Sobotka na terezínské tryzně: Je důležité stavět se proti všem projevům rasismu, nenávisti, antisemitismu a xenofobie
Za odvážný krok a podání ruky označil dnes předseda Českého svazu
bojovníků za svobodu Jaroslav Vodička nedávnou návštěvu německého
prezidenta Joachima Gaucka v bývalém židovském ghettu v Terezíně.
Stovky lidí si dnes na terezínské tryzně připomněly oběti nacismu za
druhé světové války.
"Vážíme si gesta, které prezident Gauck
učinil. Dokázal připomenout temné stránky historie jeho národa, což
svědčí o jeho vysokém morálním kreditu," řekl v proslovu Vodička.
Postoj německé hlavy státu označil za vstřícné gesto do budoucnosti.
Minulost je podle něho třeba nechat historikům, "protože ji už
nedokážeme změnit".
Tryzny se zúčastnil i premiér Bohuslav Sobotka (ČSSD).
"Terezín
byl předpeklí, odkud se odcházelo na smrt. I dnes je třeba si
připomínat, kam až mohou zajít jinak civilizované a vzdělané evropské
společnosti, když snahu o společenskou soudržnost a mezinárodní
spolupráci vymění za nekontrolovatelné nacionální bujení, nenávist a
průmyslové vyvražďování," uvedl předseda vlády.
Podle Sobotky má
dnešní generace obrovské štěstí, že může žít v době, v níž evropská
integrace umožnila vytěsnit běsy, které ve dvacátém století vyvolávaly
krvavé konflikty mezi evropskými národy. Dobu, kdy tomu tak nebylo, je
však prý třeba si neustále připomínat.
V Terezíně zazněla
křesťanská modlitba – tu přednesl probošt svatoštěpánské kapituly v
Litoměřicích Jiří Hladík – a židovská modlitba v podání vrchního
zemského a pražského rabína Karola Sidona. Program zakončila árie z
Verdiho opery Nabucco v podání pěveckého sboru z Děčína.
Terezínská
tryzna je pravidelné setkání k uctění památky lidí, kteří trpěli v
represivních zařízeních v době nacistické okupace – v terezínském
ghettu, policejní věznici pražského gestapa v Malé pevnosti a v
koncentračním táboře v Litoměřicích. Koná se každoročně už od roku 1947
vždy třetí květnovou neděli na Národním hřbitově v Terezíně.
Nacisté
zavlekli v letech 1941 až 1945 do terezínského ghetta 155 000 Židů z
celé Evropy, 117 000 z nich se nedožilo konce války. Věznicí gestapa v
Malé pevnosti pak prošlo 32 000 mužů a žen z různých zemí, včetně
českých vlastenců. V Terezíně zahynulo 2 600 z nich, popravovalo se tam
ještě 2. května 1945, tedy šest dní před osvobozením města.
Celý projev předsedy vlády ČR Bohuslava Sobotky
Vážení bývalí terezínští vězni,
Vážení ústavní činitelé,
Vážení členové diplomatického sboru,
vážené dámy, vážení pánové,
Pokud
zajdete do místního muzea Ghetta, můžete si zde prohlédnout vystavená
čísla časopisu Vedem. Psali ho a kreslili třinácti až šestnáctiletí
chlapci, které nacistická mašinérie vytrhla z jejich dětství, označila
žlutou hvězdou a následně vyvrhla v nepřirozeném prostředí terezínského
ghetta.
Nic lépe nevystihne syrovou realitu Terezína válečných let, než řádky těchto nadaných dětí. Nic není dojemnější.
Ta troška špíny v špinavých zdech
a kolem ta trocha drátu
a 30 000, kteří spí.
Kteří se jednou probudí
a kteří jednou uvidí
rozlitu svoji vlastní krev.
To mládí toužilo pro jiné světy.
Nejsem již dítětem – viděl jsem nach,
teď jsem již dospělým, poznal jsem strach,
krvavé slovo a zabitý den.
Tuto báseň napsal Hanuš Hachenburg, zavražděný 10. července 1944 v plynových komorách Osvětim – Birkenau. Bylo mu 15 let.
Terezín
si v době II. světové války vysloužil označení „předpeklí“. Právě tady
občanky a občané židovské národnosti čekali na transport do
vyhlazovacích táborů v nacisty okupované východní Evropě. Právě tady
byli vězněni a mučeni čeští vlastenci, kteří se odvážně vzepřeli
nacistické okupaci.
Pevnostní město, dokončené v roce 1790,
našlo během období protektorátu nové strašné využití. V červnu 1940
byla v Malé pevnosti zřízena věznice gestapa. V listopadu roku 1941
vzniklo v Hlavní pevnosti židovské ghetto.
