romea - logo
6. srpna 2020 (čtvrtek)
svátek má Oldřiška

 

VYHLEDÁVÁNÍ
 

Monika Duždová: V lepším případě jste Rom a v horším cigán

26.6.2020 17:06
Monika Duždová (FOTO: Karolina Telváková)
Monika Duždová (FOTO: Karolina Telváková)

„Mikrokosmos jednoho z největších problémů Evropy“ zněl jeden z titulků listu New York Times, který na jaře 2013 publikoval reportáž o segregované škole ve slovenských Michaľanech. V té době tam již pod novým vedením, které mělo za úkol situaci napravit, působila jako asistentka pedagoga a nemalým dílem přispěla k prolomení bariér mezi žáky, rodiči a učiteli. Po několikaleté zkušenosti s životem v Anglii dnes Monika Duždová působí na prešovském úřadu práce.

Přijímá podle vás Romy lépe slovenský nebo anglický pracovní trh?

Je to individuální. Na Slovensku znám mladé Romy, kteří práci bez problémů získali. Ale pak mám i zkušenost, že pokud po telefonu nebo ze životopisu zaměstnavatel nerozpozná, že dotyčný je Rom, pozve ho na pohovor, ale když se setkají, je etnicita překážkou. Romského uchazeče odmítne přijmout i přesto, že byl dostatečně kvalifikován a měl dostatek zkušeností.

Slovensko s Anglií jsou nesrovnatelné. Anglický pracovní trh nabízí širší škálu příležitostí, funguje tam daleko více agentur a je tam i možnost pracovat bez smlouvy. Ale hlavně tam odpadá takové to „Romy do práce nechceme“. Tady na Slovensku je trh úplně odlišný, pokud se neprokážete zkušenostmi v oboru, šance na úspěch je minimální.

Mgr. Monika Duždová (1968) se narodila v Prešově. Absolvovala bakalářské studium na Vysoké škole mezinárodního podnikání ISM Slovakia v Prešově a magisterské na Vysoké škole zdravotnictví a sociální práce sv. Alžbety v Prešově. Dnes působí jako odborný poradce na Oddělení Poradenství a vzdělání, ÚPSVaR v Prešově.

V čem je podle vás tedy ten největší rozdíl?

V Anglii může kdokoliv pracovat i bez jazykové vybavenosti, předchozí praxe nebo vzdělání. Syn měl před patnácti lety po maturitě na gymnáziu, na vysokou se nedostal, tak jej švagr žijící v Anglii zlákal, ať odjede za ním na zkušenou a něco si vydělá. Tehdy jsem pracovala jako asistentka pedagoga v Prešově a o prázdninách jsem za ním jela na návštěvu. Anglicky jsem rozuměla asi každé čtvrté slovo, přesto jsem hned začala pracovat v pekárně. Tam mě brali podle výkonu, ne podle vizáže nebo etnicity. Manžel po dvou měsících za námi přijel a také začal pracovat v pekárně. Po čase jsme oba odešli do jiné firmy, kde můj muž, přestože anglicky nemluvil, pracoval jako supervizor, což by na Slovensku, kdyby neuměl ani slovo slovensky, nešlo. Mentalita lidí i atmosféra jsou v Anglii jiné. Na Slovensku nás berou s nálepkou. V lepším případě jste Rom, v horším „cigán“.

Nakonec jste se po dvou letech vrátili a vy jste začala studovat na univerzitě sociální práci. Proč jste se rozhodla studovat v pozdějším věku?

To byla náhoda. V tu dobu jsme se zrovna vrátili na Slovensko, protože manžel začínal mít zdravotní potíže. Jednou jsem z autobusu uviděla billboard, že přijímají studenty k bakalářskému studiu. Obor sociální práce se mi vždycky líbil. Přijali mě na bakaláře a pak i na magisterské studium. Školu jsem dokončila v šestačtyřiceti letech, ale rozhodně jsem nebyla nejstarším studentem na univerzitě. To je další rozdíl, pokud si chce člověk v Česku nebo na Slovensku udržet práci, musí na ni mít kvalifikaci. Kdo si chtěl před penzí práci udržet, musel studovat. Oproti tomu v Anglii nemusíte mít vysokou školu v oboru. Téměř každý zaměstnavatel nabízí školení a kurzy. Když k tomu prokážete odborné znalosti a zkušenosti, dveře máte otevřené.

