Paul Polansky je jeden z lidí, kteří stáli u odhalení tragické historie
tábora v Letech. Při své cestě do Prahy se v květnu letošního roku vydal do Let,
aby se podíval na to, jak vypadá památník, za jehož vybudování se dlouhou dobu
zasazoval. Výsledkem bylo rozčarování, které ho vedlo k sepsání následujícího
článku, který uveřejnil server www.antifa.cz.
„Češi nikoho nediskriminují,“ prohlásil před pár týdny u piva v jedné pražské
hospodě jeden můj český známý. „Dnes už se o romský památník v Letech staráme
stejně jako o památník lidické tragedie.“ O tom, že místo bývalého tábora smrti
v Letech prošlo jistými úpravami jsem se již doslechl, ale na vlastní oči je
dosud neviděl. A tak jsem se následujícího dne spolu se čtyřmi českými známými
do Letů vypravil, abych zjistil, jak se věci opravdu mají a co se tam změnilo od
té doby, co se správy památníku v Letech nedávno ujala příspěvková organizace MK
ČR Památník Lidice. Kromě toho, že v rozporu s Helsinskými dohodami dosud nebyl
odstraněn vepřín stojící na místě bývalého tábora, mi vždycky nejvíce vadilo, že
k památníku nevedou žádné ukazatele ani pořádná přístupová cesta od nejbližší
silnice. Když jsme se ale tentokrát blížili k odbočce na Lety na silnici
Praha-Písek, s uspokojením jsem zaznamenal důstojný velký hnědý poutač
upozorňující na Památník Lety. O pár set metrů dál byla další cedule, tentokrát
již přímo vyznačující směr. Už nebylo nutné zastavovat auta či kolemjdoucí a
složitě se vyptávat, kde že je tu ten romský památník. Vhodně umístěné dopravní
značení nás teď zdárně dovedlo až k nové asfaltové přístupové cestě odbočující
od silnice č. 19. Kdysi v roce 1995 jsem se na tiskové konferenci po prvním
pietním aktu v Letech zeptal tehdejšího ministra Igora Němce, do jehož referátu
památník spadal, proč k němu nevedou žádné ukazatele ani přístupová cesta pro
auta. Němec tehdy sarkasticky odtušil, že česká vláda už za cikánský památník
utratila až až. Jestli prý Cikáni chtějí cedule a příjezdovou cestu, ať si je
zaplatí ze svého. Takže po osmnácti letech bylo přeci jen možno mluvit o
viditelném pokroku. Ukazatele a pořádná příjezdová cesta přitom nebyly jediné
změny k lepšímu. Na místě samotném nás přivítalo vyasfaltované parkoviště,
veřejné toalety, informační středisko a dvě menší dřevěné boudy, které měly
zřejmě představovat baráky, v nichž byli Romové vězněni.
Na místě sice nebyla živá duše, která by nám mohla nějaké informace podat,
chápal jsem nicméně, že je teprve začátek května a předpokládal jsem – jak
naznačovaly informační panely – že s příchodem „turistické sezóny“ sem nastoupí
zaměstnanci, kteří budou návštěvníky památníku provádět a informovat.
Zato mne však nepotěšily ony malé dřevěné boudy, které měly být replikou
baráků, v nichž byli Romové drženi. Jsou tak malé, že by se do nich vešly jen
dvě palandy a stojan s umyvadlem. Přitom podle svědectví více než stovky
pamětníků, kteří věznění v táboře přežili, a která jsem zaznamenal v letech
1995-1996, bylo v každém baráku na 50-60 vězňů. Podle oficiální historie –
záznamů v obecní kronice Letů u Písku – byl tábor postaven pro 80 vězňů zimě a
240 v létě. Oficiální zdroje dále uvádějí, že tam bylo celoročně namačkáno více
než 600 vězňů, avšak dle výpovědi přeživších bylo v táboře Romů vždy několik
tisíc. Kdyby tyto přístřešky odpovídaly skutečnosti, muselo by jich tu být na
stovky a zabraly by plochu několikanásobně větší než současný areál vepřína.
Dalším „zvelebením“, na něž jsme narazili, byla pěkná vyštěrkovaná cestička
vedoucí k několika svažitým řadám sedadel před vstupem na pietní místo. Novotou
zářící hlediště stojí zády ke schwarzenberskému rybníku, v němž dle svědectví
mnoha přeživších táboroví strážci topili romské děti, a je obráceno na pietní
místo, jakoby v očekávání, kdy začne představení.
