romea - logo
21. září 2021 (úterý)
svátek má Matouš

 

VYHLEDÁVÁNÍ
 

Miroslav Rác: Připomínat holokaust je mé životní poslání

27.7.2021 15:55
Miroslav Rác (FOTO: Antonín Jelínek)
Miroslav Rác (FOTO: Antonín Jelínek)

„Moje tvorba upozorňuje na to, abychom nezapomínali na hrůzy druhé světové války a nedali už nacistům žádnou šanci,“ říká skladatel a klavírista Miroslav Rác. Jedním z míst jeho letošních vystoupení se stala i Jeruzalémská synagoga v Praze, kde se představil v rámci Světového festivalu Khamoro.

Skladba Poéma A mol je klavírní báseň věnovaná všem obětem holokaustu, jak vznikala?

Poema je součástí klavírního cyklu, který je věnovaný obětem holokaustu. Je jednou z několika skladeb, ke které vznikl přímo v prostorách koncentračního tábora Auschwitz-Birkenau v Osvětimi dokumentární hudební film. Poema A mol a Zamyslenie vznikly především proto, aby se lidé zamysleli nad životem a jeho hodnotami. Vnímám to tak jako velký počin především ve vnímání romského holokaustu, protože do té doby se nic podobného nenatočilo. Na filmu jsme se domluvili s Romanem Kwiatkowskim a jeho synem Władysławem. Poemu jsem komponoval bezmála rok, protože do toho vznikaly i jiné skladby. Má pro mě zvláštní význam. Když jsem přišel do romské části tábora, přepadl mě silný pocit, že jsem na tomto místě už jednou byl a něco tu prožil. A pak také ta svíce, která se objevuje v záběru na konci filmu, stále plápolala, přestože foukal silný vítr a pršelo.

Jaké přicházejí reakce? A kde všude Poéma A mol už zazněla?

Skladby Poema A mol a Zamyslenie se hrají v rádiích zaměřených na vážnou hudbu téměř po celém světě, objevily se v televizi v Polsku, Americe, Izraeli nebo Německu. Vystupoval jsem s nimi i s dalšími mými skladbami v Tel Avivu, v Londýně, Paříži, Budapešti a v dalších městech. Díky tomu mi chodí opravdu krásné reakce od posluchačů a diváků, a to nejen od samotných Romů, ale i od Židů, za což jsem opravdu rád.

DiS art. Miroslav Rác, dr. h. c. (1986) pochází z Levic na Slovensku. Absolvoval Soukromou konzervatoř Dezidera Kardoše v Topolčanech. Jako klavírista a skladatel úzce spolupracuje s Muzeem Auschwitz-Birkenau v Osvětimi, svou tvorbou se snaží připomínat hrůz druhé světové války a obětí holokaustu. V roce 2019 mu byl bělehradským Institutem pro evropská a romská studia udělen čestný doktorát.

Hudební filmy jste natáčel přímo v táboře v Osvětimi. Proč zrovna tam?

Moje tvorba upozorňuje na to, abychom nezapomínali na hrůzy druhé světové války a nedali už nacistům žádnou šanci. Bývalý tábor Auschwitz-Birkenau nám proto přišel jako nejvhodnější místo. Zemřelo tam půl milionů Romů a Sintů včetně žen a dětí. Dlouhé roky se o romském holokaustu prakticky nemluvilo. Nebyli jsme přizváni ani k žádnému svědectví, přitom Romové padli stejně jako Židé na úplné dno lidské důstojnosti. Pro společnost byl romský holokaust zapomenutý. Proto si vážím příležitosti, že i já mohu k památce romských obětí prostřednictvím své tvorby přispět a vzdát úctu. Nedávno jsem se podílel na dokumentárním filmu s německými, rumunskými a polskými Romy, který je věnován obětem koncentračního tábora Buchenwald. Dokument „Současná minulost“ režiséra Kamila Majchrzaka momentálně putuje po filmových festivalech a soutěžích dokumentárních filmů. S Romanem Kwiatkowskim a jeho synem Władysławem připravujeme další hudební projekty. Moje mise bude pokračovat po koncentračních táborech v Polsku, jako je Sobibor, Majdanek, Treblinka a Bergen-Belsen. Vydáme se do českého Terezína a rakouského Mauthausenu, do Dachau a Buchenwaldu v Německu a do chorvatského Jasenovace.

Do hloubky se zajímáte o období druhé světové války a nacismus, proč zrovna o tato témata?