Vysokou jste dodělala v šestačtyřiceti, gymnázium v devětadvaceti letech. Předpokládám, že to bylo způsobené brzkým mateřstvím?

Otěhotněla jsem v prváku na gymnáziu, bylo mi šestnáct. Z puberty jsem rovnou skočila do života dospělých. Rodina pro mě velmi znamenala, dětmi a manželem jsem doslova žila. A když mi tři děti postupně povyrostly, nechtěla jsem být žena u plotny. Rozhodla jsem se dokončit gymnázium a po několikaleté pauze vystudovat i vysokou školu. Uvědomila jsem si, že vzdělání se dá zvýšit v každém věku, člověk by si neměl říkat, že něco nejde, ale zda něčeho chce dosáhnout.

Některé romské rodiny odešly z Anglie zpět na Slovensko nebo do Česka. Byly to spíše obavy z Brexitu nebo i z možné nákazy koronavirem?

Z neznalosti. Měly strach, co se s nimi po Brexitu bude dít. Když pak sledovaly zahraniční politiku, zjistily, že ti, kteří zůstali, neprohloupili a nemusí se cítit, že žijí v zemi na úkor Angličanů. Rodiny normálně fungovaly, práce byla, děti chodily do školy, tak se většina rozhodla vrátit. Situace se opakovala s nástupem pandemie, lidé měli strach z nákazy a znovu se vraceli do svých krajin. I díky tomu, že Británie nezareagovala na výskyt koronaviru okamžitě a brala omezení jiných států na lehkou váhu a to se samozřejmě nevyplatilo. Situaci jsem sledovala, protože tam mám dvě děti s rodinami. Podmínky pro migranty žijící v Anglii se ještě upravují, padly různé návrhy jako výše roční mzdy pro cizince, aby mohli zůstat, ale to by bylo pro mnohé likvidační. Británie si nemůže dovolit zbavit se Evropanů, toho se nikdo nemusí bát. Pokud opravdu přijde tvrdý Brexit, bude to znamenat po koronaviru další ekonomickou ránu, a to především pro Brity. Pro Česko se přitom jedná o pátý nejvýznamnější exportní trh.

"Největší rozdíl je v bydlení, Romové na východě žijí v izolaci, na okraji společnosti a jednotlivých obcí."

Už rok žijete na Slovensku, jaký je současný postoj ve vnímání západní, střední a východní části země?

Viditelně rozdílný a značně citelný pro Romy žijící v osadách především na východním Slovensku. Proslul tím třeba Prešovský kraj. Největší rozdíl je v bydlení, Romové tam totiž nežijí s ostatním obyvatelstvem, žijí v izolaci, na okraji společnosti a jednotlivých obcí. Když člověk přijede do romské osady, má pocit, že cestuje časem a ocitl se ve dvanáctém století.

Co to ve vás vyvolává?

Smutek a hněv. Lidé tam žijí pod hranicí důstojnosti, a přitom by nemuseli. Na Romy žijící v osadách se z evropských fondů čerpaly neskutečné peníze, a přesto se nic neudělalo. Kladu si otázku, kde jsou a do čí kapsy šly? Je to pokrytectví, lhostejnost, nekompetentnost a hamižnost. Romové už dávno mohli žít jako běžní Slováci, ale to by se museli někteří lidé přestat obohacovat na druhých a mít stále pocit, že chtějí někoho ovládat a kontrolovat. To jsme teď viděli v době pandemie, co se v Žehre, Krompachov nebo v Bystranech dělo. Celý svět viděl, jak se na východním Slovensku žije Romům v jednadvacátém století. A i tak se představitelé státu nezastydí a nebudou participovat na změně k lepšímu.

