Petra Gelbart: Když zdánlivě neteční pacienti začnou komunikovat. O síle (nejen) romské hudby v muzikoterapii

Ať už bylinkami, příjemným šimráním po dlani, nebo omamnými skladbami, Romové svým sousedům po staletí pomáhali od bolesti a stresu. Nevím, jestli mám mezi svými romskými předky profesionální muzikanty, ale vím jistě, že aspoň jedna prababička „dávala drab.“ Věštěním a nabídkou léčebných praktik lidem poskytovala určitou naději, nebo snad sílu. Tak trochu se zdálo, že kouzlí.

Kdo je muzikoterapeut?

Možná jste slyšeli o současných léčitelích, kteří při svých praktikách používají hudbu. Ať už to jsou tibetské zpívající mísy, relaxační hudba při masáži, nebo takzvané šamanské bubny, dnešní popularita hudby na kdejakém „alternativním“ sezení poukazuje na historii terapeutických účinků, která je tisíce let stará (a mnohdy zcela vytržená z původního náboženského kontextu). Jeden z mých profesorů nám během magisterského studia hudební psychoterapie říkával: „Muzikoterapeuti nemají patent na hudbu.“

V Americe, kde žiji, je však muzikoterapie regulovanou profesí. Stejně jako se nemůžu nazvat logopedkou na základě toho, že klientovi pomalu přečtu básničku, nemůžu se nazvat muzikoterapeutkou jen proto, že mu zabrnkám zklidňující píseň. Muzikoterapeutický titul jsem vypotila v době, kdy už jsem měla doktorát z hudebních věd. Věčná studentka? Asi ano, protože diplomovaný muzikoterapeut se musí každých pět let prokazovat stovkou hodin dalšího vzdělávání, aby si udržel akreditaci.

Co je na tom tak těžkého, že člověk potřebuje diplom?

Podobné otázky jsem si kladla, když jsem ještě během doktorátu dělala menší výzkum o vlivu hudby na zdravotní stav důchodců. Ke skupině ruských Židů v jednom domově jsem pravidelně nosila harmoniku i kytaru a sledovala, jak při prvních taktech romské hudby ožili. Zdánlivě spící pacienti najednou tleskali do rytmu a komunikovali. (Jedna paní byla natolik komunikativní, že nám přednesla mírně křiklavou pohádku o tom, jak ji „Cyganie“ zamlada unesli. Aspoň předpokládám, že to byla pohádka.) Nikdy předtím jsem nezažila tak mocný pocit – bylo to jako když mávnete kouzelným proutkem.

Muzikoterapie ale znamená mnohem víc než jen zahrát vhodnou hudbu. Kromě psychoterapie se používá v rehabilitaci, ke zmírnění příznaků u pacientů v nemocnici nebo třeba v trénování zbytkového sluchu u neslyšících. Pokud zrovna nepracujeme s umírajícím člověkem, většinou klient muzicíruje s námi. Terapeut musí klienta umět zapojit tak, aby se v jeho mozku nebo těle zlepšilo něco, co s hudbou zpravidla nesouvisí.

Když pracuju s pacientkou po mozkové mrtvici, musím chápat, ve kterém řečovém centru má potíže a jakými metodami ji můžu rozhýbat nebo rozmluvit. Samozřejmě na to jdu přes rytmus, dech, a zpěv. Když mi přivezou pacienta s Parkinsonovou nemocí, musím správně vybrat a upevnit buben i paličku, hýbat s nástroji tak, aby si klient procvičil ztuhlé svaly (nebo posílil dech, třeba foukáním do harmoniky), a zároveň ho motivovat jak zpěvem, tak precizně nastaveným metronomem. Než se do toho všeho pustím, pacienta si otestuju, abych pak mohla změřit nakolik muzikoterapie pomáhá.

Hudební děti

Na vysoké škole učím předmět zvaný Hudba a mozek. Studenti se často ptají, jestli hudební aktivity vedou k vyšší inteligenci. Podle všelijakých výzkumů se zdá, že ano, jenže korelace není to samé co kauzalita. (Je to vědecká zásada: i když zjistíme, že muzikanti jsou chytřejší než normální smrtelníci, neznamená to nutně že jejich vyšší inteligenci způsobilo studium hudby. Třeba se na muziku dávají od začátku schopnější lidé. Stejně tak nám může zmizet kašel po zásahu léčitele, ale je dost možné, že tou dobou by kašel zmizel i sám od sebe nebo že kašel ovládneme svojí touhou platit jen účinným léčitelům. Jinak by to byly vyhozené peníze, tak radši přestaneme kašlat, než abychom museli litovat svého rozhodnutí.) O přesných vlivech hudby na nervový systém nám stále chybí řada informací. Pomohla pacientovi od bolesti hudba, nebo dechové cvičení s ní spojené, nebo obojí najednou, nebo snad jen přání, aby něco konečně fungovalo?

