Renomovaná výtvarnice obdržela s Brnoxem / Průvodcem brněnským Bronxem cenu Magnesia litera. Veřejnost je většinou nadšená vtipností knihy, Romové se většinou bouří za propagaci stereotypů, autorka se hájí, že jde o umění. Literární vědci však ocenili dílo v kategorii publicistika. Jak se v tom vyznat? V této snaze zajisté zjednodušuji.
Věřím autorce, že k podání obrazu o známé a stereotypními mýty opředené vyloučené lokalitě přistoupila upřímně, bez postranních úmyslů, o tématu blíže nepoučená. Tvorbou knihy se chtěla sama vypořádat se svými zmatky na dané téma a přiblížit veřejnosti lokalitu, k níž sama měla od dětství odtažitý vztah. Předkládá nám tedy střípky obrazu bez posuzování tak, jak je zachytila, ctí metody práce svých předchozích úspěšných projektů. Publikuje různé pitoreskní a často logiku postrádající výroky, které svou absurditou nepoučené baví, Romy urážejí nedůstojností, necitlivostí i nevkusem z narušení intimity domácností nevzdělaných lidí vyloučených ze středu všeho dění.
Z poslední diskuse intelektuálů romských i neromských s čerstvě oceněnou autorkou kontroverzního díla z místa činu – „Bronxu“ – možno přinést dílčí závěry. Brnox na svých stránkách přináší sice upřímně sbíraná, leč povrchní sdělení, směšná svou primitivností a často zmateností. Autorka tak nepřekračuje rámec běžného občana, který je při letmých nebo i frekventovanějších, ale stále jen po povrchu klouzajících dotycích s obyvateli čtvrti překvapen jinakostí jejich myšlení i projevů, a nemá možnost náhledu ani vysvětlení, odkud tyto podivné reakce vyvěrají. Autorka je záměrně nechce analyzovat ani komentovat, jen je předkládá, ale tak vlastně reprodukuje to, co všichni známe a při průchodu těmito ulicemi vídáme. Slyším ji, jak namítá, že tam přece dala bylinkářku i romského virtuóza. Ale i ti jsou podáni jen jako bizarní postavy zapadající do divotvorného hrnce „vesnice ve městě“, de facto nikým nechtěného ghetta. A vlastně dobře tomu, kdo se do Brnoxu nedostal, jásají dneska ti bystřejší a prozíravější.
Pod povrch věcí se Šedé nepodařilo dostat a ani to nebylo jejím cílem. Jenže aby kniha nebyla jen lacinou berličkou pro potvrzení mimoběžnosti vyloučených Romů, chybí v ní kontext těchto jevů nutný k pochopení podstatných souvislostí. I kvůli setrvávání na povrchu mnohdy až surrealisticky atraktivních jevů autorka nepochopila, že právě Romové, kteří jsou nejčastějšími obyvateli této čtvrti (byť autorka říká, že přímo na ně nemířila), si zjevně z paní Šedé střílejí. Dokládají to mnohé odpovědi na její bezelstné a někdy zase všetečně vlezlé otázky. Poznávám typický způsob humoru, jakým se tito lidé po staletí bránili proniknutí nedůvěryhodných gádžů do svého niterného světa, který byl vlastně jejich jediným bezpečným, a proto přísně střeženým místem. Takových nedorozumění je v knize mnoho a začíná třeba chybným pokusem o výklad toho, proč Romové nejedí stará jídla, nebo zmatením autorky v momentě, kdy v kontaktu s ní označují Romové sami sebe jako cikány, ačkoliv v kontaktu s Romy toto slovo neužijí.
Kateřina Šedá to myslela dobře, ale její záměr přiblížit lokalitu veřejnosti, aby v ní vzbudila o toto místo zájem, se moc nepovedl. Autorka ulpěla na začátku svého objevného procesu, kam se dostala většina z běžného vzorku této společnosti. Jenže Šedá je ceněná umělkyně, vnímaná jako elita národa, jíž obyčejní lidé věří cokoliv. Však se taky její kniha výborně prodává. Má tedy obrovskou moc. Rozpor je v tom, že umělec má jakousi odpovědnost a podle mě by se měl snažit ukazovat vzdálenější obzory, než vidí většina.
Kniha i událost s výhrou je však jen symptomem stavu naší společnosti, hlubokého předělu mezi dvěma paralelními světy. Těžko proniknutelným světem Romů a zbytkem společnosti, která o nich ví stále moc málo. V oboru publicistika vyhraje dílo, které právě v tomto oboru nepřináší mnoho nového. Zatímco společnost jásá nad významem knihy, Romové se halí do studu a obav, kdo z politiků se těchto uličních sběrů první chytí jako laciné zbraně do volebního klání. Debata, která se odehrála ve čtvrtek v Brně, ale odhalila jeden zjevný pozitivní náboj knihy – vyburcovala tak potřebnou diskuzi na téma společného soužití. A výsledky z této a dalších debat nás mohou v poznání, které kniha nepřináší, skutečně posunout dál. Z ne zcela povedené knihy tedy nakonec může být i velmi dobrý užitek. Na otázku v titulku tedy odpovídám – nejde o Pyrrhovo vítězství.
Vyšlo v Lidových novinách, publikováno se souhlasem autora.