Dá se vůbec z prostředí romské osady vymanit?

Některým se to podařilo, vystudovali a dnes žijí ve větších městech. Ale jiní bohužel nepoznali a ani nepoznají, jaké to je nežít v segregaci od většinové společnosti. Romská osada je něco jako nálepka, s kterou jdete do života, k lékaři, do školy, nakoupit, do práce. Ti lidé s tím musí každodenně žít.

Jak vnímají problém romských osad slovenští politici?

Doufám, že to vidí stejně jako já – aby se z nich stalo důstojné místo k životu. I když se situace změnila a působí tam sociální pracovníci, v některých osadách jsou vybudovány mateřské i základní školy, stále je to málo a začlenění mezi ostatní obyvatelstvo to neřeší. V osadách chybí i to základní jako kanalizace, elektřina nebo přívod pitné vody. Špatnými hygienickými podmínkami to začíná a končí nelegálními pozemky a černou stavbou. Věřím, že zákonodárci udělají vše proto, aby se situace zlepšila. Lidé jim dali svůj hlas a důvěru ve volbách, tak doufám, že je nezklamou.

Kdyby se tamní Romové přestěhovali do běžného prostředí, důvěřovali by po své zkušenosti z osad majoritě? Měli by zájem mezi ní fungovat a byli by na takovou změnu připraveni?

Otázka je opravdu na místě, příkladem je základní škola v Michaľanech, kde byla soudem prokázána segregace. Romští žáci měli samostatné třídy, poschodí, ba dokonce i toalety. Měli dokonce vyčleněn svůj samostatný dvůr, kterému se říkalo černý. Romské děti nesměly přijít do styku s neromskými dětmi. Tato brutální segregace, které by normálně uvažující člověk ani ve snu nevěřil, trvala od roku 2004 dlouhých osm let. Děti si na to tak zvykly, že když jsem tam v roce 2012 nastoupila a snažili jsme se s novým panem ředitelem žáky promísit, tak s tím romské děti měly problém a ani rodiče takovou změnu nechtěli.

"Romští žáci měli samostatné třídy, poschodí, ba dokonce i toalety. Měli dokonce vyčleněn svůj samostatný dvůr, kterému se říkalo černý."

Jak vůbec k něčemu takovému mohlo dojít?

Ředitelka přistoupila na hru neromských rodičů, vlastně dala průchod segregaci, která oddělovala děti z osady od dětí z majority. Nakonec byla po osmi letech odvolaná z funkce. Kauzu sledoval celý svět, dokonce přijeli i novináři z New York Times.

Povedlo se nakonec žáky i rodiče přesvědčit ke změně?

Podařilo. V roce 2012 mělo dojít k desegregaci dětí a naplnit tak rozsudek, který jasně říkal, že škola má do jednoho roku zlikvidovat segregaci romských žáků. Děti se měly začít společně stravovat ve školní jídelně, promíchat se ve třídách, měly se zrušit takzvané bílé a černé dvory a měla se navázat vzájemná komunikace. Nebylo to lehké, podařilo se nám umístit několik romských žáků mezi neromské, ale většina romských žáků a rodičů si to nepřála. Většinou se jednalo o žáky z nedaleké osady v Ostrovanech. Ostatní romští žáci z Šarišských Michaľan byli s neromskými žáky zařazeni do jedné třídy automaticky.

Jak reagovali rodiče neromských dětí, když jste začali děti umisťovat do tříd společně? Přecházeli neromští žáci hromadně jinam?

Neromští rodiče ze Šarišských Michaľan začali odhlašovat své děti ještě před tím, než jsem ve škole začala pracovat. Takhle to vlastně celé začalo. Přihlásili je na základku v sousední obci. Škola tak přišla o žáky a ředitelka byla rodiči, kteří se rozhodli své potomky na škole ponechat, donucena ke krokům, které nakonec skončily nepochopitelnou segregací. Vlastně to vymysleli neromští rodiče a paní ředitelka jejich nápady realizovala. Žádný z romských rodičů nebyl přizván, aby se k situaci vyjádřil.

