Viktor Elšík: Romové bez budoucnosti? - k výrokům senátora Františka Bublana
Edward Said, klasik postkoloniální kritické teorie, si povšiml, že
Romové jsou jedinou skupinou, o které je povoleno – bez rizika
zpochybnění a námitek – říkat cokoli. Zakladatel moderní lingvistiky
Ferdinand de Saussure zas poznamenává, že málokterý předmět poznání
vyvolává více předsudků, iluzí a fantazií než jazyk.
František
Bublan, sociálnědemokratický senátor, se na nedávné schůzi horní komory
Parlamentu České Republiky rozhodl oba postřehy ilustrovat v praxi, když k „romskému tématu“, kterým si zastupitelé zpestřovali první den 16. senátní schůze (27. listopadu 2013), mj. doplnil:
Oni
(tj. Romové) taky nemají v tom slovníku budoucnost. Oni nemají budoucí
čas doslova. Je to pro nás nepochopitelné, ale oni skutečně žijí ze dne
na den a také to tak vnímají.
Tento pozoruhodný výrok čtu
následovně: 1. Jazyk Romů nevyjadřuje budoucí čas. 2. Protože jazyk
Romů nevyjadřuje budoucí čas, nejsou Romové schopni kognitivně
reprezentovat (vnímat) budoucnost. 3. Protože Romové nejsou schopni
kognitivně reprezentovat budoucnost, nejsou schopni plánovat své
(zvláště ekonomické) aktivity (žijí ze dne na den).
Jinými
slovy, František Bublan tímto výrokem zastává radikální verzi tzv.
jazykového relativismu – jazyk determinuje myšlení a myšlení
determinuje chování – a aplikuje ji na Romy.
Začněme východiskem
Bublanova výroku, tj. tvrzením, že jazyk Romů nevyjadřuje budoucí čas.
Toto východisko je – v kontextu České republiky, o který zjevně jde –
fakticky nesprávné. Většina variet romštiny, včetně všech těch, kterými
se mluví v Česku, gramatickou kategorii budoucího času má a běžně ji
používá. Romské futurum se v české romštině (ať už jde o romštinu
centrální nebo olašskou) tvoří přidáním sufixu a k tvaru prézentu,
například kerel „dělá“ → kerela „udělá, bude dělat“.
Pokud jde o
češtinu Romů, které by se Bublanův výrok také mohl týkat, nejsou ani v
tzv. romském etnolektu češtiny (a zde je třeba připomenout, že zdaleka
ne všichni čeští Romové mluví češtinou etnolektní) doloženy žádné
odchylky v tvoření a užívání budoucího času.
V lepším případě
tedy František Bublan projevuje svou nekompetenci v romistice (a pak je
otázka, proč se k jejím tématům veřejně vyjadřuje), v horším případě
pak vědomě konstruuje chybné východisko ze závěru, ke kterému chce
dojít.
Ačkoli bohaté a mnohostranné souvislosti mezi jazykem,
myšlením a kulturou zcela jistě existují, už mnohokrát se ukázalo, že
naivní a zkratkovité závěry toho typu, které veřejnosti předložil
František Bublan, jsou více projekcí vlastních předsudků a fantazií než
čímkoli jiným.
Pokud na okamžik přistoupíme na Bublanovu tezi,
že romština budoucí čas nevyjadřuje a že tato strukturní vlastnost
jazyka nějak souvisí se „způsobem života“ Romů, pak se nutně musíme
ptát, jak je tomu u jiných skupin, které mluví jazyky bez futura.
Zajímaly by mě proto Bublanovy postřehy o myšlení, kultuře a životním
stylu například Finů (finština na rozdíl od romštiny budoucí čas od
přítomného skutečně gramaticky nerozlišuje).
Zábavné v této
souvislosti je, že docela nedávno, v březnu tohoto roku, proběhla (i
českými) médii zpráva o výzkumu amerického ekonoma Keithe Chena, který
dochází k přesně opačnému závěru než František Bublan: Mluvčí jazyků
bez jasného gramatického značení budoucího času jsou s výrazně nižší
pravděpodobností ohroženi nejen zadlužením a nižšími příjmy v
důchodovém věku, ale i alkoholismem, nikotinismem a obezitou.
Jako
by jasné gramatické rozlišování mezi přítomností a budoucností
ztěžovalo vnímání soulehlosti těchto dvou časových domén, a
znemožňovalo tak mluvčím takových jazyků efektivní plánování jejich
životů. Není snad třeba dodávat, že závěry Chenova výzkumu jsou mezi lingvisty považovány za kontroverzní,
byť jsou – na rozdíl od Bublanova výroku z říše nevědomosti a fantazie
– podloženy rozsáhlým a statisticky testovaným empirickým výzkumem.
Celé
vyjádření senátora Bublana bychom na pozadí toho, co na adresu Romů
toho dne v Senátu chrlili někteří jeho kolegové, mohli považovat za
vstřícné, byť paternalistické (například „náš přístup je někdy trošku
jednostranný, omezený, je to práce na desetiletí, než se nám podaří
skutečně pochopit, co je to integrace, a tu romskou populaci integrovat
do naší společnosti tak, aby nebyla narušena jejich lidská podstata.").
Bublanovo
cvičení z jazykového relativismu navíc bledne ve srovnání s
rasistickými fantaziemi senátora Stanislava Juránka, který chvíli před
Bublanem mj. tvrdí, že „romský mozek“ (doslova „co mají v sobě a co je
pro ně naprosto přirozené") okamžitě vypočte složitý násobek (376 x
4312), ale není schopen si poradit s jednoduchou rovnicí obsahující
abstraktní proměnnou (3 + x = 5).
I výše uvedený Bublanův výrok
je však podle mého názoru společensky nebezpečný a rozhodně nemá
potenciál přispět k integraci této politicky slabé a sociálně
marginalizované menšiny. Místo fundovaného poznání jinakosti romské
kultury totiž přispívá k umělé exotizaci Romů, k jejich konstrukci jako
nezměnitelně odlišného a nepochopitelného „oni“.
Nejvíce mě
znepokojuje, že senátor Bublan toto romské „oni“ dává do explicitního
kontrastu s etnicky majoritním „my“ – když říká „je to pro nás
nepochopitelné", logicky nemůže myslet všechny občany republiky, včetně
Romů, a jistě nemá na mysli pouze členy Senátu, ke kterým se přímo
obrací – právě na půdě ústavní instituce našeho občanského (!) státu.
Skutečně v parlamentu reprezentuje jen etnické Čechy?
Je zřejmé,
že ve společnosti, kdy se i v zásadě „vstřícní“ členové politických
elit uchylují k podobným předsudečným, neinformovaným a vydělujícím
výrokům, nemají Romové důvod vidět svou budoucnost příliš růžově
Autor je odborným asistentem Ústavu lingvistiky a ugrofinstiky na
Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Specializuje se na lingvistickou
typologii, historickou lingvistiku, kontaktovou lingvistiku. morfologii,
lingvistickou romistiku. Mimo jiné pracoval i na na projektu lexikální databáze
romštiny obsahující slova 25 romských dialektů s překladem do angličtiny,
němčiny a dalších kontaktních jazyků.
Článek vyšel na Deníku referendum.
