Zpravodajský server Romea.cz. Vše o Romech na jednom místě

Zpravodajský server Romea.cz. Vše o Romech na jednom místě

Jste Romka? Nezlobte se, ale lidi v domě Romy nechtějí

08. prosince 2015
Čtení na 4 minuty


Během jednoho roku podala paní Ferenčíková 10 žádostí o nájemní bydlení – zkoušela městské i soukromé byty v Ostravě. S manželem splňují všechny podmínky, které jsou pro úspěšnou žádost potřeba: oba pracují, nikde nedluží, problém pro ně není ani kauce. Přesto ani jednou neuspěli. O tom, že některé ostravské byty nejsou pro Romy a některé ostravské ulice jsou naopak pouze pro ně jsme si s paní Ferenčíkovou povídaly v rozhovoru pro server Romea.cz.

V současné chvíli bydlíte v obecním bytě. Jaký jiný byt sháníte?

V současném bytě bydlíme asi deset let. Je to maličký byt, nějakých 51 metrů čtverečních. Máme tři děti, a proto bychom se rádi přestěhovali do většího. Podali jsme si tedy na stejném bytovém odboru žádost – mysleli jsme, že když nás takovou dobu znají, že platíme, nemáme žádné dluhy, že žijeme slušně, že by to neměl být problém. Ale už když jsme přišli na prohlídku jednoho většího bytu, který městská část nabízela, pán, který nám ho ukazoval, se hned, jak nás viděl, zarazil. Nevěděl, že jsme Romové.

Zarazil se podle vás proto, že jste Romové?

Přímo nám řekl, že se na ten byt nechytáme, že je čerstvě po rekonstrukci a že je pro Čechy, ne pro Romy – a se třemi dětmi už vůbec. Přesto jsme si žádost podali. Byl to bytový odbor městské části Ostrava – Přívoz. Řekli nám tam, že podat si ji můžeme, ale ať si ještě podáme žádosti o další byty a do jiných lokalit.

Doporučili vám nějaké konkrétní lokality?

Ano. V podstatě nám řekli „běžte tam, kde žijí Romové“. Byty v Palacké, Božkově, Hrušínské…to jsou všechno vlastně takové romské lokality. Já na takovém místě už bydlím, to by mi nevadilo, ale jde o to, jaké ty byty jsou, nechceme jít do nějakého mnohem horšího bytu. Tak jsme si pak podali žádost na úplně jiný byt, taky v Přívoze, v paneláku. Zájemci jsme o něj byli celkem tři – všichni Romové, všichni jsme splňovali podmínky města. Nakonec ho nikdo z nás nedostal.

Zkoušeli jste se ucházet i o jiné než obecní byty?

Zkoušeli. Ocitli jsme se v kolotoči žádostí a jejich zamítání. Na Dubině jsme podávali žádosti o obecní byt dokonce třikrát – nedostali jsme ani jeden. Tak jsme si řekli, že to zkusíme u soukromníků. Začala jsem volat a pokaždé to dopadlo stejně: jste Romka? Nezlobte se, ale lidi v domě Romy nechtějí. Obrátili jsme se i na RPG. Zamítli mi žádost v Přívoze, Mariánských horách i Porubě. Někdy se neozvali vůbec, jindy mi řekli, že jsem neprošla – i když mě vůbec neviděli a všechny podmínky jsem měla splněné. Také vím o lidech z RPG, kteří si rovnou řeknou o 10 nebo 15 tisíc do kapsy – a když jim je dáte, k bytu se „najednou“ lépe dostanete i v „neromských“ lokalitách.

Kolik těch žádostí o byt jste asi tak celkem podali?

Určitě deset. Telefonické dotazy jsem nepočítala. A pak jsem to vzdala. Protože u každého bytu, o který jsme žádali, jsme museli mít od zaměstnavatele nové potvrzení, pořád jsme vyřizovali nějaké papíry, pořád jsme kvůli tomu někde lítali a nikdy nám nic nevyšlo. Přitom nám nikdy nebylo co vytknout, všechno jsme měli v pořádku. Navíc jsme už museli podepsat smlouvu na další rok na byt, ve kterém bydlíme.

Jak vás o zamítnutí žádosti obvykle informovali?

Pokaždé nám to řekli ústně – neprošli jste. Nejčastější oficiální důvod u obecních bytů byl, že se tak rozhodla komise. Přes Charitu, která pomáhá shánět byty, dokonce i od RPG, je to pro nás také neprůchozí. Museli bychom totiž být jejich klienti, být sociálně slabí – dva roky bydlet v bytě, který je v hrozném technickém stavu, a teprve potom bychom mohli jít do bytu od RPG. Já ale přeci nepůjdu s dětmi do mnohem horšího, vybydleného bytu.

Předpokládám, že podobně těžce jako vám se shání bydlení i jiným romským rodinám v Ostravě…

Takových případů mám hodně i mezi svými známými. Ne všichni třeba splnují podmínky tak jako my – a ti mi drželi palce a mysleli si, že když my máme všechno v pořádku, že něco určitě seženeme. Je to začarovaný kruh, protože člověk chce žít normálně a snaží se o to, ale jsou věci, které tomu brání. Děti se třeba hrozně těšily a jsou samozřejmě zklamané. Sní o tom, že budou mít svůj pokojíček – všechny tři spí v takové malé nudli, holky na jedné posteli, kluk sám. A ted jim vysvětlujte, proč to nejde.

Jak jim říkáte, proč to nejde?

My je vedeme k tomu, že je dobré se vyučit, oba s manželem pracujeme, chceme jim dávat vlastní dobrý příklad. Vštěpujeme jim, co je dobré a že se díky tomu neztratí a budou normálně žít. Jenomže oni tuhle naději ztrácí, když vidí, že rodiče podle toho žijí, a přesto ani neseženou bydlení. Vnímají i tu nesnášenlivost, ty postoje k Romům v okolí, vidí, že se to nikam neposouvá a nechápou, proč se nám to děje. Holka přišla třeba ze školy s tím, že spolužačky maminka nějaký byt dostala a my ne. A já na to říkám – nevím. Asi měli štěstí.

Pomozte nám šířit pravdivé zpravodajsví o Romech
Teď populární icon