romea - logo
18. srpna 2018 (sobota)
svátek má Helena
Loading
rozšířené vyhledávaní

Sociální systém nebrání vzniku dalších generací dětí v dětských domovech

Krompach, 28.8.2012 15:03, (Romano voďi)
--ilustrační foto--
--ilustrační foto--

Kdy jste se rozhodli pro hostitelskou péči a jaké byly vaše prvotní pohnutky? Vím, že jste v té době byli sami poměrně hodně mladí – nebáli jste se, že to pro vás bude příliš velké sousto?

Bylo nám tehdy 24 a 30 let, měli jsme už za sebou roční svatební cestu do Indie, pak jsme byli nějaký čas v Praze a nakonec jsme se přestěhovali sem do Krompachu. Asi půl roku jsme se tu rozkoukávali a zabydlovali a záhy nám přišlo tak nějak logické zajít do místního děcáku a nabídnout tam dětem něco z toho, co umíme a co rádi děláme. Od září 2000 jsme začali pořád v DD kroužky – Bára taneční, Karel truhlářský. Asi tak po roce a půl, blížily se zrovna Vánoce, napadlo Bářinu babičku, jestli bychom nechtěli nějaké děti vzít domů na Štědrý den – slavíme vždycky rodinně, u prarodičů na takové naší chaloupce v Krkonoších. Řekli jsme si, že je to výborný nápad a šli jsme se zeptat do DD, které děti tam přes svátky zůstávají, protože přece jen jich jezdí o Vánocích docela dost do svých rodin. Zjistili jsme, že ten rok bude v děcáku zůstávat asi 10, 12 dětí. Mezi nimi byli taky tři sourozenci z rodiny S. – holčičky znala Bára ze svého tanečního kroužku, o bráchovi jsme ani nevěděli, ale řekli jsme si, že to bude určitě fajn. Ještě předtím, než nastaly ty první společné Vánoce, motivovala Bára děti, které jsou často dost divoké, tak, že u ní v kroužku získávaly korálky, vždycky když byly šikovné na hodině. Jednou za čtvrt roku s námi ty děti, které měly nejvíc korálků, jely někam na výlet. A ty holky S. se právě hodně snažily a na výlety tudíž jezdily často.

Proč jste se tehdy rozhodli zrovna pro hostitelskou formu péče – namísto pěstounské nebo rovnou adoptivní?

„Hostitelka“ je druh péče, která nemá žádnou oporu v zákoně, ale jsme přesvědčení, že je to systém, který má své opodstatnění, měl být více propagován a dětské domovy by se na něm měly podílet. U nás v Krompachu jsme v tomto ohledu byli docela průkopníci, ne, že by nikdo takový předtím neexistoval – některé „tety“, které pracovaly v DD a pak šly do důchodu, si občas některé z dětí braly k sobě. Případně někteří z místních, kteří tu pracují v lese. Byla to taková forma výměny: starší děti jim pomohly při práci a zároveň dostaly šanci vypadnout z DD, byly někde v rodině. Bylo to jistým způsobem oboustranně přínosné. My jsme se snažili děcáku i okolí tu naší „cestu“ vylíčit jako určitou strukturální výhodu pro děti, které jsou jinak neustále v děcáku, nemají prakticky žádné vnější sociální kontakty, a skrze hostitelskou péči mohou přijít jak k jiným zkušenostem, tak k jiným možnostem, které jsou zase následně pro nějak využitelné pro všechny zúčastněné. Nicméně náš počáteční „vánoční“ model se nakonec ustálil na tom, že děti k nám jeden čas chodily skoro každý víkend. Hodně to taky záleželo na jejich přání, jeden čas tu chtěly být každý víkend, pak co 14 dní. S tím jak vyrůstaly, trávily postupem času čím dál víc víkendů jinde, a byly u nás tak jednou za čtvrt roku. Na Vánoce tu nicméně bývaly pravidelně, plus jsme si je v létě brali na týden, na 14 dní třeba právě do Krkonoš, společně s rodiči. Pro děti to mimochodem byla podle nás další cenná zkušenost, že zažily i rodinu s babičkou a dědou. Uvažovali jsme chvíli, jestli si holky nevzít do pěstounské péče – do adopce jít nemohly, protože mají maminku a tatínka. Nakonec jsme si na to ale netroufli. Řekli nám tehdy, že bychom si museli vzít všechny tři a že nemůžou dělit sourozence, přičemž chlapec už byl tehdy dost velký a my sami jsme předtím žádné vlastní děti neměli a moc jsme nevěděli, jak na to. Rozhovor se tehdy točil kolem toho, že je potřeba připravit děti na vstup do samostatného života – aby měl každý vlastní byt a práci, což nám přišlo jako dost velký sousto. Nakonec jsme tedy zvolili hostitelskou péči. Museli jsme pak absolvovat proces posuzování, který se v mnohém neliší od pohovorů, předcházejících adopci.

