Romano Suno, nahlédněte do života nejmladší romské generace: Umřel mi tatínek
Romano suno je literární soutěž v romštině, kterou pořádá Nová škola o. p. s. už dvacet let. Za tu dobu se v soutěži sešlo tisíce textů od dětí z různých koutů České republiky. Skrze texty můžeme nahlédnout do života nejmladší romské generace. V jakém světě žijí a jaký svět si přejí dnešní romské děti? Server Romea.cz zveřejňuje postupně texty z různých ročníků soutěže.
Romano suno 2016, Tereza Faldusová, 18 let, Černovice
Muľas mange miro dad
Muľas mange miro dad Amare dades sas džungalo nasvaľipen andre calo celos. Pre Karačoňa les amenge ande khere. Pašľarde les te sovel, la dajorake dine avri o receptos a gejle. Jov man vičinďa ko haďos, chudľa man vastestar a phenďa mange, hoj ňigda na kamelas, kaj les te dikhav kavka. Fest rovelas. E dajori mange phenďa, hoj te kamava te rovel, kaj te džav avri abo andre cimra. Denašľom paš o paňi, fejs rovavas. Paľis aviľom pale khere. Paš o karačoňakro kaštoro savore amen rovahas, ča mro štarberšengro phraloro na džanelas soske. Phirelas khatar amende a khoskerelas amenge o apsa. Raťi savore pašľiľam. Me našťi zasuťom. Jekhvareste šunďom, sar man the mra dajora vičinel. Me ča phenďom: „Mamo, o dadoro!“ Soduj džeňa avľam sig te dikhel, soske o dadoro ajci rovel. Sar avľam andre cimra, o dadoro vičinďa: „Alenko, Terezko! Me na šunav o pindre, o vasta! E dajori sig vičinďa e sanitka. Pal o pandž minuti avle le dochtoriha a jov phenďa: „Ajse dženes tumenge mukhle khere te avel pre Karačoňa?“ No a paľis le dades ľigende. Imar ňigda les na dikhľom. 1. 1. 2015 avľa e daj khere andal e buťi nasig, rovelas. Phučľom latar, so pes ačhiľa. Phenďa mange, hoj o dadoro muľa. Samas fejs nalačhes. Adadžives imar birinas. Džanas, hoj amare kamade dadoreske feder andro ňebos a hoj o Del pal leste lačhes sajinel.
Umřel mi tatínek
Náš tatínek měl rakovinu rozšířenou do celého těla. Na Vánoce nám ho přivezli domů. Položili ho do postele, mamince dali recepty na nějaké léky a odjeli. On si mě zavolal k posteli, chytil mě za ruku a řekl mi, že nikdy nechtěl, abych ho takhle někdy viděla. Moc u toho plakal. Maminka mi řekla, že když se mi bude chtít plakat, ať jdu třeba ven nebo do pokoje. A tak jsem utekla k vodě, kde jsem moc brečela. Pak jsem se vrátila domů. U vánočního stromečku jsme brečeli všichni, jenom můj čtyřletý bratr nevěděl proč. Chodil kolem nás s kapesníčkama a utíral nám slzy. Večer jsme se všichni uložili ke spánku. V noci jsem nemohla usnout. Najednou jsem slyšela, jak tatínek mě a maminku volá. Já jsem jen řekla: „Mami, tatínek!“ Obě jsme vyskočily z postele a běžely se podívat, proč tatínek tolik naříká. Když jsme vešly do pokoje, volal: „Alenko, Terezko! Já necítím ruce ani nohy!“ Maminka hnedka vzala telefon a volala rychlou záchrannou službu. Za pět minut přijeli i s doktorem a on řekl: „Tohle vám pustili domů na svátky?“ No a pak tatínka odvezli. A už jsem ho nikdy neviděla. 1. 1. 2015 maminka přišla z práce domů později a moc plakala. Ptala jsem se jí, co se stalo, řekla mi, že tatínek umřel. Byli jsme na tom moc špatně, dnes už to zvládáme. Víme, že v nebíčku se má náš milovaný tatínek mnohem líp a že Bůh tam na něho dává dobrý pozor.