U nás v rodině se o válce mluvilo odjakživa. Nejhorší postavení v nacistické rasové hierarchii měli Židé a Romové. Vnímal jsem už jako malý chlapec, že je potřeba o hrůzách druhé světové války a lidském utrpení mluvit. V dospělosti už jsem se nedokázal dívat na to, jak se společnost obecně staví k menšinám a jak nacistické období vnímá. Jako by si většina společnosti ani neuvědomovala, že to, co se stalo v minulosti, si musíme připomínat právě proto, aby se to nemohlo opakovat. A především to připomínat mladé generaci, protože právě k ní by se informace měly dostávat pravdivé a nezkreslené. Dnes šíření povědomí o holokaustu vnímám jako své životní poslání.

Jak na vás doléhá, že váš dědeček prošel několika koncentračními tábory?

Děda si prošel pronásledováním z důvodu svého romského původu, byl internován do tábora v Dubnici nad Váhom, dostal se do Osvětimi a dalších táborů. Podobně na tom byli i další členové rodiny, kteří zahynuli v Dachau a Buchenwaldu. Dodnes si vzpomínám, že děda, který patřil mezi ty šťastlivce, kteří válku přežili, o svých zážitcích z tábora prakticky nemluvil. Stejně jako většina přeživších Romů na ně chtěl co nejdříve zapomenout.

Dnes jste jedním z autorů a skladatelů Muzea Auschwitz-Birkenau v Osvětimi. Co tato skutečnost pro vás znamená?

Spolupracuju s Muzeem už několik let a je to pro mě obrovská čest. Vážím si toho, že jsem oficiálně jediným klavírním skladatelem Muzea. Zároveň spolupracuji i s Muzeem Slovenského národního povstání v Banské Bystrici, pro které komponuju hudbu do dokumentárního filmu s názvem Osvobození Slovenska červnovou armádou. Spolupracuju také s Muzeem židovské kultury v Bratislavě. Dříve jsem vystupoval v několika evropských synagogách, jezdil po konferencích, jako patnáctiletý jsem koncertoval s Národní filharmonií ve Varšavě.

"Pro studenty je občas děsivé si představit, že v koncentrácích čekali nevinní lidé na svou smrt."

Chystáte se vydat první sólové album. Na co se můžeme těšit?

Na albu, které vyjde právě pod záštitou Muzea Auschwitz-Birkenau a organizací Romana Kwiatkowského, intenzivně spolupracuju s houslovým mistrem Itzhakem Perlmanem, který se na mém debutu objeví. Posluchačům nabídneme autorskou tvorbu plnou emocí a zamyšlení, protože hudba je to, co dokáže i beze slov říct mnohé a zůstat tu i pro další generace.

Ve spolupráci s Asociací Romů v Polsku natáčíte i videoklipy ke své hudbě v prostorách tábora v Osvětimi.

Zanedlouho vyjde dvouhodinový dokument z Muzea Auschwitz-Birkenau, kde já jako skladatel Muzea Auschwitz-Birkenau a spolupracovník 13. bloku Sintů a Romů poukazuju na hrůzy jednoho z nejhorších koncentračních táborů v dějinách druhé světové války. Dokument bude propojený s mým koncertem, který proběhne 2. srpna, kdy si připomínáme památku obětí holokaustu. Během koncertu vystoupí například Roman Kwiatkowski a jeho syn Władysław, aktivista Romani Rose a ředitel muzea pan Piotr Cywinski. S Asociací polských Romů máme velké plány. Chystáme se vydat album a natočit další hudební filmy.

Kromě toho, že skládáte, se věnujete i lektorování na středních školách. Téma je opět úzce spjaté s holokaustem.

Na školách organizuju edukační koncerty spojené s přednáškou, kde mluvím o romském a židovském holokaustu a hrůzách nacismu. Během přednášek studentům pouštím i dokumentární hudební filmy, jako je Zamyslenie, v nichž jsou zachyceny předměty, které patřily vězňům, kteří se dostali do Osvětimi – hřebeny, boty včetně těch úplně maličkých dětských, šaty nebo nádobí. Jen do Osvětimi bylo deportováno přibližně 1 300 000 lidí, z toho 1 100 000 zahynulo v plynových komorách nebo na následky břišního tyfu a vyčerpání. Pro studenty je občas děsivé si představit, že v koncentrácích čekali nevinní lidé na svou smrt. Snažím se je nabádat, aby se nenechali ovlivnit nepodloženými fakty. Bohužel i 76 let po válce se ve společnosti, i na půdě parlamentů, objevují projevy, a dokonce znaky nacismu a rasismu.