V roce 1995 byl nedaleko sesedlých prohlubní na místě několika masových hrobů
vztyčen malý kamenný pomníček k uctění památky obětí tábora v Letech. Když jsem
ony hroby v r. 1994 nalezl, byla zde jen zpustlá louka na pomezí
schwarzenberských lesů, v nichž byli mnozí vězni nuceni k otrocké práci. Dnes je
tu pěkně udržovaný trávník připomínající malebné piknikové tábořiště. Helsinským
dohodám, které Česká Republika podepsala a jež postulují, že „místa
připomínající oběti holocaustu mají být zachována v původním stavu“ to sice
odpovídá pramálo, zato ale toto „zkrášlení“ potěšilo mé české přátele, kteří mě
upozorňovali, že na údržbu památníku v Letech se nyní vydávají stejně velké
částky jako na památník v Lidicích.
Změny k lepšímu se bohužel netýkají ani trojjazyčného informačního panelu při
vstupu na pietní místo (v češtině, romštině a angličtině). Stručný nástin
historie zdejších událostí nadále tvrdí, že zvěrstva páchaná v Letech jsou
výhradně dílem Němců. Ani zmínka o tom, že vedení tábora bylo české a že i
všichni dozorci byli Češi, což přitom přiznal i prezident Havel ve svém projevu
proneseném již při prvním pietním aktu v Letech v květnu 1995. Další věc, která
se nezměnila, je pronikavý zápach prasečí mrvy z vepřína zamořující pietní
místo. Podle toho, jak právě fouká, potřebuje návštěvník i dnes plynovou masku,
pokud chce u památníku prodlít více než jen pár minut. Zato byly mezi památníkem
a vepřínem vysázeny stromy (nad bezpočtem dalších hrobů), které mají bránit ve
výhledu na prasečí chlévy.
Mí čeští přátelé Lety do té doby nenavštívili, byli však hrdí na to, že
jejich země konečně památník patřičně prezentuje a pečuje o něj na vysoké
úrovni. Nechápali, proč i nadále namítám, že česká vláda nenaplňuje Helsinské
dohody ohledně piety a spravování tohoto památníku holocaustu. Navrhl jsem tedy
návštěvu nové expozice o Letech, která se nyní nachází v obci, ve stejné budově
jako jediná zdejší hospoda.
Jestliže z přeměny místa původního tábora smrti na piknikové tábořiště jsem
byl poněkud rozčarován, výstava o Letech zabírající jedinou místnost byla
alarmujícím zážitkem. Tvořily ji v podstatě pouze dvě stěny celoplošných
fotografií ilustrujícími vyprávění o tom, kterak se jeden strážce z tábora Lety
vzepřel rozkazu týrat cikánské vězně. Abych své české přátele neuvedl do
rozpaků, nesmál jsem se nahlas této snaze namluvit nám, že mezi dozorci v
letském táboře smrti byli vlastně hrdinové bez bázně a hany. Tento nový národní
hrdina, František Kánský, byl dle soudních dokumentů z roku 1946 dokonce svědkem
obhajoby v případu stíhání Václava Hejduka, nejhoršího z nechvalně proslulých
letských dozorců, který měl podle svědectví mnoha přeživších ve zvyku obcházet
tábor, aby si vyhlédl nezletilé chlapce či děvčátka. Bral si je do svého
kamrlíku, kde je sexuálně zneužíval a poté umlátil k smrti. Hejduk byl v roce
1947 zproštěn obvinění, protože soudce/soudkyně odmítl/a uvěřit „cikánským“
svědkům.
Výstavu jsem tedy považoval za prachmizernou, ovšem to ještě nebylo nic proti
tomu, co mělo teprve následovat. Čeští přátelé mne upozornili na svůj objev –
nedávný záznam v návštěvní knize výstavy. Zprvu mi nedošlo, co mi to ukazují.
Přestože ta slova stála černá na bílém přímo uprostřed stránky, jejich obsahu v
češtině se mi nechtělo uvěřit, dokud jeden z přátel nevyhrkl jejich anglický
překlad: „Cikáni do plynu“.
Měl jsem sto chutí tu návštěvní knihu popadnout a odnést ji rovnou ke
starostovi (radnice je ostatně hned v patře nad hospodou). Místo toho jsem nápis
jen vyfotografoval a knihu nechal na svém místě, aby se i ostatní návštěvníci
mohli poučit, jak někteří Češi smýšleli a dodnes smýšlejí o Romech.
Pokud je pravda, co mi říkal onen český známý nad pivem v pražské hospodě –
že Češi nikoho nediskriminují – očekávám, že brzy budeme svědky toho, že někdo
do návštěvní knihy památníku v Lidicích napíše, že Němci měli povraždit víc
Čechů. A že by se na místě lidického památníku měl postavit vepřín aby mělo pět
našinců práci – jako v Letech.
Paul Polansky v současné době připravuje k vydání memoárový záznam z let 1992
– 1995, kdy objevil protokoly tábora smrti v Letech a vedl rozhovory s očitými
svědky zdejších událostí, a o následné snaze české vlády jeho zjištění ututlat.
