Před rokem v Ústí nad Labem skupinka mladých Romů zachránila život ženě,
kterou nalezli ležet v bezvědomí. Ačkoli se jim od rodiny i od police dostalo
ocenění, dnes popisují i reakce, kvůli kterým se vyhýbají publicitě.
Cestou podél řeky šli čtyři mladí lidé, skoro ještě děti. Byl chladný podzim,
krásný den a oni se rozhodli jít na procházku. Najednou uviděli v trávě ležet
člověka. Lekli se. V první chvíli měli strach, báli se, ale překonali ho a šli
blíž. Ležela tam žena. Měla bezbarvý obličej, nemluvila, zdálo se, že nedýchá.
Teprve po chvíli, která se jim zdála jako věčnost, spatřili, že slabě dýchá.
Tři z mladých lidí se mnou rok poté stojí na stejném místě. Vyprávějí, co se
tenkrát stalo. „Když jsem pochopil, že tam někdo leží, udělal jsem pár kroků
dozadu,“ vzpomíná Roman Horvát (17 let). Prvotní leknutí vystřídala touha ženě
pomoct: „Najednou jsme slyšeli zvonit telefon, vytáhla jsem ho z tašky, zvedla
jsem ho a tam se ozval mužský hlas: Mami, kde jsi?"
Devatenáctiletá Anita Horvátová, Romanova sestřenice, mi vypráví, jak mu
řekla: „Vaše maminka tady leží a neví o sobě,“ a jak se od nich dozvěděla, že
žena má nemocnou páteř, že s ní nemají hýbat. Aby ženu zahřáli a zároveň s ní
nehýbali, svlékli všechny svoje bundy a zabalili ji. Instrukce rodiny do puntíku
splnili, zavolali záchranku a dva z nich běželi sanitce naproti, protože
nevěděli, jak přesně se jmenuje místo, kde jsou.
Lékaři ženu zachránili, rodina projevila dětem svůj vděk. „Setkali se s námi,
objali nás a dali nám dárkový koš,“ popisuje Anita. Reakce okolí, se kterými se
setkali, zejména na internetu, už tak příznivé nebyly. Dočetli se dokonce, že
měli ženu nechat umřít.
„Dost nám nadávali, že chtěla třeba umřít, proč jsme jí zachránili, že jsme
ji tam měli nechat ležet, když byla nemocná a trpěla,“ vypráví Anita. I to je
zřejmě jeden z důvodů, proč mladí lidé nechtějí být v souvislosti se svým činem
oslavováni.
Podle policie je reakce mladých lidí spíš neobvyklá. Lidé se většinou v
podobných chvílích často raději do ničeho nepletou, podlehnou svým obavám a
strachu. Proto je také policie ocenila, po čtrnácti dnech je pozvali na
policejní stanici a dali jim malé dárky.
Za svůj čin byli nominováni na cenu Gypsy Spirit v kategorii Čin roku, ale
nezdá se, že by ve svém počínání viděli něco výjimečného. „Přece jsme ji nemohli
nechat umřít,“ popisují svou reakci jako normální a k pozornosti, které se jim i
rok po události dostává, se staví zdrženlivě.
Žijí si své obyčejné životy, které se nijak neliší od životů vrstevníků v
jejich okolí. Anita je ze šesti sourozenců nejstarší. Všichni mladší sourozenci
ještě chodí do školy, druhá sestra se učí poštovní manipulantkou.
Anita pracuje jako pokladní v místním Tescu, za svou práci pobírá sedm až osm
tisíc korun měsíčně a je s tím spokojená. Je ráda, že tu práci má, i když je
zaměstnaná jen jako brigádnice, což její příjem snižuje a také to znamená, že
musí přijet kdykoli ji zavolají.
„Jsem za tu práci vděčná a na plat si nestěžuju,“ zdůrazňuje a připomíná, že
za hodinu už musí do práce, je vidět, že si na tom zakládá. Jako malá snila o
tom, že bude účetní.
A to se jí nakonec možná splní, přestože nedodělala střední školu. Dělá totiž
účetnictví svému dědečkovi, který je stavař. Dědeček ji vychoval, účetnictví si
sedmnáct let dělal sám. Dnes učí svou vnučku.
Anitin bratranec Roman, který má stejného dědečka, pracuje se svým tátou na
stavbách. Vstává každý den v pět hodin ráno, ostatně najít termín, kdy by aspoň
tři ze čtyř zachránců měli čas na schůzku, bylo složité.
Horvátovic rodina se pyšní tím, že postavila celou řadu objektů v okolí a
hlavně v Mostě. Mají menší firmu. Dělají zámkovou dlažbu, kanalizaci, izolace,
bazény, domy, silnice, kruhové objezdy: „Sedmnáct let táta s dědou spravovali
Most, hlavně kruhové objezdy, tam nadělali kruháčů!“ Stavěli také aquapark a v
Litvínově zimní stadion.
Pracují celý rok s výjimkou dvou měsíců v zimě, kdy je zakázek méně. „Od
šesti jsme venku, pracujeme deset hodin, jsme tam do čtyř, do pěti, když přijedu
domů, jsem rád, že sedím,“ popisuje Roman svůj den.
Dědeček Anity a Romana stavěl také 3D kino, k čemuž se váže historka, kterou
se vnoučata baví. Když se kolemjdoucí dědečka ptali, co staví, co to tam bude,
odpovídal jim: „No to kino na brejle.“ Dědy si ale zjevně považují a na jeho
práci jsou velice pyšní.
Roman s hrdostí vyjmenovává všechno, co děda postavil, na něčem z toho se už
sám podílel. Před měsícem prodělal šestapadesátiletý děda infarkt, ale chodí
zase do práce. „Náš děda zná v Mostě každou uličku, v podstatě postavil celý
Most,“ shrnuje jeho vnučka.
Když mluví Anita s Romanem o práci jejich rodinné firmy, působí oba najednou
spokojeně. Dobře vědí, že to, co jejich rodina postavila, je trvalá hodnota, že
mají něco, co jim nepřející lidé nemohou vzít. Horší je, když dojde na současnou
společenskou situaci.
Nejmladší z dnes přítomných sedmnáctiletý Petr Jano jako jediný chodí ještě
do školy. Jeho táta je zedník a Petr se učí na řezníka a hraje sedmým rokem
fotbal. V klubu je jediný Rom, ale atmosféru tam si pochvaluje. Fotbal chtěl
hrát odmalička a i pokud se mu nebude věnovat profesionálně, představuje pro něj
zjevně ostrůvek pozitivní deviace: „Hraju jenom s bílejma, jsem tam jedinej
Cigán a tam je to úplně jiný, tam se na mě nikdo nekouká divně. Vůbec jim
nevadí, že jsem Rom, žádný problémy s nimi nemám, jsme sehraný tým, máme se
rádi.“
Článek vyšel na serveru Deník Referendum.