Je pro studenty téma holokaustu Romů téměř nové, nebo se s ním ve škole nebo i doma setkávají?

Řekněme si upřímně, že o tomto tématu se v dnešní době příliš nemluví. Stane se, že některý ze studentů vystoupí a něčím přispěje do diskuze nebo otevřeně souhlasí s tím, o čem přednáším, ale to se stává zřídka. Proto je víc než důležité, aby se stále dokumentovalo a probíhala výzkumná činnost na místě bývalých koncentračních táborů a v archivech.

A jaké jsou jejich reakce na přednášku?

Někteří mlčí, jiní jsou v údivu, někdo hrůzy druhé světové války popírá. Stalo se, že některým přišlo lidské utrpení směšné. Studenti jsou silně ovlivněni rodiči, společností, a přestože zatím nejsou nijak politicky aktivní, vnímají i názory jednotlivých politických představitelů Slovenska, které hraničí s fašismem a popíráním holokaustu.

"Je víc než důležité, aby se stále dokumentovalo a probíhala výzkumná činnost na místě bývalých koncentračních táborů a v archivech."

Jaké mají žáci a studenti znalosti o období druhé světové války? Jak si v tomhle směru stojí učebnice dějepisu na Slovensku?

Studenti mají většinou jen takové znalosti, které získají ve škole. Proto se snažím své přednášky postavit tak, aby se dozvěděli i něco navíc, než nabízí učebnice. A snažím se apelovat i na pedagogy, aby organizovali exkurze studentů do koncentračních táborů Auschwitz-Birkenau, Treblinka, Majdanek nebo Dachau, kde na vlastní oči mohou vidět kus historie, které jsou součástí. Teprve tam se někteří mohou naučit vážit si lidského života.

Kotleba a spol. budí ducha klerofašismu, který ovládl Slováky před 80 lety. Jsou Slováci podle vás dnes imunní, nebo stále naskakují na nebezpečnou notu nacionalismu? Čím to podle vás je?

Mnoho Slováků dodnes uznává Tisa – přitom byl úzce propojený s Hitlerem. Kotleba a jeho strana fašistů tu šíří nenávist, rasismus a strach. Takový člověk by neměl mít prostor v diskuzích ani v médiích. Jeho strana měla být rozpuštěna už ve svých počátcích. Už je to bohužel nezastavitelné. Stejně tak i jeho výstřelky s fašistickými symboly, pochody a znakem, který měli slovenští gardisti. A kdo byli gardisti? Fašisti, kteří kolaborovali s Hitlerem. Nechci paušalizovat, ale stále se můžeme setkat s tím, že Slováci nejsou vůči nebezpečnému nacionalizmu stoprocentně imunní, protože kdyby byli, tak tito lidé dnes nesedí v parlamentu.

Veřejnost si možná ještě stále neuvědomuje, že romský holokaust je tragickou součástí holokaustu, během kterého nacisté vyvraždili milióny Židů.

Proto jsme v Muzeu Auschwitz Birkenau natočili dokumentární filmy na moji klavírní tvorbu, která i svou troškou přispěla k tomu, že se zase o něco víc začalo mluvit o Romech, kteří zahynuli během druhé světové války. Romové byli tehdy postaveni na stejnou úroveň jako Židé. Vzpomínám si, že mi několik přeživších Židů vyprávělo, jak se museli přes plot dívat, jak v Zigeunerlager upalují romské děti. Dokonce mi jedna přeživší z Osvětimi vyprávěla, jak na vlastní oči viděla upalovat tři tisíce Romů.

Co pro vás osobně znamená, když se k památce romských obětí holokaustu veřejně vyjádří nebo se zúčastní například Památného dne holokaustu a rasového násilí slovenská prezidentka Čaputová?

Myslím si, že je to od hlavy státu správné gesto, protože tím dává najevo, že bez ohledu na to, zda oběťmi byli Romové, Židé nebo patřili do jiné národnostní či sexuální menšiny, byli to především lidé. A ti si zaslouží, aby byla uctěna jejich památka. Víte, kolik bylo znásilněných a sterilizovaných romských žen? Nespočet. Kromě paní Čaputové se 2. srpna, na který připadá Den romského holokaustu, tedy připomínka noci z 2. na 3. srpna 1944, kdy nacisti zavraždili přes tři tisíce Romů a Sintů v koncentračním táboře Auschwitz-Birkenau, vyjadřují i další významné osobnosti po celém světě.