Takže děti vlastně už od začátku akceptovala celá širší rodina?

Přesně tak, a myslíme si, že to pro ně bylo fajn. Později nám holky říkaly, že ještě nikdy neměly zkušenost třeba se staršími lidmi v rodině, neuměly se k tomu postavit, byly udivené, že bereme třeba ohled na to, když jde dědeček po obědě spát, srovnávaly jeho věk s věkem papeže a tak. Zdálo se nám, že je to oslovilo, i to, že viděly třeba vztahy mezi mužem a ženou v tomhle věku, vlastně to pořád zkoumaly.

Jak jste hodnotili samotný administrativní a přípravný proces, který péči předcházel? Čím vším jste museli projít? Házel vám někdo klacky pod nohy, nebo bylo vaše rozhodnutí vítáno s nadšením?

Přípravný proces obnáší psychologický test, zdravotní test, daňové přiznání – dokládáš, že máš dostatečný příjem na to, abys děti uživil – a taky návštěvy sociálních pracovníků, kteří si prohlídnou místo, kde bude dítě spát. Druhá věc je, že sociální pracovnice prověří dům, kde bydlíš, ale když chceš jet třeba s dětmi někam na dovolenou, musíš kontaktovat sociálku v místě, kam se chystáš. Takže jsme museli kontaktovat na střídačku pražskou sociálku, když jsme jeli na chalupu do Krkonoš, tak tu krkonošskou, která se ovšem do hor nikdy nevyškrábe… Je to hodně složitá procedura, a to i pro samotné sociálky, které by navíc to šetření měly provést namátkově, takže je enormně těžké se s nimi dohodnout. Stalo se nám třeba, že Bára třikrát nebyla doma – jednou byla v Praze, jednou v Liberci, jednou ve Francii, a paní ze sociálky už ztrácela nervy, křičela do telefonu, že nám ty děti nedá. Je to prostě nastavené hrozně neprakticky. Těžko říct, jak to řešit lépe. Jinak byl přípravný proces do určité míry formální a zaměřený na kontrolu hostitelů – nikdo si s námi nicméně nechtěl promluvit o tom, proč to vlastně chceme dělat apod., žádnou podporu tohoto druhu jsme nezažili. Až zpětně jsme zjistili, že existuje občanské sdružení Děti patří domů, kde nabízejí pomoc právě lidem v podobné situaci. Zaměstnanec, který má zkušenosti jak s pěstounskou, tak s hostitelskou péči sleduje hostitele během celého procesu „sžívání“, jednou za čas za nimi jezdí a baví se jak s dětmi, tak s dospělými. Nevíme, kolik na to mají peněz a nakolik je reálné, aby byli například ochotní jezdit z Brna do Krompachu, ale minimálně ta myšlenka, že právě takhle by to mělo probíhat, tady zaplaťpámbů je. Státní sociálky něco takového asi ani nenapadne, a navíc na to nemají vůbec čas.

