romea - logo
5. prosince 2021 (neděle)
svátek má Jitka

 

VYHLEDÁVÁNÍ
 

Kateřina Sidonová: Obraz dědečka Šándora

Praha, 28.2.2012 12:04, (ROMEA)
Rodina Sidonova, Reichova a Frankova z Trnavy.
Rodina Sidonova, Reichova a Frankova z Trnavy.

Najednou si uvědomuji, že vlastně nevím, co napsat.

Z ničeho nic mi přijde drzost se k šoa (neboli holocaustu) osobně vyjadřovat. Přitom jsem se o něj od dětství hodně zajímala. Četla jsem, sledovala dokumenty, vyptávala se. Často jsem i já sama mluvila a psala o tom, jak se vraždění Židů nacisty podepsalo na naší rodině. Vlastně nepodepsalo, spíš do ní zabořilo drápy a celou ji rozsápalo.

Když jsem teď starší, zdá se mi, že se mě události druhé světové války dotýkaly jen zprostředkovaně a osudy všech těch mrtvých z koncentračních táborů jsem vždycky vnímala spíš jako příběhy z knih než skutečnost, ve které žili lidé z masa a kostí. A i moji příbuzní byli až donedávna jen jména bez tváří, jen matné obrysy postav v mlze mezi miliony jiných.

Co si pamatuji, nad tátovým psacím stolem vždycky visel portrét mého dědečka Alexandra. Říkali mu Šándor, protože doma mluvili hodně maďarsky. Část rodiny žila před válkou na Slovensku v Trnavě a druhá část v Budapešti.

Odmalička jsem věděla, že tátův táta zemřel v koncentráku. A že válku přežili z rodiny jen táta, tátova sestřenice Gerti, budapešťská teta Manci a jeho o deset let starší nevlastní bratr Julius, neboli Ďusi.

Už jako malá jsem proto pochopila, že ze sprch nemusí téct vždycky voda, proč má naše sousedka paní Mandlerová vytetované číslo na předloktí, čemu se říkalo transport, co byla selekce, co znamená zplynovat. Dospělí si povídali o místech, jako jsou Terezín, Osvětim, Majdanek, Treblinka.

Věděla jsem, že na světě žijí lidé, kteří jsou schopní chovat se k člověku, jako by v něm neviděli lidskou bytost. I když jsem se narodila dvacet let po válce, vždycky jsem věděla, vím a budu vědět, že část mé rodiny zemřela proto, že byli Židé.

Tátova sestřenice Gerti (na fotografii níže) napsala ve svých osmdesáti letech knihu „Komu věřit, koho oklamat“. O tom jak přežila válku. Až díky ní jsem začala slepovat střípky příběhu naší rodiny. Lidé dostali tváře. Ožili přede mnou moji prastrýcové, tety i prababička, které jsem nikdy nepoznala. Znovu se smáli a plakali, chybovali a trpěli, měli se rádi.

V Gertině knize bylo několik míst, která se mi četla těžko. Třeba když Gerti zakázali chodit do školy a její nejlepší kamarádka jí řekla, že už se s ní nebude kamarádit, protože patří k méněcenné rase. Nebo když jejího otce a maminku přestali na ulici zdravit sousedé a přátelé se tvářili, že je neznají. Když moji prababičku na ulici zmlátili výrostci z Hlinkovy gardy.

Neuměla jsem si představit, že by někdo, s kým si ještě dneska povídám a je mi s ním dobře, kolem mě už zítra prošel, jako bych neexistovala a klidně by se pak díval, jak mě nacisté odvážejí kamsi do neznáma. Ale Gerti by do té doby také ani ve snu nenapadlo, že se takové věci mohou stát. Začátkem roku 1939 byla normální čtrnáctiletá holka. Ráda se učila, chodila bruslit a jezdila na kole jako jiné slovenské děti.
Copak lidé najednou ze dne na den, téměř přes noc, uvěřili, že jejich židovští sousedé jsou o něco méně lidi než oni? Nebo pro ně ta židovská rodina, co měla krámek na náměstí, byla vždycky trnem v oku a teď přivítali možnost se jí zbavit? Konečně mohli dát veřejně najevo pohrdání? Znamená to, že do té doby se všichni přetvařovali a pokrytecky se na moji tetu usmívali, zatímco si mysleli něco úplně jiného?