V roce 2019 politik Gábor Gál upozornil, že je potřeba popírání holokaustu na internetu sledovat. Změnilo se od té doby něco?

Určitě ano, protože prakticky nevidím na slovenském internetu hoaxy, že holokaust neexistoval a podobně. A to se snažím k tomuto tématu sledovat opravdu všechno. K mým filmům mi pár kotlebovců a jim podobní kdysi psalo, jaký že jsme to my Romové měli holokaust? Nemělo cenu s nimi vůbec vést debatu. Romové byli za války pronásledováni a byli na nich páchané zločiny proti lidskosti. Díky Bohu, že přišlo Slovenské národní povstání a že se lidé z posledních sil tomuto režimu vzepřeli.

"Zlo proti lidskosti by nemělo zůstat nepotrestané."

Zažil jste i vy projevy nesnášenlivosti a xenofobie?

Zažil, ale jen na Slovensku. Ke svému romství se hrdě hlásím, není zač se stydět. Ostudou je, že romské osady existují na středním a východním Slovensku ještě v 21. století. Lidé v nich často nemají ani pitnou vodu, střechu nad hlavou, žijí v dezolátních podmínkách a na dosud nevypořádaných pozemcích soukromých vlastníků, státních lesů nebo obecních parcelách.

Vznikají v současné době na Slovensku nové romské osady?

Řekl bych, že nejspíše ne. Vždycky se sám sebe ptám, kolik let ještě budeme kolem romských osad chodit? Dalších padesát nebo sto? Tento problém měl být už dávno vyřešen. Do osad měly z EU přitéct miliony eur a za ty peníze už měli lidé dávno fungovat jinak. Přitom se nic nezměnilo. Je mi líto dětí, které nemohou za to, v jakém prostředí se narodily, a zasloužily by si lepší podmínky a možnosti pro život.

Němci posílají nacistické zločince do vězení dodnes. Je to podle vás dobře?

Dosud žijící váleční zločinci by měli být hnáni ke spravedlnosti a postaveni před soud bez ohledu na věk. Zlo proti lidskosti by nemělo zůstat nepotrestané. To je nebezepečný vzkaz společnosti. Německo se na rozdíl od jiných zemí přihlásilo k vině za rozpoutání druhé světové války a za hrůzy, které konflikt přinesl. Válka přinesla Evropě i celému světu nekonečné utrpení a vyžádala si životy více než 60 milionů lidí.

Myslíte si, že se i Slovensko někdy vyrovná s historickými křivdami spáchanými na Romech? Mám na mysli vyvlastnění, zbourání domů, zabrání majetku při nuceném vystěhování za hranice obcí a měst.

Příliš tomu nevěřím. Současná politická situace tomu nenasvědčuje a nálada ve společnosti také ne. Slovensko není Německo, ani Švýcarsko nebo Rakousko, kde Romové dostali podobné odškodnění, jaké se dostalo i židovským obětem.

Jak vnímáte společenskou a sociální situaci Romů na Slovensku? Změnilo se něco za poslední roky?

Vzdělanost Romů se za poslední roky zvedla a tím i jejich životní úroveň. Ale lidé, kteří žijí v osadách v nelidských podmínkách, na výběr příliš nemají. Pracovat chtějí, ale kdo je zaměstná? Na integraci Romů jdou z EU miliony, ale já nevidím výsledek. Místo toho, aby se vytvořily stálé pracovní příležitosti a podporovala se vzdělanost Romů v nesegregovaném školství, se zavedou aktivační práce pro lidi, kteří pobírají dávky ve hmotné nouzi. Za odpracovaných 32 hodin ve prospěch obce dostanou 61 eur měsíčně. Místo těch pár desítek eur, které dostanou, by bylo lepší dodat do osad stavební materiál na revitalizaci jejich bydlení, zavést pitnou vodu, postavit poblíž fabriku, kde by našli právě tito lidé pracovní uplatnění, a zřídit komunitní centra.

Rozhovor vyšel v časopise Romano voďi. Objednat si ho můžete pomocí jednoduchého formuláře na www.romanovodi.cz.

Rena Horvátová, foto Antonín Jelínek
Přečteno: 895x
 

Nepřehlédněte:

Kam dál:

Štítky:  

RV 6/2021, Romano voďi, Romano voďi 2021, Rozhovory, Hudba, Holocaust



HLAVNÍ ZPRÁVY

 

Další články z rubriky







..
romea - logo