Romské snění zaplnilo vítkovickou knihovnu

Je středa dopoledne – den, kdy se knihovna obvykle tváří jako nedobytná pevnost a nepropustí dovnitř ani jednoho zoufalého čtenáře s knižním absťákem. Přesto dnes žije nezvyklým ruchem. Děti z osmé a deváté třídy ZŠ Gebauerovy se pomalu usazují a s typickou pubertální drzostí přehlíží dvě přednášející, které se už za pár minut mají ujmout moderování akce. Slova se zprvu trochu nesměle ujímá paní Marie Bořkovcová z obecně prospěšné organizace Nová škola a pokládá zásadní otázku: „Kolik z vás mluví romsky?“

Přestože většina dětí by romský původ nezapřela, zvednou se stěží dvě nebo tři ruce. Ale to už na ně rychlopalnou romštinou spustí Iveta Kokyová – rázná žena, která má na kontě řadu povídek v romštině i češtině. Ukazuje se, že s neznalostí romštiny to nakonec nebude tak zlé, ačkoliv děti se chytají hlavně u těch peprnějších výrazů. Nemá cenu se bránit! Posluchačům se chtě nechtě dostává důkladné průpravy z historie jejich jazyka, zkoušejí identifikovat různé dialekty a zjišťují, že romštinou se sice s mírnými odchylkami, ale přece domluví po celém světě.

Největší ohlas má předčítání z povídky paní Kokyové. Děti s napětím sledují eskapády její mírně potrhlé babičky a smějí se na těch správných místech, ať už se čte česky nebo romsky.

Dvojjazyčné texty doplněné dětskými kresbami ostatně zdobí i stěny knihovny. Výstavu „Romano suno – Romský sen“ pořádá již osmnáctým rokem Nová škola a pokaždé jsou vyhodnoceny nejhezčí obrázky i texty, které dokážou přiblížit osudy romských dětí a jejich rodin v ČR.

Od minulého roku, jak upozorňuje Marie Bořkovcová, mohou děti do soutěže přispívat také mluveným slovem a natočit své vyprávění na kameru. Děti píší a vyprávějí o sobě, své rodině, o svých snech i obavách, o bídě a penězích, lásce a velmi často také o smrti. Občas děti otevřou také živé a často palčivé otázky své identity, společenského postavení a vztahu mezi Romy a lidmi z většinové společnosti. Poslechněte si třeba dvanáctiletou dívku z Prahy:

„Víte co, někdy si říkám, proč vlastně jsem Cigánka? Proč nejsem normální člověk, jako bílej? Jenže stejně, co s tím nadělám? Jako já jsem ráda, že jsem Cigánka. Ale kdybych byla bílá, to by nebylo špatný. Některý Češi jsou dobrý. Prostě já mám některý bílý ráda. Ale některý bílý jsou takový protivný. No jak bych to řekla… Štítí se nás. Myslí si, že my Cigáni jsme nejhorší, Já bych chtěla vědět, jak by se oni cejtili, kdybych já jim řekla: „Fuj! Vy špíny! Prasata! Cikáni hnusný!“ Víte, nám to zůstává tady (ukazuje si na srdce). Ne v hlavě. Tady!“

Po skončení workshopu se řada dětí zastavuje u obrázků, které předtím nevšímavě míjely. Kdo ví, třeba příští rok budou mezi vítězi viset i jejich příběhy.