Romodrom: Chceme-li pomáhat účinně, musíme napřed porozumět

Běžně používaný, i když možná poněkud negativně vymezený, odborný pojem „sociální vyloučení“ bývá v představách některých sociálních pracovníků spojován především s velkoměstem či větším městem a jejich specifickými charakteristikami. Sociální vyloučení je však mnohdy velmi citelně znát především na venkově.

Na praxi terénní sociální práce v sociálně vyloučených venkovských lokalitách jsme se zeptali terénní sociální pracovnice Občanského sdružení Romodrom, Markéty Horníkové, jež působí od března 2011 v některých obcích na Jičínsku. Zeptali jsme se jí, jak ona vidí problematiku sociálně vyloučených venkovských oblastí.

Jak vy pracujete s pojmem sociálně vyloučená lokalita a jaké jsou podle vás hlavní rozdíly v pojetí této problematiky ve městě a na venkově?
Na první pohled se zdá, že identifikovat sociálně vyloučenou venkovskou lokalitu je snadné. Problematická je ale už samotná její definice – u mnoha lokalit neplatí, že jsou kdesi daleko za vesnicí. Sociálně vyloučené lokality na okrajích městeček vznikají podle mého názoru především ze dvou důvodů. Prvním důvodem, v poslední době poměrně často zmiňovaným v médiích, jsou podstatně levnější nemovitosti, čehož „využívají“ různí podnikatelé a podnikavci. S tím se setkáváme i ve městech. Někdy se však zapomíná na důvod druhý, kterým je sociální propad starousedlých romských rodin.

Co tahle věc v praxi terénního sociálního pracovníka může konkrétně znamenat?

Chceme-li pomáhat účinně, musíme napřed porozumět. Důležitou roli hraje historie vzniku lokality, z níž můžeme hodně zjistit i o obyvatelích a jejich osobních cílech. Zásadní rozdíl by se měl projevit u lokalit, vzniklých v posledních dvaceti letech sestěhováním, a u původních lokalit starousedlíků. Za jednoznačnou výhodu při práci s obyvateli původních lokalit považuji dobrou znalost romských reálií a romštiny. Mezi starousedlíky v takových venkovských lokalitách je romština mnohdy živým jazykem, což je jev, se kterým se ve městech již téměř nelze setkat. Poměrně novým fenoménem je pronajímání celých domů romským obyvatelům. Nejedná se ale o žádné luxusní bydlení, nadstandartní bývá jen nájemné. Investor nebo realitní kancelář kupuje domy k rekonstrukci, často v havarijním stavu, za minimální ceny v hotovosti. Pokud nenajde kupujícího ani prostředky k rekonstrukci, objekt pronajme. V pasti nesmírně nevýhodných smluv (smlouva s rozhodčí doložkou, sankce ve výši několika tisíc denně, bez výpovědní lhůty apod.) se ocitnou často právě romské rodiny, protože jejich šance sehnat jiné bydlení je malá.

Jak obce pracují s tím, že se v jejich místech vytváří romská vyloučená lokalita?
V samotné obci se často nic moc o problémové situaci nedozvíme: obyvatelé lokality se snaží na sebe příliš neupozorňovat, jejich sousedi se s „ostudou“ nechtějí svěřovat. Existence sociálně vyloučené lokality se pak projeví až při nakumulování velkého množství komplikací. Obyvatelé obce mají většinou problém s nepořádkem, s hlukem, s drobnou kriminalitou. Přejí si řešení, cítí se bezmocní, soužití se zhoršuje. Od frustrace je jen malý krok k řešení radikálnímu, v horším případě k násilí. Často se pak zdá, že nejvhodnějším řešením je nechtěné sousedy pomoci přestěhovat jinam, pokud možno do většího města. Účinná pomoc, která ušetří státu peníze a lidem spoustu trápení, se podle mého názoru nachází ovšem na začátku, v malé obci.

Zajištění terénní práce na území Královéhradecka je podpořeno z krajského individuálního projektu Podpora sociální integrace obyvatel vyloučených lokalit v Královéhradeckém kraji II. Více o projektu na www.socialniprojekty.cz.