A jak by to bylo dneska?

Na rozdíl od Romů má většina Židů světlou pleť, takže když jdu po ulici, neříkají si kolemjdoucí: hele, ta Židovka. Co si myslí ti, co to o mně vědí? Vidí ve mně jiný lidský druh, než jsou oni?

Gertini rodiče na začátku války věřili, že Slováci nedovolí, aby jim někdo ublížil, a tak neutekli, dokud byl ještě čas. Když pak začaly přicházet příkazy k transportům, nezbývalo nic jiného, než se pokusit tajně překročit hranice do nedalekého Maďarska a s pomocí budapešťské části rodiny počkat, až to přejde. Nevěděli nic o koncentračních táborech ani o tom, že je jeden zfanatizovaný národ chce naprosto vyhladit. Mysleli si, že se všechno brzy vrátí do starých kolejí a oni pojedou domů a budou žít jako dřív.

Ale nakonec i v Maďarsku došlo na ghetta a deportace. Gertina tatínka zavřeli a už se s dcerou ani manželkou nesetkal. Gerti s maminkou se podařilo utéct do Bratislavy a opatřit si falešné doklady. Možná by tak válku i přečkaly, ale sedmnáctiletá Gerti se přidala k podzemní skupině, která se snažila zachraňovat utečence, jako byla ona. Chytilo je gestapo. Mučili je, aby přiznaly, že jsou Židovky. V té době se už i ke Gerti donesly strašné zvěsti o Osvětimi a o plynových komorách. A tak židovský původ nechtěla za žádnou cenu přiznat.

„Byl čas oběda. Jako obvykle jsme dostaly polévku a kus chleba. Právě jsme dojídaly, když jsme zaslechly, jak před budovou zastavují nákladní vozy. Asi přivezli další vězně. Kdo to je? Stráže začaly odvádět první příchozí do sběrných místností. Byl na ně smutný pohled. Někteří si zpívali, jiní nemohli pořádně jít, další se pohybovali trhaně. Byli vyděšení a hodně jich křičelo a neklidně sebou házelo.

Většina byla ale zmatená a překvapená. Kdosi mi řekl, že jsou to pacienti ze sanatoria pro mentálně postižené blízko Pezinku. Okamžitě jsem si uvědomila, že strýc Karol svého syna Martina umístil právě v tomto ústavu. Jestli bude mezi pacienty, dají ho do naší místnosti a on mě a maminku pozná, bude naše hra u konce. A tak jsem pozorně sledovala lidi, které naháněli do naší cely. Bylo jich asi padesát, nezbývalo v ní už téměř žádné místo, ale Martin pořád nikde. Pak přivedli poslední skupinku a v té jsem ho uviděla. Choval se zmateně stejně jako druzí, ale vyzařovala z něho jakási tichá hrdost, které jsem si dříve nevšimla.

Mlčel, s nikým nemluvil a vůbec na sobě nedal znát, že nás zná, ačkoli jsem měla pocit, že jsem zahlédla, jak se mu v hnědých smutných očích zableskla malá jiskra. Příjezd těch ubohých pacientů a vědomí, že je pozabíjejí, mne naplnily hlubokým zoufalstvím. Zapomněla jsem, že i já jsem v nešťastné situaci. Tihle lidé neměli vůbec žádnou šanci, byli Němcům vydáni na milost a nemilost. Většina z nich nechápala, co se děje, ale všichni se ukrutně báli a tím působila celá situace ještě mnohem obludněji. Martin seděl schoulený na zemi, tichý a odevzdaný.

