romea - logo
20. září 2021 (pondělí)
svátek má Oleg

 

VYHLEDÁVÁNÍ
 

Lucie Lucassen: Pomáhat druhým mi dává smysl. Jednou si adoptuji romské dítě z dětského domova

12.1.2021 12:08
Lucie Lucassen (FOTO: archiv Lucie Lucassen)
Lucie Lucassen (FOTO: archiv Lucie Lucassen)

Vyrostla v rodině pěstounů a dlouho si nechtěla své romství přiznat. Když ale začala Lucie Lucassen pracovat v jedné z největších romských neziskových organizací v Česku a poznala tak Romy zblízka, vyrovnala se i ona sama se svojí identitou a začala se zajímat o romskou historii.

„V brněnské organizaci IQ Roma servis nepracuji nijak dlouho, ale práce v sociální oblasti mě naplňuje. Především si pochvaluju různorodost projektů, které potřebným nabízíme, tedy předškolní nebo nízkoprahový klub, stipendia nebo doučování pro romské žáky a studenty,“ rozpovídá se na úvod jednadvacetiletá Lucie Lucassen a prozradí, že začít pracovat právě v neziskové organizaci pomáhající sociálně slabým byla tak trochu náhoda.

„O možnosti pracovat v IQčku mi řekla vedoucí projektu Symbios, ve kterém jsem něco jako účastník projektu sdíleného bydlení, společného pro studenty vysokých škol a mladých dospělých, kteří opouštějí brány dětského domova nebo jinou formu institucionální péče,“ vypráví a mezi řečí se zmíní o tom, že k pomáhající profesi měla odjakživa blízko, protože sama vystudovala střední zdravotní školu. Ale sociální práce ji dává o kousek větší smysl, protože tím může pomoci lidem, kteří ztrácejí půdu pod nohama, znovu získat stabilitu. Díky práci se dostala i k samotným Romům a zjistila, že se jim chce věnovat dlouhodobě, protože pomoc potřebují ze všech skupin nejvíce, ať už jde o děti nebo seniory.

Z nemocnice k sociální práci

„Hned po škole jsem chvíli působila v Nemocnici u sv. Anny jako ošetřovatelka na chirurgii, ale ve zdravotnictví jsem se nakonec dlouho neohřála. Přišlo mi, že ten, kdo pracuje v nemocnici, nemá moc z osobního života a kromě práce mu na nic jiného nezbývá čas,“ vysvětluje Lucie a prozrazuje, čemu všemu se v organizaci věnuje. „V Brně se Romům žije hodně dobře, ale na druhou stranu jsou tu i tací, kteří trpí sociálním vyloučením, chudobou a xenofobií. A právě sociálně potřebným ze všeho nejvíc sháníme bydlení, protože jako Romové dlouhodobě zažívají diskriminaci a zbytečná odmítnutí. Mám i osobní zkušenost, kdy mi jako devatenáctileté pronajímatelé ani realitky nechtěli pronajmout byt, protože jsem Romka. Tehdy jsem byla bezradná a neuměla jsem se vůči tomu bránit,“ svěří se s vlastní zkušeností rodačka z Přerova.

„S klienty v první řadě řešíme dluhy a vícečetné exekuce, které jsou vedle bydlení jedním z nejpalčivějších problémů, se kterými se potýkají. Ale řešíme i záležitosti spojené s hledáním zaměstnání nebo nově i s distanční výukou, kdy děti z nemajetných rodin nemají potřebnou techniku pro připojení k online výuce. A i když škola o tom v některých případech věděla, řešila neúčast dětí neomluvenými hodinami, za které jim hrozí ředitelské důtky a dvojky z chování. Ale uvidíme, jak to dopadne, zatím se to řeší a závěr ještě neznáme,“ nastiňuje Lucassen.

