Veřejné diskuze o Romech se vyznačují zvláštním rysem. V sále sedí vždy větší
odborníci než v panelu, ale nemají bohužel dost prostoru. Ten si uzurpují
pozvaní pseudohumanisté.
Vždycky když se nechám ukecat, abych někam šla a moudře pohovořila o levici,
o médiích, o ženách, o rodině, o Romech, nebo o kombinaci těchto témat, při
odchodu se pokaždé dušuju, že to bylo už opravdu naposled. Asi nemám schopnost
vyjádřit v dostatečné zkratce to podstatné.
Minulou sobotu jsem takto zasedla v panelu brněnského sympozia „Dialog
uprostřed Evropy“, které bylo tentokrát na téma „Lidé na okraji“. Sympozium
pořádaly Společnost Bernarda Bolzana a mnichovská Ackermann-Gemeinde. Lidmi na
okraji byli v sobotu dopoledne zejména Romové, protože kromě mě, moderátora a
jednoho komunálního politika CSU, byli do panelu pozváni romská aktivistka
Ivanka Čonková, vědecký spolupracovník Ústřední rady německých Sintů a Romů
Herbert Heuß se znalostí situace Romů v jihovýchodní Evropě a maďarská
socioložka Éva Kovács, která se Romy také zabývá.
Jak už to tak při podobných příležitostech bývá, času, na nesmírně složité a
komplexní téma, bylo málo. Ještě méně ho bylo na publikem netrpělivě očekávanou
diskuzi. Když jsme my panelisté ve zkratce popsali problémy, se kterými se
potýkají Romové ve východní Evropě, podivil se Martin Neumeyer, ten německý
komunální politik, že je to tak strašné. Skoro se zdálo, že má pocit, že trochu
přeháníme.
A pak vypukla diskuze. V sále, který byl plný, rostla během našich projevů
nervozita. Není to nic neobvyklého. V panelu sedí skoro vždy od reality odtržení
blouznivci, kteří nemají zkušenosti, což se pozná celkem jednoduše: zatvrzele
odmítají uznat, že jsou cikáni strašní. Publikum přirozeně chce uvést vše na
pravou míru. A každý chce vyprávět svou historku s cikány. Kdo ji nemá, vypomůže
si historkou svých příbuzných či známých.
Docela dobře to chápu, taky mám své historky. A taky mám pocit, že krásně
ilustrují diskutované téma. A samozřejmě mě taky strašně štve, když na ně
nedojde.
A tak jsme se mimo jiné dověděli, že Romové berou vysoké dávky, proto nemusí
pracovat, ale taky třeba že cikáni byli ti slušní dřív, kdežto Romové jsou ti
vypasení mafoši se zlatými řetězy kolem krku, kteří postávají na rohu ulice.
Martin Neumeyer docela zíral a pocit, že jsme přeháněli, ho snad přešel. Do
diskuze se přihlásil i romista Lukáš Houdek a k pojmům Rom a Cikán se pokusil
podat vysvětlení. Ostatně právě o tom před časem i psal. Já jen civěla a stejně
nebyl čas na pořádnou polemiku. Diskuze skončila a hodně lidí zůstalo
nevyslechnutých.
O přestávce se někteří účastníci snažili vysvětlit Ivance Čonkové, že by měla
něco dělat s tím, že cikáni kradou, že by si měla udělat pořádek ve vlastních
řadách. Po společném obědě sympozium pokračovalo, snad to tedy nakonec dořešili,
ale já se vydala na vlak. (Ano, už přichází moje historka, mám na ní tentokrát
věrohodného svědka!) Před nádražím jsem čekala se svým nejmladším synem Slávkem
na svou mámu, která mi tam měla přinést zapomenutý kabát.
Slávek se snažil svými ještě nejistými krůčky balancovat na obrubníku a dvě
procházející romské ženy se lekly, že skočí do silnice. Tak jsme si začaly
povídat. Z hovoru nás vyrušili dva policisté, kteří obě mé společnice začali
legitimovat. Já jsem jako obvykle jen zírala a mlčela. Zírat umím nádherně, ale
nic víc. Kompenzuju si to tím, že později si vymyslím perfektní repliky, které
jsou nesmírně vtipné a vyřeší každou situaci. Do toho přiběhla moje máma s
kabátem a ptala se, co se děje. Vysvětlila jsem jí situaci a jedna z těch dvou
žen mě doplnila: „Oni nás kontrolují, protože jsme cikáni.“ A policista jí
odpověděl: „Tak jste cikáni, nebo Romové, to si musíte vybrat, nemůžete být
jednou to, podruhé ono.“
A moje máma, která většinou nemlčí, mu řekla: „Paní ale neříkala, že chce,
abyste o ní říkal, že je cikánka, ale že ji tak berete a proto ji legitimujete,
kdybyste dobře poslouchal, tak byste to slyšel.“ Musela jsem skupinku nechat
jejímu osudu, protože už mi jel vlak, na schodech jsem se ohlédla a zaslechla
jsem už jen, jak ty dvě ženy říkají mé mámě, že má krásného vnoučka. Vděk, který
měly v očích, že se jich někdo zastal, mě bude pronásledovat ještě dlouho.
Článek vyšel na serveru Deník Referendum.cz.
