romea - logo
1. července 2016 (pátek)
svátek má Jaroslava
romano vodi - předplatné
Loading
rozšířené vyhledávaní

Eliška Wagnerová: V lidské důstojnosti jsou si všichni naprosto rovní

Brno, 9.12.2013 14:30, (ROMEA)
Senátorka Eliška Wagnerová.  (Foto: František Kostlán)
Senátorka Eliška Wagnerová. (Foto: František Kostlán)

Občanské sdružení ROMEA a Český helsinský výbor u příležitostí Dne lidských práv 2013 připravily sérii rozhovorů s předními, veřejně činnými osobnostmi. 

Jako první uveřejňujeme rozhovor se senátorkou Eliškou Wagnerovou.

V lidské důstojnosti jsou si všichni naprosto rovní

Elišku Wagnerovou není třeba blíže představovat. Dnešní senátorka byla dříve předsedkyní Nejvyššího soudu a místopředsedkyní Ústavního soudu. Má ovšem neocenitelné zkušenosti i z dob dřívějších. Než v roce 1982 odešla do německého exilu, působila jako advokátka. V Německu pracovala mj. ve Svobodné Evropě, rádiu, které pro nás bylo oázou svobody.

V půli roku 1989 odešla přes oceán za svým mužem, novinářem Arnoštem Wagnerem, který v Kanadě vedl exilové československé televizní vysílání a byl členem redakční rady Škvoreckého časopisu Západ. V Kanadě pracovala jako zubní laborantka, květinářka či servírka.

Hovořili jsme spolu o romské menšině, o kultuře chudoby, extremismu a vytváření obrazu vnitřního nepřítele, o úpadku společnosti i o významu lidských práv.

Brněnský Bronx

Máte kancelář umístěnou na počátku brněnského Bronxu. Nebojíte se tu někdy?

Někdy ano, ale je to dáno více vlivy. V okolí tu stále ještě zůstávají herny. Šla jsem nakupovat a před jednou z nich stála skupina lidí, nebyli to ovšem Romové, ale „bílí“. Byli asi pod vlivem nějakých látek, nebo byli opilí. Ta herna asi měla přes noc otevřeno, protože bylo teprve sedm ráno. Projít kolem takové skupiny je nepříjemné. I proto velmi vítám pokusy donutit radnici, aby zdejší herny zlikvidovala.

Na druhou stranu mí voliči, kteří tady mají obchody, si stěžují na mládež z Bronxu, že tam krade. Tím se jim i zvyšují náklady na provoz, protože musejí zaměstnat někoho na stálý dohled. Na hezky upraveném Malinovského náměstí sedává na lavičkách hodně lidí a podle informací některých voličů se tam prodávají drogy. A pravda je, že tady policii absolutně nevidíte.

Nelze však paušalizovat. Nepochybuji o tom, že život z hlediska zákona bezproblémový reprezentují lidé ze všech skupin obyvatelstva. To jsem viděla i u soudu - až příliš mnoho pachatelů nejrůznějších a nejhrůznějších činů bylo z většinového obyvatelstva.

Ale když už jsme u toho, před rokem 1989, než jsem odešla do exilu, tak jsem byla advokátkou na Kladně, kde byla poměrně silná romská komunita. V té čtvrti byl také okresní soud. A já jsem tudy každý den procházela, aniž jsme se bála. Tehdy romská menšina vůbec nebyla vnímána jako násilná.

Sociální vyloučení

Problémy kultury chudoby bývají někdy dost drsné, včetně užívání drog, gamblerství, prostituce či drobných krádeží. Váží se k tomu i jevy, které lidi žijící v ghettech, Romy i „bílé“, ničí a brání jim prožívat plnohodnotný život: lichva a následně velmi časté zadlužení celých rodin, či obchod s chudobou, který je mj. uvrhává do ubytoven. Z této pasti sociálního vyloučení není úniku. A nikdo se tím v praxi nezabývá. Vidíte nějakou praktickou cestu, jak z toho ven, na základě vašich zkušeností advokátky a soudkyně?