Snažil se vám vaše rozhodnutí někdo rozmluvit? Rodina tedy zjevně ne, ale třeba někteří známí, nebo někdo z krompašského okolí, nebo přímo třeba pracovníci DD?

Z děcáku ne, tam byli rádi, že děti na čas někam zmizí, že jsou tzv.“udané“, ale fakt je, že později jsme s nimi měli dost spory, protože děti u nás žily jinak než v domově. Museli jsme si vyjednat jakési limity. Například s jednou „tetou“ se pak podařilo zařídit, že jsme si vždycky při předávání dětí řekli, co proběhlo u nás, a vznikla určitá komplementární spolupráce. Jinak nás ale spousta z „tet“ brala spíš jako konkurenci. Očekávaly, že si děti vezmeme do pěstounské péče, a že tohle je jen taková zkušební doba. To, že jsme to neudělali, bylo vnímáno negativně. Částečně tahle frustrace vycházela přímo od dětí, které byly v tomto smyslu zřejmě trochu zmanipulované, ale třeba D., které bylo tenkrát pět, má takovou povahu, že k nám hrozně rychle přilnula a bylo pro ni těžké pojmout to stejně jako jsme to měli my – že jsme jejich kamarádi, snažící se jim zprostředkovat něco, co jim děcák nemůže dát; že nejsme maminka s tatínkem. Později jsme se shodli s dalšími lidmi, že hostitelská péče je vhodná tak pro děti od 12 let, které mají už tuhle otázku víceméně srovnanou. Přičemž pochopitelně víme, že pokud člověk vyrůstá v dětském domově, tak asi rodiče hledá neustále, ale starším dětem se dá lépe vysvětlit už od začátku, o jaký typ vztahu půjde.

A vy jste tohle dokázali striktně udržovat?

To vůbec ne. Nenechali jsme si sice říkat mámo a táto, ale ten vztah víceméně rodičovský byl, do toho se nám navíc narodily naše děti, jezdili jsme na výlety všichni dohromady, takže to bylo jako vztah starších a mladších sourozenců. Myslíme si ale, že to k té hostitelce patří a že je na ní pozitivní mimo jiné právě to, že děti zažijí nějakou svojí pozici v rámci rodiny, byť by to bylo jenom na chvíli.

Děti u vás nicméně byly v hostitelské péči až do své dospělosti, jestli jsem to správně pochopila…

T. ano, ten se po nedobrovolném ukončení dvouletého učňovského oboru odstěhoval do Londýna, maminka si ho tam odvezla, ještě než mohl složit v září reparát. A co se holčiček týče, tak jedna k nám jezdila do svých 17, druhá u nás byla naposledy, když jí bylo 16. Mají teď „svoje období“, ale nemyslíme si, že by vztahy byly nadobro přetržené. V tuhle chvíli si s námi jednoduše nemají co říct. T. nám napsal někdy před rokem na facebooku, že na nás hrozně vzpomíná, jaký jsme měli význam v jeho životě, že jsme mu dali lásku a tak – moc hezký vzkaz. To jsme se pýřili. Na výchovu holek jsme tehdy měli trochu víc prostoru, a dost jsme se kvůli tomu natrápili s dětským domovem. Třeba konkrétně v případě D. – chtěli jsme, aby dostudovala střední školu, ale nestalo se. Přišla puberta, kterou neustála. Ta komunikace s DD a snaha se s nimi nějak sladit pro nás byla jednou z nejsložitějších věcí na hostitelské péči. Bára si tehdy nebrala moc servítky, měla poměrně jasnou představu o tom, jak by to mělo fungovat, a když viděla nějakou nekompetenci na straně děcáku, tak jí to hrozně rozčilovalo. Ty děti jsou a´priori v mnoha ohledech handicapované, a ještě aby jim přisolovali nějací neprofesionálové, kteří si chtějí ulehčit práci nebo jsou jednoduše líní, to bylo vážně k vzteku. Říkali jsme, že tento typ péče nemá oporu v zákoně – v důsledku toho je člověk zároveň tomu DD vlastně vydaný napospas. Pak je třeba hledat kompromisy, které jdou často na úkor dětí, což je frustrující. Později jsme dokonce psali i nějaký projekt s Letním domem, právě na podporu hostitelské péče, vytvořili jsme jakousi síť hostitelských rodin. Jedním z hlavních bodů projektu byla potřeba najít někoho, kdo bude mediovat kontakt mezi hostitelskou rodinou a DD a kdo jedné i druhé straně vyjedná smysl celého podniku a bude dbát na to, aby byl kontinuálně utvářený.

