Na začátku bylo slovo (Jan 1). I řekl Bůh: "Buď světlo!" A bylo světlo (Genesis 1,3). Dva důvěrně známé biblické citáty naznačují, jakou moc přikládali lidé vyřčeným slovům kdysi. Povědomí o této "mocnosti" si některé kultury zachovaly dodnes. Louise Doughtyová v knize "Ohně v temnotách" připomíná romskou tradici, podle které vybíral "všední" jméno pro dítě otec, ale matka měla tu výsadu pošeptat mu při narození ještě další, "pravé" jméno. To nemusela říci ani jeho otci: čím méně lidí jej znalo, tím lépe. Pravé jméno znamenalo sílu.
Po karteziánském obratu k myšlení a rozumu, který vystihuje Descartovo okřídlené cogito ergo sum (myslím, tedy jsem), upadl význam slov v zapomnění: slova se stala pomyslnými nádobami, do nichž nabíráme své myšlenky, přičemž o ně samotné až tak nejde.
Muselo to být až v roce 1980, kdy George Lakoff ve své knize "Metafory, kterými žijeme" (český překlad vyšel v roce 2002) ukázal, že slova nejsou pouhými slovy, ale něčím víc. Metafory, resp. slova obecně nejsou podle kalifornského profesora lingvistiky prostředkem našeho myšlení, jak jsme se dosud domnívali, ale jeho modelem. Jsou to právě ona, kterými třídíme a organizujeme naše myšlení – žádnými jinými formami a maticemi náš mozek (přece) nedisponuje. Slova nejsou výrazem myšlení, ale jeho ztělesněním – jsou, jak praví Lakoff, "ztělesněná mysl". Slova (zejména některá z nich) jsou jako klíče k zámkům: dovedou nás do zámecké komnaty, ale i do hladomorny nebo do maštale. Mohou osvobozovat, spojovat a odkrývat rozlehlé dosud neznámé (protože nevyslovené) prostory. Tehdy se šíří napříč společností rychlostí virové nákazy. Ale mohou nám též důležité výseky reality na dlouhá léta zastřít, štěpit nás, mohou nás kontrolovat, uvěznit, ba dokonce nás mohou zatknout i (sociálně) usmrtit. Vlastně jsme to nikdy nepřestali tušit: jako rodiče přepečlivě dbají o mluvu svých dětí, tak i ony budou jednou hlídat slova svých ratolestí ve stylu lexikální policie.
Některá slova osamoceně trčí v mediální krajině jako fragmenty zapomenutých realit. Jiná ukazují na točitá schodiště, jimiž se sestupuje do kolektivního podvědomí. Další po staletí fixují příslib naděje či moment odhodlání, anebo jen tak ukazují na měsíc. Jsou slova dobrá a jsou slova zlá. Ať tak či tak, máme si jich hledět, protože jak vyplývá z citátu amerického esejisty R. W. Emmersona, slova nás dovedou k činům, činy ke zvykům, zvyky k charakteru a charakter k našemu osudu.
Nejinak se to má se slovy označujícími společenské minority. Nemusíme být zrovna hypersenzitivní, abychom nahlédli, že i tak blízká slova jako "cigán" a "cikán" nás vedou k jiným asociacím, do jiných sémantických polí. Původní myšlenkou politické korektnosti – tak, jak vznikla v USA – bylo najít pro minority nová slova, která je oprostí od břemen starších významů a umožní jim bez bázně a hany existovat ve veřejném prostoru. Což je, přiznejme si, poněkud obtížné, když jste zrovna "nedotknutelný" nebo "nepřizpůsobivý".
Začněme od tradičních jmen, které se dnes už tolik nepoužívají. Cigáni (2 %) jsou víceméně anachronismem, který získal kulturní konotace. Příkladem je slovenská kapela Cigánski diabli, fotografická monografie Cigáni apod. Často tak Romové mluví sami o sobě: např. liberecký hudebník Dušan Kotlár si postěžoval, že tu chybí „ta pravá cigánská elita“. Tento tvar si, zdá se, oblíbil také poslanec Věcí Veřejných Otto Chaloupka, a to nejen ve vztahu k minulosti („Do revoluce taky existovala povinnost pracovat. Cigáni museli makat“), ale i k přítomnosti: „Poslanec: Když mě přepadne Cigán s dýkou, mám právo mu ustřelit hlavu“. Ano takový titulek vybrala redakce portálu parlamentnilisty.cz pro rozhovor s ním (16. 1. 2012). Právě toto médium, jakož i další servery (blogosféra na idnes.cz, euportal.cz), stojí za vyšší frekvencí tohoto slova v letošním roce.
