cikánských legitimacích. Byla-li až doposud špatnou politika humanity, musíme nastoupiti cestu jinou. I nám nesmí býti vytýkáno, budeme-li chtíti kmen národa malého očistiti od takových parasitů jako jsou cikáni.“

Petice se stala bezprostředním podnětem k urychlenému vydání chystaného nařízení o vytvoření kárných pracovních táborů. Návrh však již vláda druhé republiky nestihla realizovat, byli jsme obsazeni nacisty.

V protektorátu pak byla realizována stejná rasová proticikánská nařízení jako v sousední Německé říši, často převzatá v doslovném znění. Tedy bez ohledu na to, zda je česká veřejnost schvalovala či nikoliv. Bylo však zřejmé, že značná část veřejnosti přijímala odsun Romů s úlevou. Internace celých romských rodin v nově otevřených tzv. cikánských táborech v Letech u Písku a v Hodoníně u Kunštátu v srpnu 1942 byla vnímána jako snaha naučit Cikány pracovat, viz například časopis Venkov: „Český jih zbaven zlé metly - soupisem, po němž následuje zařaďování cikánů do pracovního procesu.“

V březnu 1943, kdy dle Himmlerova příkazu odjížděly z protektorátu hromadné transporty Romů do Osvětimi, noviny to komentovaly: „Rušení cikánovů, obce zbaveny židů i cikánů.“ (Pondělní list), nebo: „Po očistě Slovácka od Židů zbavovány jsou nyní obce cikánských čtvrtí, jež byly namnoze přítěží vesnic a městeček. V tomto týdnu jsou cikáni přesidlováni z kraje a cikánské čtvrti jsou prázdné. Kraj si oddechne, neboť ubude drobných krádeží a jiných nepřístojností v obcích.“ (Venkov).

Ale nutno přiznat, že zejména na počátku 40. let nacházíme články, které si všímají i pozitiv: „O cikánech civilizovaných. Na moravském Slovácku jsou váženými občany, mají své divadlo, hudbu i autory.“ „Cikáni spořádánými občany.“ „Cikáňata učí své rodiče. Neobyčejný zájem cikánů o čtení a psaní.“

Tak jako odpradávna Romové i majorita byla vždy rozrůzněná. Ano, lidé jsou různí. Nebýt totiž pomoci okolí, nepřežil by válku ani můj děda ani otec a řada dalších Romů, kteří se úspěšně ukrývali.

Promiňte mi, prosím, jestli jsem snad někoho svými slovy rozladila, ale chtěla jsem jen upozornit na sílu stereotypu, který je usazen a třeba neúmyslně může připravovat podmínky k záležitostem již vědomým a dobře cíleným. A dnešní nevraživost vůči Romům v něčem náramně připomíná naladění společnosti předválečné. Poučeni minulostí nezapomínejme, prosím, i na slabá místa jakkoli vyspělé demokracie.

Přečteno: 2229x
 

Nepřehlédněte:

Kam dál:

Štítky:  

Holokaust Romů po Česku, Holocaust, Muzeum romské kultury



HLAVNÍ ZPRÁVY

 

Další články z rubriky







..
romea - logo