Lenka Španihelová: Návrh ministryně Maláčové na změnu dávek může zhoršit kvalitu života u mnoha z těch, kteří potřebují pomoci nejvíce

Tisíce osob ohrožených ztrátou bydlení, navyšování počtu dětí odebíraných z rodin a zhoršení kvality života u řady osob, které potřebují od státu podporu nejvíce.

To jsou pravděpodobné dopady případné realizace návrhu ministryně práce a sociálních věcí Jany Maláčové na přísnější systém dávek na bydlení. Dvě dosud dostupné dávky na bydlení (příspěvek a doplatek na bydlení) by se v rámci těchto opatření měly sloučit v jednu. Příspěvek na bydlení je dávka, která má zajistit udržení rodin se středními a nižšími příjmy v přiměřeném bydlení v bytech. Doplatek na bydlení je pak dávkou v hmotné nouzi, který je poskytován jako krizová pomoc.

Současně se sloučením pod jednu dávku (přídavek na bydlení) by se razantně zvýšil práh dosažení této dávky. O finanční pomoc na bydlení by například přišli lidé bydlící v nevyhovujících bytech, rodiče dětí s vysokým počtem zameškaných hodin ve škole nebo lidé, kteří nebudou aktivní při hledání zaměstnání a nebudou spolupracovat s úřadem práce.

Navrhovaná opatření by se dotkla osob, které nejvíce vyžadují podporu, o kterou by v nové situaci přišly. Do platební neschopnosti by se mohli dostat klienti azylových domů nebo rodiny v hmotné nouzi žijící na ubytovnách. Zároveň by bylo velmi obtížné přesunout tyto rodiny do komerčního bydlení. Rodina totiž v takové situaci první měsíce po nastěhování nebude dostávat přídavek odpovídající novému nájemnému, ale přídavek odpovídající dávce, kterou dostávala v původním ubytování.

Ministryně Maláčová hovoří o tomto záměru jako o boji s chudobou a zneužíváním dávkového systému. Zmiňovaná opatření však spíše mohou uvrhnout řadu lidí do ještě větší nouze. Co asi nejvíce bije do očí, je již zmíněné odebrání přídavku na bydlení rodičům v návaznosti na školní docházku jejich dětí. Konkrétně by toto opatření hrozilo v situaci, kdy dítě zamešká více než sto hodin. Toto opatření v sobě zrcadlí naprosté nepochopení úlohy státu a zároveň absenci porozumění lidem v nouzi.

Je poměrně evidentní, což přiznává i ministryně, že bez adekvátního řešení dostupnosti bydlení se situace k lepšímu neposune. Jeví se tedy jako nepochopitelné trestat rodiče a jejich děti za to, že stát nezvládá svou funkci v otázce koordinace dostupného/sociálního bydlení. Přitom mezi adekvátním bydlením a školní úspěšností je přímá úměra a ona úspěšnost v sobě zahrnuje právě i problematiku školní docházky obecně.

Situace rodin žijících v sociálním vyloučení s sebou nese ohromné zatížení spojené s řešením každodenních nejistot. V řadě případů se toto týká právě oblasti bydlení. Pokud například matka samoživitelka má nad sebou neustálou hrozbu ztráty bydlení, denní starostí je obstarat pro rodinu základní potraviny, oblečení pro děti a musí řešit další situace s tím spojené, může někdy dohled nad školní docházkou dětí mít nižší prioritu.

Roli rovněž může hrát i vyžadovaná omluvenka od lékaře, která bývá zpoplatněna. K častým důvodům vede špatná komunikace se školským zařízením nebo nedostatek financí na pomůcky. Těžko si představit, že v takové situaci pomůže další represivní opatření, které odebere rodinám i možnost bydlení nízkého standardu. V současné době je již navíc možnost sankce v této situaci zavedena. Rodičům, kteří opakovaně nedohlíží na docházku dětí do školy, mohou být podle zákona odebrány dávky hmotné nouze. Zároveň jim může být udělena sankce za přestupek. Hledat další formy trestů pro rodiče se tak jeví jako neopodstatněné, a to i s přihlédnutím k tomu, že takovými opatřeními netrestáme jen rodiče, ale v krajním případě i jejich děti. V dětských domovech, v lepším případě v pěstounské péči, vzrůstá počet dětí odebraných z rodin ze sociálních důvodů, často právě kvůli ztrátě bydlení.

Ve výsledku tento návrh nepomůže rodičům ani dětem. Ministerstvo práce a sociálních věcí přitom samo před rokem vydalo publikaci věnující se inovativním přístupům v práci s ohroženými rodinami a dětmi. V této velmi obsáhlé publikaci doporučuje v tématu záškoláctví (i toho krytého rodiči) jako dobrou praxi řadu opatření, například zaměstnání školních asistentů, speciálních pedagogů na ZŠ nebo intenzivnější spolupráci s terénními sociálními službami v konkrétních lokalitách.

Je tedy otázkou, proč se ministryně nesnaží více prosazovat tuto dobrou praxi a soustředí se na vymýšlení represivních opatření, která jí možná získají oblibu části voličů, ale u odborníků v oblasti poskytování sociálních služeb výrazně klesne. Nemluvě o lidech, kteří dávky na bydlení nyní čerpají a při zavedení návrhu do praxe se ocitnou beze střechy nad hlavou.

Autorka je sociální pedagožka a pracovnice, zastupitelka města Pardubice, působí v sociální komisi.

Komentář vyšel v časopise Romano voďi. Nenechte si ujít ani články, které jsou jen v tištěné verzi a objednejte si předplatné na www.romanovodi.cz.