Ta cesta je obtížná. Nepochopím například, z jakého důvodu vláda tak dlouho podporovala nemravné ubytovny, respektive obchod s chudobou, o kterém jste hovořil. To je naprostý nonsens, aby příspěvek na bydlení, kterým ti sociálně nejslabší hradí přemrštěné nájmy v ubytovnách, byl několikanásobně vyšší, než nájem v běžných bytech. Neumím si to vysvětlit jinak, než že se to nastartovalo v době, kdy někdo, kdo o tom rozhodoval, provozoval nějaké ubytovny, aby se na tom napakoval. Že se to vleče a má to takovou setrvačnost, mě zaráží. Nechci dělat rychlé soudy, ale dovedu si představit, že by to mohla opravit i vláda sama interním nařízením.

Bydlení je jeden z největších problémů těchto lidí. Zajímá mě ale i celkový pohled. Jezdím do ghett často a z praxe vím, že místní lidé nemají šanci se z bídy a jejích projevů dostat bez pomoci druhých, tedy i státu, měst a obcí.

Recept na to nemám, kdo by s nějakým přišel, byl by geniální. Ale že je to velký problém vnímám také. Koneckonců se to netýká jen Romů, ale všech sociálně vyloučených lidí. Obávám se, že do té pasti chudoby spadají třeba i senioři, kteří mají nízké důchody, obzvlášť pokud žijí sami.

Chudnutí části společnosti je veliký problém. Měli bychom nastartovat systém, který by začal těm nejchudším nabízet šance, aby se dostali na stejnou rozjezdovou čáru s ostatními. Ale jestli by na ty nabídky slyšeli, nevím. Málokomu z nich můžete například nabídnout místo s platem několika desítek tisíc. A vím, že jsou lidé, kteří si říkají: proč bych měl chodit za mrzký peníz do práce, když téměř to samé dostanu na podpoře a zároveň nic neutratím za jízdné do práce, mohu se lépe starat o domácnost apod.

…Mnoho z těchto lidí má vyměřenou exekuci a když jdou do práce, exekutor jim velkou část výplaty zabaví.

Přesně tak. Takže ono to má mnoho problematických aspektů. To není problém, který by se vyřešil z jednoho volebního období na druhé. Nevyřeší, to bychom si nalhávali něco do kapsy. Ten souhrn problémů by se měl pojmout koncepčně. A kde jinde zažít než u dětí, kterým je třeba ve škole ukazovat, že život lze žít i jiným způsobem než jak to vidí kolem sebe ve vyloučených lokalitách. A do praktických škol by se měly tyto děti dostávat jen naprosto výjimečně a jenom ty, které jsou prokazatelně lehce mentálně postižené. Neměly by tam končit děti, které jsou determinované prostředím, do něhož se narodily, ale mentálně postižené nejsou.

U soudu pro lidská práva ve Štrasburku, u něhož jsme jako Česká republika dopadli velmi špatně, bylo zjištěno, že tyto děti se do praktických škol dostávají právě kvůli sociálním podmínkám, v nichž žijí. A to nesmí být kritériem. Tady musí nastoupit něco, čemu se říká pozitivní diskriminace. Děti by v jejím rámci měly mít například nárok na asistenty, kteří jim mimo jiné budou nabízet vědomosti o životě jiném, něž se kterým jsou konfrontovány.

Veřejný nepřítel

Problémy, které sebou nesou sociálně vyloučené lokality, jsou jedny z mnoha, které naše země má. Navíc nepřesahují příliš ty lokality jako takové. Přesto jsou to Romové, kteří se stali veřejným nepřítelem číslo jedna. Jak si to vysvětlujete?