U dětí s vývojovými poruchami je však často muzikoterapie téměř magická. Její metody si mě získaly, když jsem k jedné newyorské muzikoterapeutce vodila své první dvě děti. Zvlášť u syna Patrika jsem viděla obrovské pokroky. V předškolním věku odborníci odhadovali, že Patrik nedokáže pořádně držet tužku, že se nezvládne soustředit a podobně. Jedna pražská neuroložka mu ještě jako batoleti předpověděla, že to s ním budeme „mít těžké.“ Paní doktorce a fyzioterapeutce se nelíbil stav, ve kterém jsme malého přebírali z kojeneckého ústavu, ani jeho velmi předčasné narození, ani jeho romský původ.

Hudební terapie rozhodně nebyla jediná, kterou moje děti absolvovaly, navíc korelace neznamená kauzalitu. Patrikův hudební talent se nezrodil z muzikoterapie. Zdědil ho po biologickém tatínkovi a navíc je autista, což v jeho případě znamená, že mu mozek funguje jako počítač na zvuky. Nicméně muzikoterapie a následné hudební vzdělání Patrikovi umožnily přetavit svou lásku k hudbě do konkrétních výkonů, do správného držení těla nebo tužky, do smysluplnější komunikace a hlavně do vyššího sebevědomí i motivace něco dělat se svým životem. Ve čtyřech letech na klávesách opakoval stále stejný akord. V necelých sedmnácti sice rád opakuje stále stejné skladby, ale dělá z nich sofistikované nahrávky. Hraje na klávesy, klarinet, hoboj, saxofon, všelijaké flétny a další nástroje. Skládá orchestrální hudbu a tak trochu se zdá, že kouzlí.

Asociace romských muzikoterapeutů

No dobře, nic takového neexistuje. Ale mohlo by. I když volba hudebních žánrů je pro každého klienta jiná, některé hudební tradice mají v muzikoterapii pevné místo. Například dvanáctitaktové blues přirozeně tvoří pauzy, ve kterých klienti improvizují. Romská hudba je v muzikoterapii opomíjená, ale neměla by být. Její melodie snadno vyplavují lidské emoce přímo na povrch, což je důležité u klientů, kteří ke svým pocitům nemají přímý přístup a tím pádem je dusí uvnitř. Hudba míří rovnou do limbického (více citového) systému v mozku, a písně Romů jsou jako stvořené k sebevyjádření. Romská taneční hudba pak klienty motivuje k pohybu. Když se tempo postupně zrychluje, skupina se učí pracovat jako tým a klienti lépe udrží pozornost. Právě motivace a pozornost jsou dvě oblasti, ve kterých má muzikoterapie skutečně navrch oproti běžným metodám.

Sedmiletý Alejandro má silné astma, vadu řeči a úzkosti. Zdá se, že se s ostatními dětmi neumí bavit a ve hře mu chybí představivost. Na muzikoterapii fouká do speciálního nástroje na posílení dýchací soustavy. Opakuje si relaxační cvičení, které si později spojí s písničkou, a tak se mu lépe vybaví na začátku astmatického záchvatu. Panika totiž záchvaty zhoršuje, takže Alejandro se chce naučit, jak zůstat klidný, i když se mu hůře dýchá. Pomocí hudební improvizace s maňásky a chytlavou romskou nebo latinskoamerickou melodií si Alejandro rozvíjí vlastní tvořivost a schopnost komunikace, kterou pak uplatní mezi dětmi ve třídě. A zatímco logopedie Alejandra moc nebaví, na muzikoterapii si výslovnost procvičuje rád. Aby ne, když u toho bubnuje, což mu zároveň pomáhá hýbat obličejem tak, jak je potřeba. Díky pravidelnému rytmu totiž jeho mozek vysílá lépe organizované signály do svalů.

Ve škole má chlapec nízké sebevědomí. Když ale hraje na zvonkohru upravenou tak, aby všechny její noty dohromady zněly dobře, Alejandro na místě skládá odvážnou písničku. Má pocit, že kouzlí.

(Pozn.autorky: Patrik dal souhlas s použitím svého jména i příběhu. Alejandro je fiktivní příklad složený z několika skutečných dětí.)

Článek vyšel v časopise Romano voďi. Objednat si ho můžete pomocí jednoduchého formuláře na www.romanovodi.cz.