V čem podle vás stát nejvíce selhává, jde-li o plošné strategie řešení ústavní péče o opuštěné děti?

Podle nás selhává zejména preventivní terénní práce sociálních odborů, a nejen jich, ale také nevládních organizací, které mají komunitní plány na starosti. „Nevládky“ to dělají většinou dobře, ale se strašně malým pokrytím. Vezmi si, že na celý Most je k dispozici jedna nevládka, která má dělat terénní prevenci, a pobere všehovšudy 8 rodin. Sociálky na úřadech mají samozřejmě taky dělat terén, v jejich možnostech ale zase absolutně není dělat ho kvalitně. Běžně mají i 300 rodin na jednu pracovnici, která se tam tudíž dostane tak jednou za rok, dá-li pánbů. Nehledě na to, že třeba tady v Krompachu jsou některé děti z Prahy, takže mají dokonce přidělenou pražskou sociálku! Podle zákona mají sociálky povinnost za „svým“ dítětem do DD dojíždět. Přitom mají zároveň na starost rozvody, prevenci, tzv. problémové děti ve školách, prostě neuvěřitelný balík věcí, který zvládají možná tak administrativně. Vede to k tomu, že děti jsou umísťované do DD v nadměrném počtu, většinou poté, co situace u nich doma vyeskaluje tak, že už není udržitelná – předtím se o ni totiž nikdo nestaral. Rodina se dostává do čím dál větších problémů, nikdo nemá čas zkoumat, jaké poměry tam doopravdy panují, natož je efektivně řešit. To by totiž byla strašně titěrná práce, zahrnující docházení do těch rodin, řešení jejich situace, například bytové nebo v zaměstnání, papírování, atd. Jedním z těch, kdo se tímhle problémem zabývá, je třeba Člověk v tísni, který to dělá dost komplexně, ale taky má pobočky jenom někde. Tohle tedy vidíme jako oblast, do které by se mělo investovat maximum prostředků, čímž by se zároveň i dost ušetřilo. Když totiž už dojde k tomu, že se děti rodině odeberou, tak se většinou rozpadne úplně, takže jde vlastně o kompletní sociální zásah. Kvůli dětem jsou rodiče obvykle schopní ještě leccos zvládnout, ale když jim je seberou, tak se dostanou do úplně apatického stavu. V DD to pak obvykle závisí zcela na moci ředitele – jejich pravomoc jak ve školách, tak v dětských domovech je tak obrovská, že vytváří úplně jiné světy. Hodně děcáků včetně toho „našeho“ je navíc na hodně odlehlých místech, takže děti nemají žádný kontakt s okolím, jednoduše žijí tady v lesích. Tím pádem nejsou samostatné, nikam nechodí, maximálně s vychovatelkou na procházky, nebo jich pár jezdí do vsi na základky. Tím, že je tu speciální škola, vzniká snaha udržet děti tady, přestože si myslíme, že mnohp z nich by se dalo integrovat do klasické ZŠ. Získávají tak další, velmi závažný handicap – není kladen důraz na jejich vzdělání a osamostatňování a na to, aby se dítě integrovalo do nějakých sociálních sítí. Do svých šestnácti nebo osmnácti jsou v DD, a pak je prostě vyrazí. Tam pak nastává další problém – další systémová „díra“. I když se v té přechodové fázi podaří dítě umístit v Domu na půl cesty, kterých je strašně málo, tak je to třeba u Nymburka nebo u Dobříše. Děti jsou vytržené ze sociálního prostředí, ve kterém vyrůstaly a dostanou se do Domu na půl cesty někam, kde vůbec nikoho neznají a nemají žádnou možnost se na někoho obrátit. Jsou prostě hozené do vody. Bylo by přece logické, kdyby mohly nějak zúročit sociální kapitál, který vznikne, i když vyrůstají na vesnici – a protože dítě nemá rodinu, tak žádný jiný kapitál nemá. Tím, že ho pošlou někam na druhý konec republiky, nemá najednou žádný. Odlehlost dětských domovů má pak úzkou souvislost s nedostatečně kvalifikovanou pracovní silou, která v děcácích dělá. Těžko se v takových místech hledá někdo, kdo je nejen kvalifikovaný, ale má i motivaci to třeba zkusit trochu jinak. Situace je navíc stále horší. Materiálně je to hodně otázka komunikace se sponzory – na první pohled to může často vypadat, že se zlepšuje, ale investuje se do naprostých nesmyslů. Děti mají na pokojích playstationy, ale třeba nikoho nenapadne prosvětlit chodbu, kterou musí denně chodit. A to se neděje jen u nás – tuhle jsme se dozvěděli, že schopného ředitele DD ve Frýdlantu, který tam budoval v areálu děcáku domečky – tréninkové byty, kde mohly děti nějaký čas bydlet ještě jako dospělé – před časem vyhodili. Vzhledem k tomu, že jde pro daný region často patrně o důležité peníze, působí v téhle branži obvykle takové lobby, že člověku zůstává rozum stát.