Romové plní roli otloukánka, na kterého se hodí všechny viny světa. Se životem v tomto státě bohužel není spokojena celá řada lidí, nejde jen o lidi z vyloučených lokalit a jejich sousedy. A hledá se původce frustrace, která z té nespokojenosti plyne. To je mechanismus, který je znám, co svět světem stojí. Počínaje antickými bájemi a konče nacistickou „třetí říší“, která si také hledala, na koho by hodila vinu za bídu, v níž žili lidí v důsledku krize a špatného narovnání po první světové válce.

Máte-li viditelného nepřítele, tak ostatní lidi snáz sjednotíte. To bylo vidět i u nás před rokem 1989. Lidé se báli, ale za nepřítele považovali toho, kdo ten režim vedl, což se mimo jiné ukázalo při obrovských demonstracích v listopadu 1989.

Tehdy ovšem šlo o nepřítele, jenž měl v rukou všechnu moc, kterou proti vlastním občanům zneužíval, nyní jde o "nepřítele", který je ve společnosti tím nejslabším.

To je pravda, ale někteří lidé to příliš nerozlišují, protože pouze potřebují nepřítele, po kterém by se svezl jejich hněv. A neuvědomují si jednu věc. I před rokem 89 si do jisté míry mohli sami za stav věcí, protože připustili vládnutí toho režimu. Právě tak jako dnes si mohou do určité míry za daný stav věcí, mj. i tím, že připouštějí život druhých v těch nejnuznějších podmínkách. To ovšem nikdo nechce slyšet, protože by musel dojít k nějaké sebereflexi. Pohodlnější je hledání nepřítele, který "může i za moje problémy“.

Nyní se těmi nepřáteli stali Romové, cizinci, bezdomovci… a zvlášť ti, kteří jsou viditelně odlišní. Je to od většiny takový skluz šikmo svahem, který se jí nemůže vyplatit. A je to pochopitelně proti všemu, co stojí v základech našeho státu, proti lidské důstojnosti, kterou má každý, ať je to bezdomovec nebo superboháč. V lidské důstojnosti jsou si všichni naprosto, ale naprosto rovní. A tak je také potřeba s lidmi jednat.

Jako jeden z motivů „výroby nepřítele“ uvádějí ti frustrovaní lidé zvýšenou kriminalitu.

Zločiny páchají lidé nemajetní i velicí boháči. A to bohatí mnohdy páchají zločiny mnohem horší než ti ostatní, neboť jejich zločiny mají dopad na mnohem více lidí. Stavět celou skupinu do role nepřítele kvůli kriminalitě je tedy zkratkovité uvažování, proti kterému je třeba brojit.

Ministr pro lidská práva

Lidská důstojnost je u nás i ústavně zakotvená. Známe však situace, kdy ji státní instituce nectí. Například když pravicoví extremisté pochodují enklávami obydlených Romy a pokřikují rasistická hesla, například „Cikáni do plynu“. To jsou situace, které přímo volají po tom, aby ústavně zakotvená důstojnost byla naplněna s tím, že je v ten moment naprosto rovnocenná svobodě, tedy i svobodě shromažďování a svobodě slova. Policie ale naopak nechá rasisty projít z taktických důvodů bez povšimnutí. A zpětně za to postihne jen málokoho. To je jen jeden z mnoha příkladů. Obecně řečeno u nás namísto vymáhání ústavnosti v těchto věcech převažuje nevšímavost či pohodlí.

To víte, lidi se prostě radši ztotožňují s někým, kdo je jim, vzato velmi primitivně, nějak podobnější. Nechápu, jak se někdo byť jen na okamžik může ztotožnit s nácky. Ale jsou lidé, kteří si myslí, že náckové jim jsou podobnější než třeba bezdomovci či Romové.
Je to strašně obtížná situace. Pravda je, že by na to chtělo nějak shora dozírat. Je vidět, že policie sama není vždy úplnou zárukou. A podle některých průzkumů jsou v jejích řadách bohužel i přívrženci různých násilných směrů.