Ghettem prošlo během
války neuvěřitelných 155 tisíc lidí. Byli zde vězněni nejen Češi, ale i
Němci, Rakušané, Nizozemci, Dánové, Maďaři a Slováci. 118 tisíc jich
válku nepřežilo. Z 87 tisíc lidí, kteří odjeli v 63 transportech do
vyhlazovacích táborů na východ se jich zachránilo jen 3600.
V
Malé pevnosti, bylo za okupace vězněno celkem 32 tisíc lidí. 2600 z
nich jich zde zahynulo v důsledku týrání, hladu a nemocí. 300 vlastenců
bylo popraveno. Další zemřeli v nacistických věznicích a koncentračních
táborech kam byli z Terezína deportováni. Šlo o odbojáře z Obrany
národa, Petičního výboru Věrni zůstaneme, Úvodu, ilegálních organizací
komunistické strany, funkcionáře Sokola nebo členy partizánských oddílů.
Tady
v Malé pevnosti se chladnokrevně popravovalo až do samého konce války.
Ještě druhého května 1945 zde zastřelili 52 vězněných bojovníků proti
nacismu. Pouhých 6 dnů před osvobozením Terezína.
Terezín nebyl
jen místem shromažďování obětí nelidské nacistické vyhlazovací
mašinérie. Byl také místem cynické lži a předstírání vůči světu. Byl
zde natočen propagandistický film o tom, jak Hitler údajně daroval
Židům město.
Uprostřed odjíždějících transportů zde v roce 1944
proběhla kontrola Mezinárodního červeného kříže, pro jejíž oklamání tu
bylo učiněno s nacistickou důkladností vše. Byly nacvičovány scény z
jakoby běžného života, vybudovány kulisy s obchody, bankou a kavárnou.
Nic nemohlo být vzdálenější realitě terezínského gheta, než pečlivě
režírovaný obraz, který uviděli a popsali tři členové mezinárodního
výboru Červeného kříže během své návštěvy v Terezíně.
Terezín je
pro nás místem, kde každý rok vzpomínáme na hrůzy II. světové války. Je
to místo, kde uctíváme české oběti holocaustu a uvědomujeme si evropský
rozměr Šoa. Je památníkem, kde si připomínáme statečný český odboj.
Terezín
je vykřičníkem, který upozorňuje na to, kam až mohou zajít jinak
civilizované a vzdělané evropské společnosti, když snahu o společenskou
soudržnost a mezinárodní spolupráci vymění za nekontrolovatelné
nacionální bujení, nenávist a průmyslové vyvražďování.
Máme
obrovské štěstí, že můžeme žít v době, v níž evropská integrace
umožnila vytěsnit běsy, které ve dvacátém století vyvolávaly krvavé
konflikty mezi evropskými národy. Pevně věřím, že tak jako my, budou
moci i naše děti díky Evropské unii prožívat své životy v míru a
svobodě.
Bez ohledu na to vše ale máme trvalou povinnost si
civilizační selhání, které přinesl německý nacismus, připomínat. Stejně
tak je důležité stavět se proti všem dnešním projevům rasismu,
nenávisti, antisemitismu a xenofobie.
Je nutno vystupovat proti
těm, kdo ve snaze získat politickou či ekonomickou moc záměrně
rozeštvávají lidi mezi sebou a staví populismus nad demokracii a
dodržování lidských práv.
Nesmíme opakovat chyby, které vedly ke vzniku totalitních režimů a ničivých národnostních a sociálních konfliktů.
Naším úkolem je aktivně hájit a prosazovat hodnoty tolerance, humanismu a demokracie.
Chci
to zdůraznit právě tady, nad terezínskými hroby, tady ve stínu
terezínských valů, které budou navždy připomínat hrůzy holocaustu.
Terezínské oběti nesmí být zapomenuty. Jejich utrpení a smrt nebyly zbytečné.
Věnujme jim prosím společnou vzpomínku.
Na začátku jsem mluvil o pozoruhodném dětském časopisu Vedem. Otištěna v něm byla také tato báseň S tebou matko:
Ve špíně, kalu a hladu zde trpíme,
vhozeni v propast tmy, nesčetných bolů,
pod rukou pánů a bezprávím úpíme
matko má, navždy my půjdeme spolu!
Půjdeme za sluncem, třebaže znaveni,
půjdeme statečně stopami bratrů svých,
půjdeme, třebaže ranami zmámeni,
půjdeme k východu v krvavých kalužích.
Daleko dojdeme, tam někam za hory,
do světa čistého, do světa rovnosti.
Ve světě kde vlají svobody prapory,
kde se již nemyslí na dávné bolesti.
Autor této básně, Zdeněk Ornest, Osvětim přežil. Vážené dámy, vážení pánové Děkuji za vaši pozornost.
