Paměť Romů: VIDEO - Před šedesáti lety začal platit zákon o trvalém usídlení kočujících osob

Před šedesáti lety, 11. listopadu 1958,  vstoupil v platnost zákon o trvalém usídlení kočujících osob, který byl prvním opatřením v rámci státem řízené asimilace Romů v komunistickém Československu. Ačkoli zákon výslovně Romy nezmiňoval, byl namířen především proti nim a zásadně poznamenal životy nejen dosud kočujících Romů, ale dotkl se i řady Romů usedlých. Na tehdejší události vzpomínají i pamětníci natočení v rámci projektu Paměť Romů.

Do té doby kočující osoby byly většinou donuceny usadit se v místě, kde se nacházely v moment soupisu, který probíhal počátkem února 1959. Byly jim odebrány vozy a koně a byl jim proveden zápis do občanského průkazu.

“A pak přišel rok 58 a byl ten soupis. Přišli policajti a obklíčili nás všechny. Sebrali nám koně i vozy. „Nesmiete kočovať! A musíte byť na jednom mieste!“ řekli a udělali nám soupis… My už jsme pak nechtěli dál jezdit, báli jsme se. Vždyť by nás zavřeli. A vězení se naši tátové báli, protože i oni už byli dost starý,” vzpomíná pro Paměť Romů Štefan Stojka.

Zákon kočovný způsob života vymezoval velmi vágně, umožňoval tedy úřadům libovolnou interpretaci, a tak na jedné straně postihl i některé usedlé Romy, kteří v moment soupisu pouze cestovali za prací či rodinou, a naopak umožnil pohyb těm, na které by se vztahovat mohl.
 
“My jsme třeba v době, kdy už byl ten soupis a nesmělo se cestovat s vozama, jezdili s nebožtíkem Homolkou Pepíkem. On měl divadelní loutkařskou společnost, tak jsme s ním jezdili a byli jsme tenkrát volný. Byly jsme děti. Ale můj strýc, moje teta, všichni jsme s nima jezdili a mohli jsme si tenkrát dělat, co jsme chtěli. Ale ostatní, co už měli razítko v občance, už nesměli cestovat. My jsme ho nikdy neměli. Jen moje máma měla v občance razítko, že se nesměla pohybovat tam, kde chtěla. Musela vždycky nahlásit na policii, kam jede a podobně,” vypráví pamětník Jan Hauer.

Mnozí Romové se s usazením odmítali smířit a zákon různým způsobem obcházeli.

“No můj táta, protože on byl takovej šikovnej chlap a chtěl pokračovat v kočování, tak si to zařídil tak, že se nechal s koníčkem zaměstnat u jedný firmy, která měla po republice různě rozesetý stavby a dostal prostě takovou bumážku, že přejíždí ze stavby na stavbu, ale to si zařídil za peníze,” říká Čeněk Růžička.

Zákon také nařizoval národním výborům zajistit nově usazeným veškerou pomoc především s poskytnutím řádného ubytování a zaměstnání. Ani to však neprobíhalo podle záměru tvůrců zákona a ještě dlouhou dobu po zákazu mnoho z nich bydlelo v izolovaných koloniích a provizorních příbytcích, například maringotkách umístěných na špalcích.

“Měli tam vozy a byly tam takové dřevěné domy, takové ty teskáče tenkrát. Tam je nastěhovali, to byla taková kolonie, kam v tu dobu všechny nastěhovali. Stejně jako tady v Praze v Michli a na Kačerově byly takové kolonie. Tam ještě do 60. roku stáli všichni čeští Romové, co byli, a světský s maringotkama. A pak to tam zrušili,” dodává Jan Hauer.

Stejně tak se vyskytovaly problémy se zajištěním “řádného” zaměstnání, neboť se většinou jednalo o negramotné osoby.

“A ani práci nám nedali. „Keď nie ste vyučený, kto vás bude zamestnávať,“ říkali. Jenže kdo by nás vzal do práce, když jsme nebyli vyučený? A jinam jsme jet nemohli, vztahoval se na nás ten soupis. Kdybych chtěl jít pracovat do Prahy, nebylo by to možné, ten soupis tě nikam nepustil. Každý to měl zapsané v občance. Podívali se do občanky: „Vy máte súpis, ako to, že sa túlate? Ja idem do práce! No, späť bežte, alebo vás zatvoríme!“ popisuje tehdejší situaci Štefan Stojka a dodává, že se jeho rodina díky zákazu ocitla naprosto bez prostředků:

“A všechno nám sebrali, nenechali nám nic, ty komunisti. Moje máma měla prsteny, takovýhle, řetízky, náramky. A až dodnes nám za to nic nedali, ani korunu, nic. Ani za jednoho koně, ani za vozy. No a takhle se z nás stali úplný žebráci.” 

Celé příběhy pamětníků si můžete poslechnout zde.