Srpen už bývá tradičně spojován se vzpomínáním na oběti romského holocaustu, bohužel povšechně jen v kruzích romských. A, ovšemže, i v oficiálních, tedy vládních a státních, což není totéž, co ve společnosti. Je to součást jakési pokřivené, pokrytecké morálky, která se promítá i do vnímání piety za oběti. Nechci tu vzpomínat při této příležitosti jen na oběti holocaustu židovského a romského, nýbrž na všechny oběti 2. světové války. Mám za to, že všechny bez rozdílu přispěly k pozdějšímu poznání obludností té doby a lidského počínání. A to prozření nám dává jistotu, že ty oběti nebyly marné. Ani dnes však nejsme s touto pravdou tak docela vypořádáni.
1.srpna se pořádá pietní akt v Letech u Písku a to proto, že v roce 1942 byl téhož dne tábor zřízen pro romské vězně a o rok později, taky v srpnu, byli zdejší vězňové odsunuti do Osvětimi ke „konečnému řešení“. Pořádá ho Památník Lidice, který má tento památník ve své správě. Nepochybně nebylo úmyslem vlády dát i tento památník romského holocaustu do správy instituce jako Památníku Lidice. Nechtěné stalo se skutkem: pieta patří všem obětem bez rozdílu a proč ji dělit na romskou a českou?
2. srpna je zase pořádán pietní akt v Osvětimi na památku smrti skoro 3.000 Romů českých, moravských a německých v plynových komorách během jedné noci v roce 1944.
24. srpna je dnem pietního aktu v Hodoníně u Kunštátu, který byl určen pro moravské Romy a to proto, že toho dne, taky v roce 1943, byli romští vězňové rovněž odsunuti do Osvětimi.
Aby toho nebylo dosti, vždy v květnu u památníku v Letech u Písku Výbor pro odškodnění romského holocaustu v čele s Čeňkem Růžičkou, jehož předkové tímto táborem prošli, pořádá, abych tak řekl separátně, svůj vlastní pietní akt – vzdoroakt. Jeho vlastním účelem je vedle piety i protest proti místní prasečí farmě tuto památku dehonestující.
Vláda si dost dobře nemůže dovolit neúčastnit se tohoto aktu, aby nezdůraznila, že v tomto bodě se Romům za minulý přístup omlouvá, ale k odstranění prasečí farmy nepřistoupí: pieta odsud až sem, ale dál už nejede vlak! Ostatně, farma na chov prasat vznikla za komunistů, zní jeden z argumentů. Dnes se zapomíná, že komunistická nomenklatura pietu za židovské a romské oběti vůbec nepěstovala, kdo by to připomínal?
Přiznejme: většina z Romů nenavštěvuje pietní místa, jako jsou Lidice a Ležáky, stejně jako jiné památníky osvobození, při nichž umírali čeští vlastenci, mezi kterými byli i Romové, byť sporadicky.
A stejně tak, čeští občané nenavštíví romské památníky s výjimkou Židů a lidí, kterým neunikají souvislosti. A přece by se slušelo říci:“ Co jsme si, to jsme si. Nechovali jsme se v inkriminované době tak, abychom se nyní nemohli pro dobrou vůli omluvit“. Slušelo by se to a bylo by to znamením, že doba i lidé prošli nějakým kultivovaným vývojem: „I Vy, Romové, možná nevědomky, jste přispěli na oltář vlasti a budiž Vám za to čest a sláva!"
Ne: taková potřebná gesta se dnes nepěstují. Škoda!
A to ani nemluvím o těžce se rodících památnících na zvěrstva tak zvaných „českých vlastenců“ a bojovníků za svobodu, zázračně se objevujících, když už vše bylo jasné, proti německým ženám, starcům a dětem, kteří tu třeba po staletí žili a nezavdali příčinu k masakrům proti nim. Tyto události jsou leckde přijímány s nechutí a neochotou, byť hořká pachuť na jazyku zůstává.
Třeba právě tohle by mohla být základna pro přijímání kompromisů, bez kterých se neobejdeme při hodnocení historie a jejich důsledků.
Bez reflexe piety do současnosti nebude ani usmíření a pořád se pohybujeme v kruzích jakýchsi podivných pokryteckých aktů, které se nedají vysvětlit jinak než právě tím pokrytectvím, které má zastřít pravý stav věcí.
Článek vyšel na blogu Karla Holomka.