Slovo cikán (16 %), kterým se minorita označovala do té doby, než se začalo hovořit v neutrálnějším duchu o Romech, je i v současnosti typické pro každou šestou zmínku. Cikán se chová podobně jako cigán, přesněji: jeho význam se historizuje a přesouvá do kultury. Jak je tomu např. na stránkách MF Dnes, kde se letos psalo o filmu Cikán, inscenaci Cikáni jdou do nebe, cikánských hudebních motivech, cikánském virtuosovi nebo cikánské věštkyni. O Cikánech se píše nicméně také v části internetové scény (parlamentnilisty.cz, euportal.cz, idnes.cz – blog.cz), kam proniká z oblasti každodenního života negativně zatížený význam tohoto slova, a která se z různých důvodů zdráhá psát o Romech. Internetové novináře a bloggery musel poučit až Jiří Paroubek, podle kterého je slovo cikán stejně jako např. černoch v USA z důvodů politické korektnosti neslušné (euportal.cz 31.1.2012). Nevyslyšel ho mj. poslanec ODS Jiří Šulc, který v ten samý den hovořil z titulu své zkušenosti hejtmana Ústeckého kraje o neustále zhoršující se cikánské problematice (parlamentnilisty.cz Pro Cikány je normální nepracovat a krást, udeřil bývalý hejtman 31. 1. 2012).
Většinou hovoří česká média nicméně o Romech, což je charakteristické pro sedm z deseti příspěvků (74 %). Ani toto zdánlivě neutrální označení nemá sílu kontrolovat svůj kontext, pro který je v českých médiích typická drobná kriminalita, policejní diskurz a problémové chování minority obecně. Dikce, s jakou vybrané internetové portály pojednávají cikány, se zde rozšiřuje i na bulvární tituly jako je Aha! (Vykrádali Romové garáž?! 4. 1. 2012, Ubili ji Romové?! 19. 1. 2012) nebo Blesk (Střelba v Tanvaldu: Útočili Romové! 14. 1. 2012). Seriózní tisk je v tomto ohledu přece jen zdrženlivější, což může v krajním případě u čtenáře vzbudit lehký optimismus. MF Dnes např. vedle toho, že v lednu pokrývala dění na severu Čech, psala o tom, že Romové v Josefově mohou pracovat „u Roma“, tzn. romského majitele stavební firmy, a neopomněla tisknout patřičná dementi (Napadení Romy si muž vymyslel, bodl se sám 31. 1. 2012).
Nejnovějším hitem je označovat Romy za nepřizpůsobivé (8 %). Společenský organismus zde patrně vyslovil to, co vyslovit již dávno zamýšlel. A zdá se, že je se svým novým výtvorem navýsost spokojen: v roce 2012 jeho obliba oproti minulosti prudce narostla. Situaci v tomto ohledu korunovala akce v Karviné nazvaná jako „Nulová tolerance nepřizpůsobivým“. Ve stejném tónu, v jakém ji Karvinští oznámili, informovala o karvinském „zátahu na nepřizpůsobivé“ dne 19. 1. 2012 také veřejnoprávní Česká televize.
Jestliže si někdo dosud nedokázal představit, jak funguje stigmatizace v praxi, pak mu to definitivně ukázala fotografie, kterou Deník dne 20. 1. 2012 referoval o „zátahu“ ve svých 72 mutacích napříč republikou. Ukazuje tmavě oděného městského strážníka pátravě hledícího do oken omšelého činžovního domu, přičemž je nadepsaná slovy „Karviná: nepřizpůsobiví v obklíčení“. Na tón evokující filmovou Planetu opic navázal koncem ledna implicitně portál parlamentnilisty.cz: problém nepřizpůsobivých se má jeho optikou řešit „radikálně“ (Primátor Děčína: Problémy s nepřizpůsobivými měla vláda řešit radikálně 24. 1. 2012) a „tvrdě“ (Vandas radí vládě: Na nepřizpůsobivé tvrdě 29. 1. 2012).
Začali jsme biblickým citátem, nabízí se jím tedy i skončit. Tu řekl Bůh: „Nebudou tě už jmenovat Jákob (to je Úskočný), nýbrž Izrael (to je Zápasí Bůh), neboť jsi jako kníže zápasil s Bohem i s lidmi a obstáls“. (Genesis 32:29). Tato slova nám přináší jistou naději. Připomínají, že proces, ve kterém lidé na základě slov pojmenovávají druhé lidi kolem sebe a skrze tyto slova jim rozumí, není ukončený a nelze jej ukončit. V tomto smyslu je budoucnost otevřená a závisí jen na nás.
O společnosti: NEWTON Media a.s. je největší společností v České republice, která již patnáct let dodává v elektronické podobě plná znění veškerých informací z tisku, přepisy vybraných pořadů televizních a rozhlasových stanic, agenturní zpravodajství a obsahy internetových serverů. Mediální analýza je produktem s vysokou informační hodnotou, který zkoumá postoj médií k libovolnému subjektu v čase a prostoru.