V současné době se stará o celkem devět klientů, kteří k ní, přestože je velmi mladá, chovají důvěru. „Kromě sociální práce působím zároveň ve Vyškově a v Ivanovicích na Hané také jako terénní pracovník Sociálně aktivizační služby (SAS) a občas se mi stane, že se na mě klienti obracejí i běžně na ulici,“ přibližuje. Práci se snaží nenosit domů. „Hlava by měla zůstat čistá, ale někdy není zbytí a jste s klientem v myšlenkách i doma. Ale tím si prochází každý, kdo pracuje v nějaké profesi, která pomáhá druhým. Každopádně plánuji i nadále v sociální oblasti zůstat, budu si i dodělávat kurz zaměřený na sociální práci, který mi umožní se své práci věnovat ještě kvalitněji.“

Měli na to osmnáct let

Když jsem se své biologické matce narodila, ještě ten den mě dala do kojeneckého ústavu. Z toho jsem pak putovala přímo do dětského domova, kde jsem vyrůstala do svých šesti let. Pak jsem se dostala ke své současné pěstounce, kterou dnes považuji za svou mámu,“ svěřuje se svým příběhem. Se svou biologickou rodinou není v kontaktu a nikdy se s ní ani nesetkala. „Když jsem byla mladší, občas mě napadlo, že by mě zajímal ten důvod proč. Ale nakonec jsem usoudila, že je to zbytečné, protože oni sami nejlépe věděli, kam mě dali a kde vyrůstám. Měli na to osmnáct let, aby mě kontaktovali, a nevyužili toho. Vzpomínám si, že mě jednou má biologická matka přišla do děcáku navštívit. Ale přišla, něco odcizila a zase šla pryč. Pochopila jsem, že nemá cenu se tím trápit a je potřeba se dívat dopředu,“ vypráví o svém dětství Lucie, která teprve letos přijala příjmení svých pěstounů. Jak říká, dozrál nejen čas, ale mělo to i praktický důvod, aby se nemusely s maminkou, která se vdala, představovat každá jiným příjmením.

Sama Lucie přemýšlí o tom, že by jednou adoptovala dítě z dětského domova. „O adopci přemýšlím už dlouho. O pěstounství vlastně také, i když mám k některým pěstounům své výhrady, protože mi přijde, že někteří toho zneužívají. Ale na druhou stranu je spousta pěstounů, bez kterých by to nešlo, protože odvádějí záslužnou práci a díky za ní. A pokud do adopce půjdu, vezmu si z dětského domova romské dítě,“ plánuje. Jí samotné nikdy nedělalo problém přiznat se k tomu, že její rodiče, které považuje za vlastní, nejsou jejími biologickými. „Jsem na oba velmi hrdá, protože ze mě dokázali vychovat poctivého člověka a nikdy mi nedali najevo, že bych nebyla jejich vlastní,“ usmívá se.

Lucie během vyprávění zavzpomíná i na jedny Vánoce, které ještě strávila v dětském domově. Společnost jí dělaly jen další dvě děti, ostatní putovaly do pěstounské péče. Jako Romka tehdy měla pocit, že ji nikdo nechce.

Identita

Dlouhou dobu jsem si nechtěla své romství přiznat, a protože jsem nevyrůstala v romské rodině, nemluvím ani romsky. Možná to bylo i kvůli šikaně, kterou jsem prožívala na základní škole a která se zlomila v okamžiku, kdy jsem se nastoupila na střední školu. A i lidé kolem mě mi říkali, že vypadám spíš jako třeba Španělka,“ zamýšlí se. „Ale když se mě někdo nedávno zeptal, odkud jsem, odpověděla jsem, že jsem Romka. Nemám problém to říkat. Určitě mi v tom pomohl i blízký kontakt s Romy, které potkávám díky své práci nejen jako klienty, ale zejména jako své kolegy, protože v práci je zhruba osmdesát lidí a je to poměrově namíchané,“ vypráví střípky ze svého života a prozrazuje, jak na přijetí vlastní identity reagovala rodina. „Řekli jen: ‚konečně!‘“ zasměje se Lucie.

„Máma se mě snažila všemožně přimět přijmout romství za vlastní, třeba návštěvou Muzea romské kultury v Brně, ale já na ni byla tehdy naštvaná. Stalo se tak až časem. A zpětně to hodnotím tak, že jsem se bála odsouzení. A zbytečně. Někteří z mého blízkého okolí mi řekli, že to věděli už dávno a neměli s tím problém. A jiní, když se to dozvěděli, tak si přede mnou schovávali osobní věci a kabelky. To je ale jejich problém, ne můj,“ myslí si Lucie.

Článek vyšel v časopise Romano voďi. Předplatné na letošní rok bude možné objednávat v nejbližších měsících. Sledujte facebook a www.romanovodi.cz.

Přečteno: 2512x
 

Nepřehlédněte:

Kam dál:

Štítky:  

Romano voďi, Romano voďi 2020, RV 12/2020, sociální práce, identita



HLAVNÍ ZPRÁVY

 

Další články z rubriky







..
romea - logo