Bylo by proto dobré obnovit místo ministra pro lidská práva, který stojí vně silových resortů. Který vykonává jakousi kontrolu důsledků chování těchto resortů, a následně alarmuje druhé, když dochází k vámi popisovaným excesům, jako to dělal třeba Michael Kocáb.

Lidská práva by tedy měla ve vládě mít na starosti silná politická figura…

Jistě, a především silná osobnost.

Z pozice pouhého vládního zmocněnce prosadil ledasco například Petr Uhl, ale takových osobností u nás příliš není.

Zmocněnec je jen úředníkem, který je někomu podřízen. A pokud to skutečně není výrazná osobnost jako Petr Uhl, který si šel za svým s tím, že je mu jedno, jestli ho za to vyhodí, tak se neprosadí.

Zhoršení atmosféry jako trend

Společenská atmosféra se horší v celé Evropě. Na západě jsou oním veřejným nepřítelem hlavně migranti v čele s muslimy, v postkomunistických zemích především Romové. Lze v tom sledovat trend nárůstu nesnášenlivosti a primitivity. A následně i úspěch extremistických politických subjektů, které pronikají do parlamentů na všech úrovních. Mohlo by něco tento trend přibrzdit?

Otázkou je, proč se společnost tak radikalizovala. Když se podívám do Německa, kde jsem žila, tak tam radikalizace neonacistických hnutí zasahuje především bývalé východní země. Ve starých spolkových zemích to není tak rozšířené, snad s výjimkou Bavorska. A to asi souvisí s frustrací bývalých východních Němců, kteří se nestačili rychle adaptovat na nové poměry a cítí se ve vztahu k lidem ze západu Německa jako chudí příbuzní.

Rozdíly jsou stále v běžném životě vidět, když si například srovnáte paneláková sídliště na východě a bydlení jinde, tak je to nesrovnatelné. Ale uplatnit se po spojení Německa bylo velmi těžké i pro ty východoněmecké vysokoškoláky, kteří studovali společenské vědy, najednou byli na pracovním trhu neuplatnitelní - těch příkladů je mnoho. Společnost se náhle probrala bez vlastních elit.

Důvody frustrace mohou být různé, specifické, jako v Německu. Ale když se na to podívám blíže, třeba do Řecka či Francie, tím nejzásadnějším důvodem frustrace lidí jsou zhoršující se sociální podmínky. Takže je třeba na prvním místě začít zlepšovat je.

Ekonomická či finanční krize, spojená s krizí politickou a morální, je určitě jednou z hlavních příčin frustrace. Jaké jsou další silné důvody frustrace a následného hněvu lidí?

Teď jste to sám řekl, krize morální a politická. Ten skutečný fundament je v tom - a začalo to po druhé či spíše již po první světové válce -, že došlo k odklonu od hlubšího ukotvení v náboženství či ve víře a místo toho nenastoupil žádný jiný normativní systém, mimoprávní, který by to nahradil. Člověk, který v nic nevěří, je ubohou bytostí.

Vznikla pseudonáboženství, například nacismus, fašismus, komunismus… A nejen to - vnímání světa prostřednictvím jakýchkoli ideologií, v tom nejširším slova smyslu, změnilo způsob uvažování lidí. Není tou další příčinou rozšířená a silná ideologizace myšlení, respektive snaha nacpat do předem vytvořených konstrukcí život i způsoby řešení problémů, které sebou nese?

No tak samozřejmě. Ideologii chápu jako svět uzavřených myšlenkových konceptů…

… který se tváří, že zná recept na „spásu světa“…

Přesně tak. Jde o svět uzavřený impulsům zvenčí, důležitých pro sebekorekci. Takováto ideologie je vždycky nebezpečná, ať má obsah jakýkoli.

Naplňování a vymáhání zákonů

Hovoříme o nárůstu primitivity a extremismu. Má Česká republika tyto oblasti dobře ústavně zakotvené?

