Uveřejňujeme komentář Boba Kartouse ze společnosti EDUin, který se účastnil
jako host vysílání pořadu České televize Máte slovo vysílaného 9. 11., jehož
tématem byla inkluze na školách.
Česká média často velmi nepokrytě hájí zájmy svých majitelů, často prostě jen
nasedají na davové trendy a psychózy, protože to přináší čtenost, návštěvnost a
tedy potenciál k zisku z reklamy. Česká republika patří k zemím, které
vynakládají nemalé prostředky na to, aby společnost měla přístup k pokud možno
objektivním informacím a měla možnost utvořit si názor na témata přesahující
denní obzor běžného člověka. Pořad Máte slovo, který ČT produkuje, takovou
definici nenaplňuje. Pavlačová hádka na jakékoliv citlivé téma neumožňuje
vytvořit si objektivní názor. Naopak často velmi účelově stvrzuje sdílenou
demagogii čistě proto, že tento princip podporuje sledovanost. K čemu je to
dobré?
Stejně jako Daniel Veselý mám svou osobní zkušenost z tohoto pořadu. Nesdílím
jeho příliš intelektuální pojmenování pořadu jako „surrealistického šapitó“.
Podle mého jde o tupou pavlačovou hádku, v níž moderátorka s intelektuální
výbavou domovnice záměrně směřuje ke konfliktu, v němž je možné použít
jakoukoliv lež, manipulaci a demagogii, aniž by bylo možné takové prohřešky
jakkoliv efektivně korigovat nebo vyvrátit.
Byl jsem do něj pozván jako tzv. hlavní host, což vám dává to privilegium, že
máte mikroport a můžete tedy skákat do řeči těm, kdo stojí u diskusních pultů.
Byly mi předem poslány otázky, na něž chtěla produkce pořadu odpověď. Netuším
proč, z odkazů na vědecké poznatky o inkluzi, případně na zahraniční zkušenosti
moderátorka nepoužila při nastavení agendy pořadu vůbec nic, podle všeho je ani
nečetla (pravda, některé byly v angličtině).
Pořad je koncipován tak, že na každé straně má být po třech diskutujících,
kteří stojí ve vzájemné opozici. Stejný poměr by měl být zastoupen v publiku o
cca 30 lidech.
Moderátorka těsně před začátkem pořadu bizarním způsobem, evokujícím
komunikaci s s dítětem v předškolním věku, vyzývá publikum k tomu, aby tleskalo
vždy, když bude s nějakým projevem svých názorových souputníků souhlasit. Je
úplně jedno, jestli souputník řekne „eee“ nebo zažvatlá nějakou jinou kravinu, z
hlediska pořadu je každý zvukový projev důvodem k tomu odměnit hosta potleskem a
dát tak najevo, že s ním souhlasíte.
Vzhledem k tomu, že publikum je záměrně sestaveno z názorových odpůrců,
tendencí publika je posilovat emoční vliv na diváka čistě tím, že freneticky
tleská bez ohledu na to, co právě spřízněnec prohlásil. Jde o těžkou mediální
manipulaci, kterou moderátorka vysvětluje mediálně vesměs nízce gramotnému
publiku tak, že oni zastupují „možná milion občanů této společnosti“.
Po pořadu jsem se snažil paní moderátorce vysvětlit, že to, jakým způsobem
vytváří názor na téma diskuse, je trestuhodně zatíženo jeho degradací na předmět
přihlouplé hádky. Těžko říct, zda je moderátorka schopná porozumět kauzalitě ve
vztahu mezi názorem a podmínkami, které jeho přijímání ovlivňují, nebo jestli
jen hraje hloupou. Každopádně mě přesvědčovala, žer ona žádný názor nevytváří,
že ona nechává na divákovi, aby si názor vytvořil sám.
Když někdo tvrdí, že Země je placka, můžete mu ukázat globus, snímky z
družic, argumentovat horizontem, západem slunce, rotací planety způsobující
střídání dne a noci a dalšími argumenty, jež lze poměrně dobře doložit. Ani tak
vám přesvědčený popírač nemusí věřit a o každém takovém argumentu může
prohlásit, že jde o falzum. O těžší je přesvědčit někoho o tom, že nestačí mít
tři a tři oponenty, aby vznikla objektivita. Notabene když moderátorka má
tendenci dělat z pořadu vlastní exhibici a není schopná ani na elementární
úrovni posoudit, co vlastně diskutující říkají a jestli je to pravda.
V pořadu, v němž jsem byl hostem, bylo tématem diskuse začleňování dětí se
speciálními potřebami (tělesně, mentálně psychicky postižené, případně sociálně
zanedbané) do hlavního vzdělávacího proudu. Zkráceně se tomu říká inkluze.
Existuje prohlášení ze Salamanky, v němž se 92 představitelů vlád shoduje na
tom, že inkluze je všeobecně prospěšný princip, namísto segregace „nenormálních“
dětí do specializovaných ústavů, jak to dodnes činí ve velkém rozsahu ČR. Řada
skutečně progresivních vzdělávacích systémů (Finsko, Norsko, Dánsko, Ontario,
Nový Zéland) na něj odkazuje jako na dokument, který vytváří z inkluze
objektivně uznaný pozitivní sociální vektor. Existuje celá řada studií, které
princip inkluze podporují, existují bohaté zahraniční zkušenosti z uvedených
zemí, kde s inkluzí začali často už před dvaceti lety.
Nic z toho v pořadu nepadlo. Místo toho jeden z oponentů tvrdil, že v zemích,
kde je zavedena inkluze, je mnohem vyšší nezaměstnanost mentálně postižených,
jiný zase, že inkluze znamená zdržování „normálních“ dětí ve výuce a další, že v
ČR nedochází k segregaci podle rasového klíče. První tvrzení padlo zcela bez
odkazu na důvěryhodný zdroj a je podle všeho vymyšlené. Druhé tvrzení přímo
odporuje empirii, neboť vysoce proinkluzivní Finsko rozhodně netrpí tím, že by
děti se speciální potřebami zdržovaly ostatní. Naopak, děti ve Finsku dosahují
mnohem lepších výsledků než děti v segregovaných školách v ČR. Třetí tvrzení
odporuje rozsudku Evropského soudu pro lidská práva (zvaný D. H.) o tom, že ČR
diskriminuje romské děti tím, že je zařazuje velmi často a zcela bezdůvodně do
škol, kde jsou vzdělávány podle programu pro lehce mentálně postižené.
Nic z toho moderátorka nebyla schopna postřehnout, natož upozornit diváky, že
jde o manipulace a nesmysly. Za každý z těchto výroků si mluvčí vysloužil
potlesk klaky, které nemá ani potuchu o tom, jestli mluví pravdu, nebo ne a je
jí to upřímně jedno. Smysl jí zcela uniká, hlavní je napětí a konflikt, které
přitahují méně přemýšlivé. Otázka zní: kde v kodexu ČT je závazek k tomu, že
televize má takové typy pořadů produkovat? Jaké poslání tím plní? Jak tím
přispívá k diskusi o vybraných tématech?
Je absurdní, že tento typ pořadů naopak zcela zamlžuje skutečnost a s
brutalitou bulvárního cynismu naopak podněcuje často zcela demagogické představy
a předsudky. Paradoxně tedy tato společnost podporuje mediální prostředí, které
jí samotné ve výsledku škodí. Tomu lze jen těžko porozumět.
Článek byl uveřejněn na serveru Britské listy.cz 12. 11.