Jak na sebe reagovaly děti z „bílého“ a „černého“ dvora, když pak měly fungovat společně?

Začali jsme pomalu. Založila jsem multikulturní kroužek, kde jsem měla romské i neromské děti. Po čase tak vznikla parta kamarádů, kteří reprezentovali školu při různých událostech. Společně byli i na americké ambasádě. A tak jsme nejen dětem, ale i rodičům ukazovali, že když se chce, tak to jde a segregace není nutná. Když jsme byli s žáky na výletě, tak pili z jedné lahve. Nakonec se ukázalo, že pokud se obě strany poznají, předsudky se neřeší. Když se zahájil školní rok 2013/2014 v atriu, kde byli všichni rodiče jako hosté, vystoupily děti se svým představením. Reakce rodičů byla skvělá. Bylo to poprvé, co na zahájení školního roku zazněla i romština. Nakonec mi neromští rodiče děkovali a tvrdili, že jsou hrdí, že jejich děti mohou být v mém kroužku. Spojovali jsme děti i rodiče třeba během sportovního dne pro celou obec a ukázalo se, že neshody mnohdy plynou pouze z neznalosti. Dnes už školu sleduji jen zpozdálí, nevím, jak nyní funguje, ale od bývalých kolegů vím, že pro romské děti z Ostrovan postavili základní školu přímo v osadě. Otevřít by měla v září. Takže ano, segregace se nakonec odstranila, ale poněkud uměle. Mezitím vznikla nová segregovaná škola a to už nikdo neřeší.

V Anglii jste působila jako asistentka pedagoga, poté jako koordinátorka v organizaci Red Zebra. Po návratu na Slovensko působíte jako odborný poradce na úřadu práce. Dá se krátce shrnout, s jakými problémy se setkávají romští uchazeči o zaměstnání nejčastěji?

V hledání práce jim brání především nízké vzdělání i typicky romské příjmení, adresa a mnohdy i přízvuk. Neplatí to vždy samozřejmě, ale víme o případech, kdy se to stalo. A stává se i to, že zaměstnavatel rovnou sdělí, že si Roma mezi svými pracovníky nepřeje. Na Slovensku platí antidiskriminační zákon, takže tohle by se stávat nemělo, ale v okamžiku, kdy se to stane, je to velmi problematické dokázat. Pokud si diskriminovaný odmítnutí nenahrál na telefon nebo to nemá písemně, tak je to prakticky tvrzení proti tvrzení.

"Romové jsou naopak vděční za práci, která jim po dlouhé době vyjde."

Šanci na úspěch zvyšují i rekvalifikace. O jaké je největší zájem?

Ženy preferují krejčovský nebo kuchařský kurz a muži zase zednické práce, protože s nimi vesměs mají zkušenosti, jen na to nemají žádný papír. Rekvalifikace jim tedy dopomůže, aby se mohli nechat zaměstnat například u větších stavebních firem.

Stává se, že klienti práci nabízenou úřadem práce odmítají? A jaké jsou nejčastější důvody?

Práci většinou odmítají neromští klienti. Důvodem bývá neodpovídající kvalifikace, nízký příjem, anebo když se jedná o partnery. Když si jeden z páru totiž najde práci, druhý automaticky pozbývá veškerých benefitů spojených s podporou v nezaměstnanosti. Romové jsou naopak vděční za práci, která jim po dlouhé době vyjde.

Politici převážně před volbami tvrdí, že Romové zneužívají sociální systém. Co je na tom pravdy?