Rozhodně ano. Naše Ústava respektive Listina hovoří jednak o povinně neutrálním státu - jak k ideologii, tak k náboženství - a osvojila si i koncept demokracie, která se musí a umí bránit. Umožňuje například až zákaz extremistických stran, Dělnická strana už byla jednou zakázaná. Mechanismy jsou nastavené dobře, jsou i definované trestné činy, které s tím souvisejí.

Problémem je tedy naplňování následných zákonů?

Ano, problém je v tom. Jak jsme o tom již hovořili, problémem je, když policisté vidí, že někdo porušuje zákony, či dokonce ústavně zaručená práva, a nezasáhnou a jejich netečnost zůstane bez sankce.

Důstojnost je neomezitelná

Nedávno Prostějovský večerník napsal v článku Cikánské útoky se množí mimo jiné i tvrzení, že „násilí je Romům vrozené“. Policie trestní oznámení na tyto noviny odložila s tím, že se nestal žádný trestný čin. Nebo je tu aktuálně kauza s raperem Řezníkem. Toho organizátoři Českého slavíka vyřadili ze soutěže za propagaci extrémního násilí nejen v textech vlastních skladeb. Toto vyloučení někteří raperovi kolegové pokládají za porušení svobody slova. Vžilo se tu, že svoboda slova je hodnota, která převažuje nad čímkoli, za jakýchkoli okolností. Přitom ústava chrání, jak jsme o tom již hovořili, i lidskou důstojnost.

To za prvé. A za druhé již z Listiny základních práv a svobod plyne, že svoboda slova je z vyjmenovaných důvodů omezitelná. Každé základní právo je omezitelné, kromě jediného - a tím je právě lidská důstojnost. Ta není omezitelná ničím a vždycky musí být respektována a chráněna.

Demokracie a úpadek vzdělanosti

Máte osobní zkušenost ze života v Německu a v Kanadě, kde jste mnohem dříve než my zažívala na vlastní kůži demokracii, její mechanismy i dopad na způsob života a uvažování. Máte zkušenosti i se systémem naším, kterému také říkáme demokratický. Proč se nedokážeme dobrat té kvality demokracie, která je na západě? Uplynula od listopadu 89 příliš krátká doba, nebo je to i něčím jiným?

Ta doba je bezpochyby velmi krátká. Od listopadu 89 je to čtyřiadvacet let a Česká republika, počínaje vznikem ústavy, trvá dvacet let. To je skutečně málo, na usazení ústavního systému jsou to dětské botičky.

Štve mě věc, která s tím souvisí. Připadá mi, že tu dochází k úpadku vzdělanosti v oboru práva a oborech souvisejících. Když uvážím, co se tady produkovalo začátkem 90. let - a bylo to pod vlivem skutečných osobností, které už bohužel nejsou mezi námi, jako byl Vladimír Klokočka či Vojtěch Cepl - tak dnes se ke slovu dostává ta nejmladší generace, která byla Pán Bůh ví kým vychovávaná. A ta je úzkoprsá, pozoruje svůj vědní obor velmi úzce vymezeně a jen legalisticky. Nemá žádný přesah do celistvého posuzování reality z pohledu různých disciplin, nikoli jen práva.

Dalo by se to opsat jako příliš pozitivistický přístup k právu na úkor přirozenoprávního pohledu?

Také by se to tak dalo říci, ale myslím to ještě trochu jinak. Ústavní právo nelze smysluplně vykládat, pokud do něj nezapojíte další vědní discipliny. Filozofií počínaje a sociologií či demografií konče. Ti mladí to nedělají. Jedou si svůj obor v takovém tom technicistním slova smyslu a nehledí nalevo napravo, opravdu pozitivisticky.