Maminka za ním chtěla jít, aby ho uklidnila, ale nedovolila jsem jí to. „Mami, nesmíme dát najevo, že ho známe. Jakmile zjistí, jak se jmenuje, spojí si ho s námi a budou nás s ním konfrontovat. Vím, jak ti je, ale jemu už nepomůžeš. Mohlo by nás to stát život." Obě jsme cítily, jak se z nás odlupuje další kousek lidské důstojnosti. Možná měla matka pravdu a měly jsme přiznat, kdo jsme a nechat se odvést na smrt. Ale já se nedokázala vzdát, má touha žít byla silnější než to, co jsem cítila. Hlava vítězila nad srdcem.“ Gerta Vrbová, Komu věřit, koho oklamat, G plus G, Praha 2008

Když ale zanedlouho přivezli i Gertinu babičku, maminka ji zapřít nedokázala. Gerti věděla, že je to konec. Odhodlala se k šílenému pokusu o útěk, a ten se jí vydařil.

Ve své knize napsala, že přežít válku vyžadovalo jistou dávku bezohlednosti.. Dodnes má ale výčitky, protože svou maminku ani babičku už pak nikdy neviděla. Nestačila se s nimi ani rozloučit.

S pomocí hodných a statečných lidí a díky své odvaze a touze žít se Gerti vyhnula koncentráku a nezemřela. Po válce se vrátila do Trnavy a hledala své příbuzné. Zjistila, že z celé početné a rozvětvené rodiny zůstala úplně sama. Bylo jí osmnáct.

Až později se dozvěděla, že v Anglii žije i bratranec Ďusi. Toho jeho otec, můj dědeček Šándor, kterého znám jen z obrazu, odvezl v létě 1938 do Prahy a poslal jedním z posledních Wintonových vlaků do Anglie. Než se vlak rozjel, vtiskl mu prý do dlaně porcelánového andělíčka, kterého dostal od své maminky pro štěstí, když šel bojovat do první světové války. Ten andělíček je to jediné, co Ďusimu po jeho otci kromě vzpomínek zůstalo.

Můj táta nemá ani ty vzpomínky. Byl ještě miminko, když jeho otce odvezli do terezínské pevnosti, kde roku 1944 zemřel.
Co vlastně znamená slovo „holocaust“?
V řečtině, ze které pochází, jsou to dvě slova: „holos“ a „caustus“. Celý spálený.
Můj táta zásadně používá hebrejský výraz „šoa“, v překladu pohroma, zničení.
A Romové mají také své slovo. Porajmos.

Že během druhé světové války potkal stejný osud i Romy, jsem se dozvěděla náhodu, a to jen díky své posedlosti přečíst si vše, co bylo tehdy (za socialismu) o koncentračních táborech dostupné. V jedné z knih jsem se dočetla, že součástí osvětimského tábora byl i cikánský tábor, který byl roku 1944 během jediné noci zlikvidován.

„Jsem jako v Jiříkově vidění. Jako v polích lán máku je cikánský tábor mezi ostatními nápadný směsí barevných oděvů. Uličky mezi boxy jsou stále přeplněné. Suchá hlína podlahy se drolí a při každém otevření vrat víří prach v celých kotoučích. Kojící matky zakrývají oči svým dětem, přecházející těhotné ženy rozrážejí lokty okolostojící a nemocní starci prosí zoufalými pohledy o pomoc. Při dalším vraždění mužů, žen a dětí si pomalu zvykám. Nepřekvapí mne už nic, ani když esesák rve matce dítě od prsu a hází je do pece..." (Robert Blank, Mrtvý se vrátil, Praha 1947).

Kateřina Sidonová
Přečteno: 1755x
 

Nepřehlédněte:

Kam dál:

Štítky:  

Holocaust, RV 1,2/2012, RV



HLAVNÍ ZPRÁVY

 

Další články z rubriky







..
romea - logo