Popravdě takové tvrzení nechápu. Ta dávka sama o sobě nestačí ani na pokrytí nákladů na jídlo. Jsou to velmi malé částky, které lidé v nezaměstnanosti dostávají. Tak jakým způsobem mohou dávky zneužít? Pokud by nezaměstnaný neměl na sociální dávku nárok, tak ji prostě nedostane. Je to největší populismus, který lze od politiků slyšet. Romové se stávají oběťmi lidí, kteří je potřebují označit jako viníky všeho. Ano, stane se, že někdo pracuje načerno a pobírá u toho dávky, ale to se těžko prokazuje. Ale kdyby Slovensko vytvářelo pracovní příležitosti s odpovídajícími platy, tak lidé budou velmi rádi pracovat a načerno je to ani nenapadne.

Vím o vás, že píšete poezii a prózu, jedna z vašich povídek dokonce vloni vyšla v knize O Mulo! Povídky o duchách zemřelých.

Píšu i texty k písním, jen jsem je nikdy nevytáhla z šuplíku na světlo. Ale k takovému většímu příběhu jsem se odhodlala až po smrti manžela. Popisovala jeho poslední tři týdny v nemocnici, kdy byl v umělém spánku. To období bylo zničující pro celou rodinu. Jednu kapitolu jsme společně se spisovatelkou Květou Podhradskou, která stojí za romským překladem, poslaly do soutěže Romano suno a získaly zvláštní ocenění „literární počin v psaní novely“. Jsem od začátku také členkou klubu romských spisovatelů a přispívám i do nakladatelství Kher. Momentálně pracuji na dalším příběhu a kdo ví, možná i knize. Doufám, že se mi podaří projekt do konce roku dokončit, a otevřít tak novou kapitolu života.

Rozhovor vyšel v časopise Romano voďi. Objednávejte pomocí jednoduchého formuláře na www.romanovodi.cz.

 

 

Rena Horvátová, foto Karolína Telváková
Přečteno: 1126x
 

Nepřehlédněte:

Kam dál:

Štítky:  

Romano voďi, Romano voďi 2020, RV 4/2020, Rozhovory, Slovensko, školství, segregace, Británie, Soužití, Sociálně vyloučené lokality, Zaměstnanost



HLAVNÍ ZPRÁVY

Filip Grznár (zdroj: repro YouTube)

Grznár schvaloval zastřelení Roma a dalším Romům vyhrožoval vyvražděním. U soudu tvrdí, že šlo o nadsázku

4.8.2020 21:09
U okresního soudu v Chomutově začalo hlavní líčení v případu kulturisty Filipa Grznára, který schvaloval zastřelení mladého Roma v Chomutově a dalším Romům vyhrožoval vyvražděním. Je obviněný z násilí proti skupině obyvatel a proti jednotlivci a ze schvalování trestného činu, za což mu hrozí až rok za mřížemi. Informuje o tom server iDNES.cz.
 celý článek

Josef Serinek (FOTO: Post Bellum)

AUDIO: Česká cikánská rapsodie. Vzpomínky proslulého „Černého partyzána“ Josefa Serinka čte herec Hynek Čermák

3.8.2020 12:10
Český rozhlas Vltava začíná vysílat čtení na pokračování vzpomínek proslulého "Černého partyzána" Josefa Serinka, jemuž se podařilo uprchnout z koncentračního tábora v Letech a zapojit se do oboje proti nacistům, kteří povraždili jeho rodinu. Premiéru každého dílu v podání herce Hynka Čermáka můžete poslouchat každý všední den v 11:30 na Vltavě a po odvysílání ještě po dobu dvou týdnů on-line.
 celý článek

videoZÁZNAM: "Leperiben: My nezapomínáme." Organizace Ara Art i letos pořádala pietní akci k připomínce obětí romského holocaustu

29.7.2020 11:58
V neděli 2. srpna od 18.30 se na pražském náměstí Míru uskutečnila 2. ročník pietní akce k připomínce obětí romského holocaustu, s názvem "Leperiben: My nezapomínáme".
 celý článek

 

Další články z rubriky







..
romea - logo