Zpravodajský server Romea.cz. Vše o Romech na jednom místě

Zpravodajský server Romea.cz. Vše o Romech na jednom místě

Můžeme spolu: Důležité je motivovat lidi k tomu, že sami něco chtějí, říká Michal Kučerák z DOXu

23. října 2017
Čtení na 5 minut

Od ledna 2017 pravidelně přinášíme rozhovory s lidmi, kteří dělají zajímavé věci, které zároveň pomáhají k tomu, aby se nám společně žilo dobře. Když jsme hledali název rubriky, tak mě oslovilo motto letošního Mezinárodního dne Romů „Můžeme spolu“. A tak jsme se s organizátory dohodli, že rubriku uvedeme pod stejným názvem.

Rozhovor s Michalem Kučerákem

Michal vystudoval Fakultu humanitních studií Univerzity Karlovy a později pak Teorii interaktivních médií v Brně. V DOXu se zabývá především organizací výstav a realizací vzdělávacích programů. Aktuálně pracuje na projektu Datového bludiště, který bude zaměřen na reflexi našeho pobývání v digitálním světě prostřednictvím různých uměleckých projektů. V DOXu spolu s ostatními vyhledává aktivně projekty a umělce, kteří se snaží o to, aby se nám spolu žilo dobře.

Co je podle tebe potřeba dělat, aby se nám společně žilo dobře?

Já si myslím, že to je velká výzva, aby se nám společně žilo dobře, ale v principu je to poměrně jednoduché. Kdybych měl identifikovat dvě věci, tak ta první je, že bychom neměli zapomínat. Posilování paměti mi přijde víc a víc jako klíčové. A druhá věc kromě toho nezapomínání, je otázka, jak lidi pozitivně motivovat. Jak je motivovat k tomu, že něco sami chtějí. Ale ne tak, jak to třeba dělají různé kurzy typu „kurz úspěšného člověka“ nebo „úspěšného řízení nějakého podniku“, ale jak identifikovat, že to, co dělám, je dobré a chtít to sdílet s jinými.

Tohle je rozhovor pro Romeu, chtěla jsem se zeptat, jestli máš nějaký vztah i k otázce toho, jak se nám žije pohromadě jako lidem, kteří zažívají majoritní a minoritní životní zkušenost?

Uvědomil jsem si jednu věc. Já jsem z východního Slovenska, a když jsem byl malý, tak asi můžu říct, že jsme žili všichni dohromady. To bylo něco samozřejmého. Pokud se bavíme o tom, jestli sedět s někým v lavici, hrát s někým fotbal, tak my jsme prostě žili spolu náš každodenní život. A když jsem se pak dostal do města, do Prahy, tak jsem si začal uvědomovat, co to vlastně znamená, když jsou tyhle dva světy oddělené. Na Slovensku jsem jako malý kluk necítil žádný rozdíl, bylo to normální. Ale až v Praze jsem začal vnímat a uvědomovat si to vymezení. A naposled jsem se dostal do kontaktu s romskými dětmi v projektu Krysztofa Wodiczkova Out/inside(rs).

Šlo o to, že s dětmi dělal prostřednictvím jejich sociální pracovnice rozhovory a oni si vzpomínali na různé zážitky – primárně traumatické – spojené s pochody neonacistů v jejich regionu. A jejich výpovědi pak přenášel na sochy velikánů české historie – umožnil jim promluvit k lidem z galerie a sdílet jejich zážitek výtvarným způsobem. Krysztof pracuje s různýma skupinami na okraji společnosti už dlouho. A pro svůj český projekt pochopil, že ta skupina, s kterou chce a má pracovat, jsou právě Romové a primárně romské děti ze šluknovského regionu. A to, co bylo pro mě přínosem, je pochopení, že to je vlastně síla umění, která dokáže ozvláštnit naši realitu. I když je to jen na krátkou chvíli, tak věřím, že ten dojem, který to v lidech vyvolá, je to, co může přetrvat, je to něco, k čemu se můžou vracet a nad čím mohou uvažovat.

Ty už jsi narazil na slova jako Rom, gadžo…začala jsem se na ně v poslední době ptát, protože se zdá, že pod nimi každý rozumíme něco jiného. Můžeš k nim zkusit ještě něco dodat? Jak to s nimi máš ty?

Vytáhnu jeden z našich projektů konkrétně projekt Mapa společenských stereotypů. Podstatou projektu bylo vytvořit materiál, který by byl na jedné straně propagační, a na druhé straně by to byla metodická pomůcka pro učitele. Nakonec se z toho stal projekt na několik let a jeho autoři za něj dostali cenu Eduína. Cílem bylo otevřít diskuzi o stereotypech: jak fungují, jaké je máme. Jeho síla není jen v grafickém zpracování, ale v tom dávat lidem prostředek, skrz který mohou otevřít vlastní stereotyp a tím ho rozbourat. A právě slova jako Čech, Rom a další jsou pro mě primárně zjednodušující nálepky, které máme proto, že díky nim se lépe orientujeme ve společnosti. A oni jsou v podstatě mylné. Ale my je nedokážeme překonat, protože máme právě stereotypy. A ty nám vlastně vyhovují.

Máš nějaké sny? Kdybys měl kouzelnou hůlku, co bys vyčaroval?

Sny mám, na hůlky nevěřím, ale kdyby něco šlo, tak bych chtěl, aby si lidi víc uvědomovali, co vlastně máme na světě, a víc to prožívali. Ve smyslu, že jedno z témat, kterým se podvědomě věnuji a ke kterým hledám cestu, je téma násilí a války. A obávám se toho, že to je něco, co je s člověkem a lidstvem spojeno nějak vnitřně, že to nejde úplně odstranit. A říkám si, že kdybychom dokázali pochopit, proč to nedokážeme odstranit, tak by to třeba mohlo vést k tomu, že bychom to dokázali i překonat.

Je ještě něco, co by mělo zaznít a na co se neptám?

My jsme tím začali a přijde mi dobré to zmínit i tady na konci. Je důležité ptát se, zajímat se, a na tohle jsou skvělé rozhovory, protože nám umožňují poznávat. A co mi dává trochu smysl je snaha pracovat se studenty. Zkouším je víc motivovat k tomu, aby byli více výzkumníky, aby víc bádali v tom světě, v kterém jsou. Nejen, aby zůstávali v takovém světě, jaký je, ale taky ho zkoumali a podrobovali ho různým zkouškám. A tím ho testovali.

A ještě bych dodal jednu věc. Co mě strašně pobavilo je špatný výklad rčení, že výjimka potvrzuje pravidlo. Protože my tomu rozumíme tak, že výjimka je důkazem toho pravidla. Ale výjimka potvrzuje pravidlo, přece znamená to, co se snáz vysvětlí přes angličtinu. Nejde přece o „proof“ (tedy dokázat) ale o „testify“ – tedy zjistit, jestli to skutečně platí. A tohle funguje ve společnosti stále ve špatném významu a to je podle mě ten stereotyp. Stereotyp je to, že něco existuje ve společnosti ve špatném významu, ale už se to stalo pravidlem.

Pomozte nám šířit pravdivé zpravodajsví o Romech
Teď populární icon