Měli jste v péči několik romských dětí – mluvili jste s nimi o kultuře jejich etnika, o pohledu, který na ně podstatná část české společnosti má, o mediálních manipulacích s jejich obrazem apod.? Řeší s nimi tato témata vychovatelé v DD?

Máme spíš takové úsměvné zkušenosti – třeba o prvních Vánocích, které s námi děti trávily, začala D. během pohádky Dařbuján a Pandrhola najednou křičet, „gója, gója!“. Pak jsme si všimli, že v pohádce si zrovna dávají jitrnice. Jedné z holčiček byly teprve tři, když se do děcáku dostala, takže svůj původ ještě nijak nereflektovala. Když pak začala chodit na základku, přijela jednou ze školy a byla vyděšená, že v uličce, kterou chodí, prý číhají „stíni“. Bylo zajímavé, že když byly děti malé, s romstvím se nijak neidentifikovaly, říkaly, že slovo „cikán“ nebo „rom“ pro ně bylo synonymem sociálního outsidera – prostě jedna z nadávek, které pochytily ve škole. Vůbec nechápaly, proč by se měla vztahovat zrovna na ně. My jsme si s nimi o tom povídali, když s tím přišly – byly to ale spíš starší děti v DD, kdo měl potřebu je uvádět do romského světa. Najednou začaly mluvit o duších, učit se romská slovíčka, nicméně se od romství stále distancovaly. Později, když přišly do puberty, tak jak teď jedou přes ty sociální sítě, zjistili jsme, že na nejrůznějších serverech jako lide.cz a podobně vyhledávají prioritně romská fóra.

Co vám tahle životní zkušenost dala? Změnil se nějak zásadně váš pohled na svět, na morálku, na dětskou duši a její specifika, či na sebe sama, případně na své limity?

