Luboš Pavlovič: Předsudečné násilí cílí na identitu oběti. Nejde jen o ty nejbrutálnější případy, ale třeba i o nedůvěru nebo šikanu, kterou mnozí považují za normální
V médiích a s médii pracuju od roku 1995. V devadesátých letech jsem spoluzakládal kultovní časopis Živel, který jsem později šest let vedl jako šéfredaktor. Režíroval a psal jsem scénáře pro kulturní pořady České televize, psal jsem do časopisů od Reflexu po Respekt. Před třemi lety jsem si řekl, že bych rád zkusil svými zkušenostmi pomoct některé z nevládních organizací, protože témata, kterými se zabývaly, mi přišla stále naléhavější a v čím dál víc bulvárnějších masmédiích málo zastoupená.
Nastoupil jsem na dvouletý grant jako mediální koordinátor u organizace Greenpeace, kde jsem pracoval mimo jiné na úspěšné kampani, jejímž výsledkem bylo, že česká vláda podala žalobu na Polsko k Soudnímu dvoru EU kvůli rozšiřování dolu Turów, který v českém příhraničí krade vodu a komplikuje život tisícům lidí.
Když mi grant skončil, rozhodl jsem se, že bych rád zkusil komunikovat i jiné než environmentální téma, a zaujala mě nabídka organizace In Iustitia, která se zabývá pomocí obětem předsudečného násilí. Vzpomněl jsem si, jak jsme v devadesátých letech poskytli v brněnském klubu Mersey zkušebnu romské kapele Synergy (později Gulo Čar). Kluky a holky z kapely jsme vnímali jako brilantní muzikanty a skvělé lidi, těšili jsme se na jejich koncerty a snažili se je dostat do co nejvíce médií a ukázat, že „černý pop“ umíme dělat v Čechách a na Moravě stejně dobře jako jinde v Evropě nebo v Americe. Přesto si dodnes pamatuju, jaké jsme slýchali „neuvěřitelné“ historky, jaké zažívají členové a členky kapely a jejich přátelé na ulicích, kde byli bezdůvodně verbálně či fyzicky napadáni a na úřadech, kde s nimi často jednali na základě předsudku vůči jejich etniku.
Předsudečné násilí považuju za tu nejodpornější věc na světě a přiznejme si, že předsudků má většinová společnost hodně. Předsudečné násilí je i v 21. století pácháno (nejen) v ČR na lidech kvůli jejich barvě pleti, národnosti či etnické příslušnosti, náboženskému vyznání, ale také bezvěrectví, sexuální orientaci či genderové identitě, politickému názoru či příslušnosti k subkultuře, ale také například kvůli statusu bezdomovectví, nebo dokonce z důvodu zdravotního postižení či zdravotního stavu.
Odpornost předsudečného násilí spočívá v tom, že cílí na identitu oběti. To samozřejmě porušuje základní principy demokratických společností a zpochybňuje svobodu a rovnost napadených. Oběti, ať už verbálního, nebo fyzického předsudečného násilí, jsou většinou ve znevýhodněné pozici vůči útočníkovi. Mohou mít míň peněz, horší vzdělání nebo prostě horší přístup k informacím. Neorientují se v právním systému či ve veřejné správě, někdy nemají doklady nebo raději skrývají příslušnost ke svému etniku, genderovou identitu nebo jinou součást své osobnosti, která z nich tvoří minoritu. Proto také napadání nesou hůře, negativně pak toto násilí dopadá nejen na ně, ale na celou společenskou skupinu, kterou napadení reprezentují.
Ve společnosti je pro tento druh násilí zažitý pojem zločin z nenávisti, ale pojem předsudečné násilí, které používá In Iustitia, je podle mě mnohem přesnější. Nejde totiž jen o nejbrutálnější případy, které se nakonec samy dostanou do masmédií, ale i o drobné ústrky, nedůvěru, nadávky a šikanu, kterou část příslušníků majority považuje za normální, jako něco, s čím by se měly minority vyrovnat. Přiznám se, že jako bílý, heterosexuální muž se nedokážu vcítit do role oběti předsudečného násilí, se kterým jsem se na vlastní kůži nikdy nesetkal. To ale neznamená, že nejsem schopný vidět jeho obludnost. Předsudečné násilí totiž nevnímám jako věc minorit, ale právě jako nemoc nás majority, kterou musíme léčit co nejdříve, jinak bude mít pro celou společnost fatální důsledky.
Proto jsem rád, že další měsíce a roky mojí profesní kariéry budou svázány s organizací In Iustitia, která se jako jediná v ČR zabývá oběťmi předsudečného násilí. I kdybychom pomohli jen malé části jeho skutečných obětí, věřím, že výsledkem bude lepší život nejen pro ně, ale také pro mě, pro mé děti a vlastně celou Českou republiku.
Komentář vyšel v časopise Romano voďi. Objednat si ho můžete pomocí jednoduchého formuláře na www.romanovodi.cz.
