Jedním z nejvážnějších případů porušování lidských práv v Evropě v novodobé historii byly nucené sterilizace žen. Nakolik se tyto protiprávní zákroky děly v různých podobách nejen v socialistických státech střední a východní Evropy, nebo v nacistickém Německu, ale např. i ve Skandinávii, v demokratických zemích jako je Švédsko, nechal nahlédnout loni v létě celodenní workshop pro odbornou i laickou veřejnost: “Nucené sterilizace romských žen v českém (československém) a evropském kontextu: minulost a současnost”. Nyní si můžete pustit záznam veřejné diskuze z Knihovny Václava Havla i s českými titulky.
Nucené sterilizace v Československu
V bývalém Československu byly nucené sterilizace spojeny především se snahou silného státního sociálněprávního aparátu vyrovnat se s odlišností romského obyvatelstva. Podle odhadů kanceláře ombudsmana, která se vyšetřování praktik nedobrovolných sterilizací romských žen věnovala podrobněji v roce 2005, mohly být na území Československa nedobrovolně sterilizovány tisíce žen. Umožnilo to přijetí směrnice Ministerstva zdravotnictví o provádění sterilizace ze dne 17. prosince 1971, která dala veřejným orgánům víceméně volnou ruku k systematické sterilizaci romských žen a žen se zdravotním postižením bez jejich plného a informovaného souhlasu jako prostředku kontroly jejich porodnosti. V roce 1979 byly dokonce schváleny finanční pobídky, které měly Romky přimět k „dobrovolné“ sterilizaci. Směrnice byla zrušena v roce 1993, přesto je poslední případ, kdy byla provedena sterilizace na základě protiprávně získaného souhlasu, znám z roku 2007.
Nucené sterilizace ve Švédsku
Na začátku 70. let, kdy československé úřady a nemocnice zahajovaly systematické sterilizace tisíců převážně romských žen, ve Švédsku byla podobná praxe právě ukončována. Sterilizační zákony zde platily v letech 1933 až 1975 a poškodily přes 62 000 lidí, z 95 % žen. Širší švédská veřejnost se o tom dozvěděla ale až v roce 1997, kdy vyšly ve švédském tisku průlomové články, díky kterým se začalo o nucených sterilizacích veřejně mluvit.
Na rozdíl od československé praxe neměl švédský model primárně rasistický podtext. Etnicita obětí nehrála roli. Potvrdil to rozsáhlý výzkum vedený historičkou Maijou Runcis ze stockholmské univerzity, podle kterého byly sterilizovány osoby shledané úřady z různých důvodů „slabomyslnými“ nebo “asociálními”. Romské oběti tvořily mezi sterilizovanými ženami jen malé procento. „Sterilizace byly prováděny v zájmu dobra národa, jako opatření preventivní medicíny, které bude šetřit náklady sociálního státu. Vládlo přesvědčení, že stát je důležitý a jednotlivec se musí podřídit celku,“ vysvětlila ve své pražské přednášce Maija Runcis. Celé téma se podle švédské badatelky točí spíše než kolem etnicity okolo genderu a postavení žen ve společnosti, kde úřady a lékařská obec rozhodují ze své mocenské pozice o zdraví a schopnostech žen.
Vyrovnání se s vlastní nelichotivou minulostí proběhlo ve Švédsku velice rychle a na základě zákona z roku 1999 si během čtyřleté lhůty podalo přibližně 2100 obětí žádost o odškodnění ve výši 175 000 švédských korun. Kladně vyhodnoceno bylo 1600 žádostí. Nízký podíl žádostí o odškodnění vůči celkovému počtu sterilizací si Maija Runcis vysvětluje mimo jiné i tím, že se jedná o velice intimní záležitost a řada žen si žádost ze studu vůbec nepodala.
Omluva ano, odškodnění zatím ne
Česká politická reprezentace se v roce 2009 za premiéra Fischera a ministra pro lidská práva Kocába obětem nucených sterilizací oficiálně omluvila. K plošnému odškodnění obětí zákonnou cestou však prozatím chybí politická vůle. Ombudsmanské výzvy i konkrétní návrh bývalého ministra pro lidská práva Jiřího Dienstbiera zatím nebyly úspěšné.
Přitom je na Českou republiku stále upřena i mezinárodní pozornost. Naposledy na neschopnost vyrovnat se důstojně s vlastními zločiny upozornil Český stát koncem loňského roku komisař Rady Evropy pro lidská práva Nils Muižnieks ve své zprávě Sexuální a reprodukční práva žen v Evropě, ve které jasně píše, že: “Sexuální a reprodukční péče a práva žen jsou lidská práva. Ženám v Evropě jsou tato práva bohužel stále odepírána nebo omezována v důsledku zákonů, politiky a její praxe, které nakonec odráží trvající genderové stereotypy a nerovnost.”
Nucené sterilizace stále jako podmínka při změně pohlaví
Švédsko je o několik mílových kroků napřed i co se týká sterilizací jako zákonné podmínky při změně pohlaví. V České republice je stále uzákoněno, že osoby, které chtějí mít změnu pohlaví i úředně posvěcenou, musí podstoupit sterilizaci. Veřejná ochránkyně práv Anna Šabatová vydala letos v dubnu vládě doporučení legislativní změny, která by tuto praxi ukončila. Podle vyjádření Evropského soudu pro lidská práva je podmínění úřední změny pohlaví sterilizací v rozporu s Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod. Švédsko nejen že v roce 2013 obdobnou zákonnou podmínku zrušilo, ale letos v březnu schválil stockholmský parlament jako první v Evropě i zákon o kompenzaci pro odhadem 600 až 700 transsexuálů, kteří byli v letech 1972 – 2013 nuceně sterilizováni.
Článek je redakčně upravenou verzí textu, který vyšel v časopise Rovné příležitosti v souvislostech.
Workshop pořádalo Pražské fórum pro romské dějiny při Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR a zde videozáznam celé diskuze v Knihovně Václava Havla.