Obecně vzato, starat se o děti je hezká zkušenost, což platí pro ty z děcáku taky. Bylo to zejména vzájemné obdarování. Samozřejmě že to není nonstop paráda, jsou i náročnější momenty, ale vesměs jsme spolu zažili spoustu legrace. Bára často obrečela spory s děcákem a náš pohled se změnil zejména skrze to, jak jsme postupně pronikali do problematiky. Člověk si postupně uvědomoval, že má dítě už od začátku handicap v podobě života bez rodičů, že je náš sociální systém nastavený strašně nespravedlivě. De facto vytváří další generace – respektive nebrání tomu, aby vznikaly další generace dětí v dětských domoveh. Je to takový samosytící systém, který je navíc hrozně neefektivní – mají-li tyhle děti dobře dopadnout, musí se o ně vždycky postarat někdo jiný. Děcák je sice zachrání před tím, aby neumřely hlady nebo aby je někdo netýral, ale krom toho nemá šanci pro ně mnoho udělat. I z děcáku mají pochopitelně hezké zážitky, ne že by je tam nějak mučili, ale když pak člověk sleduje jejich vstup do reálného života, je vidět, kolik jim toho ještě chybí.

Barbora Spalová vystudovala etnologii a sociální antropologii na FF a FSV UK Praha. Bádá především v oblasti antropologie náboženství, zejména křesťanství. Žije v Lužických horách, angažuje se v problematice náhradní rodinné péče. Je předsedkyní o.s. Média 007 a editorkou časopisu Biograf.

Karel Spal vystudoval religionistiku na FF UPa, odborně se zaměřuje na církve byzantského ritu, postavení islámu v Evropě. Pro Média 007 pracuji jako expert „Náboženské sekce“

Přečteno: 4439x

Kam dál:

Štítky:  

RV 7-8/2012, RV, Rozhovory, Děti



HLAVNÍ ZPRÁVY

Matka romského dítěte, které mělo údajně stát na začátku konfliktu v brouzdališti v Dubí, poskytla 11. 8. 2018 rozhovor serveru Romea.cz (FOTO: repro ROMEA TV)

videoVIDEO: Nové svědectví z rvačky na koupališti v Dubí. Konflikt měla vyprovokovat "bílá" žena. Hodila s romským dítětem do bazénku

12.8.2018 11:45
Koupaliště Plivátko v Dubí je momentálně asi nejznámější v celé naší republice. Jak již server Romea.cz informoval zřejmě banální incident nebo dokonce jen hra dětí v brouzdališti vyvolala hádku a následně i rvačku nejdříve mezi "bílou" a romskou ženou. Pak se do bitky zapojili i muži. I když se celá událost odehrála už v úterý, do dnešního dne média nezveřejnila výpověď ani jednoho Roma nebo Romky.
 celý článek

Michal Koky, student druhého ročníku farmacie na Veterinární a farmaceutické univerzitě v Brně (FOTO: archiv Michala Kokyho)

Student farmacie Michal Koky: Lidé si myslí, že jsem Ital nebo Řek

8.8.2018 0:01
Michal Koky studuje druhým ročníkem farmacii na Veterinární a farmaceutické univerzitě v Brně. „Zdravotnictví mě lákalo už od dětství. Vždy jsem věděl, že se v budoucnu chci pohybovat v této sféře. Na gymnáziu mě ze všech předmětů nejvíce bavila chemie. Farmacie zahrnuje obě tyto oblasti, a tak jsem si ji vybral jako studijní obor,“ přibližuje Michal.
 celý článek

Ilustrační FOTO

Banální konflikt v brouzdališti vedl k rvačce. Několik Romů mělo zbít mladého muže. Policie rasistický podtext prozatím nevyšetřuje

8.8.2018 21:57
Na koupališti v severočeském Dubí došlo ke rvačce, kterou vyvolala roztržka mezi matkami na dětském brouzdališti. Skupina několika Romů pak měla brutálně zbít mladíka, který se zastal jedné z žen. O situaci informovali svědci přes sociální sítě a událost vyvolala vlnu protiromských rasistických příspěvků. Policie však okolnosti případu teprve prošetřuje a zatím vyloučila rasový motiv incidentu.
 celý článek

 

Další články z rubriky







..
romea - logo