Neuvažují tedy ani v intencích, jaký to bude mít dopad na společnost, ale jde jim třeba jen o to, jestli se usnadní nebo ztíží vládnutí, nebo jestli se vytvoří lépe či hůře většina v parlamentu tím kterým volebním systémem. Ale jaké to má další či jiné souvislosti, jde absolutně mimo ně. Chybí jim tedy záběr, který sebou nese odpovědnost za celek a konec konců i za osudy jednotlivců. Jinými slovy - ani stopa po právně realistickém myšlení. A to je hrozná chyba. Ten úpadek je naprosto zřetelný, myšlení se redukuje do technicistně pozitivistického způsobu myšlení.

Už Masaryk psal a říkal, že v každém vědním oboru by měla mít odpovědnost své místo. Věda, která je provozovaná bez této odpovědnosti spojené s vědomím dopadu odborného konání, je špatná věda, která jde špatným směrem. Myslím, že se zase blížíme téhle křižovatce.

Nové technologie a ohrožení

Neprolíná ten plochý přístup k podstatným věcem celou společností? Velmi zjednodušeně řečeno: už se nezpívá melodie, ale rapuje se, architektura sklouzla do funkcionalismu, který vedle některých krásných budov přinesl i panelákový způsob uvažování. Pokud je zprimitivnění uvažování součástí kulturního - civilizačního záběru, tak se tomu třeba věda vyhnout nemůže.

Určitě to souvisí s tím, že doba se zrychluje. Dříve, dokud nebyly ty komunikační možnosti, které jsou dnes, tak se dalo vše lépe promýšlet a pracovat s tím. Ale dnes, kdy všichni na sociálních sítích soutěží o to, aby byli první – a když nejste první, nejste nic - tak mě napadá, že vlastně jde o klipovitý způsob uvažování, který je nutně vždy zjednodušený.

Technologie nám samozřejmě spoustu věcí ulehčily, ale z druhé strany pozoruji, jak snadno se jimi dáme ohrožovat, což předvídal už Karel Čapek. A my už jsme opravdu ve stádiu ohrožení. A měli bychom se začít bránit a rozvážit, co opravdu potřebujeme a co nikoli.

Jedním z mých témat je, že názory, které dříve skomíraly na okraji společnosti, třeba i ty rasistické, se prostřednictvím internetu staly běžnou součástí veřejného diskursu. Rasista už "díky" novým technologiím není člověk vytěsňovaný na okraj, ale je přijímaný, jakoby jeho názory byly legitimní.

Internetové diskuse už vůbec nečtu, je to povětšinou strašná žumpa. Je to něco otřesného a člověk se opravdu diví, kde se to tu bere, odkud se to vyvalilo. O tom jeden neměl ani ponětí, že žije v takové stoce.

O Karlovi Krylovi a politice

Znala jste ze Svobodně Evropy Karla Kryla. Ten v 90. letech kritizoval i nastupující demokratickou elitu za její chyby, za morální ústupky a nedostatek demokratičnosti v jejím konání. Kryla za to tehdy odsuzovali nejen politici, ale i někteří novináři, kteří měli pocit, že se na začínající demokracii nesmí sahat, aby se něco nepokazilo. Kryl byl ale vizionář, viděl hodně dopředu, a věděl, že bez kritiky to nefunguje. A že to bylo právě nekritické prostředí, které umožnilo mimo jiné i rozkrádání, tunelování, korupci a klientelismus ve velkém. Měl Kryl pravdu?

Samozřejmě, že měl pravdu. On byl skutečně vizionář. Jinak část novinářů posluhovala a část z nich stále posluhuje. To dnes a denně vidíme. A jestli Karel něčím nebyl, tak nikdy nebyl ničí slouha. Byl svébytnou bytostí. Člověk nemusel souhlasit se vším, co říkal, ale musel respektovat to, že jsou to jeho názory. On je také nikdy nepoužíval instrumentálně, aby mu pomohly k něčemu se dostat. Prostě to tak v tu chvíli cítil. Měl v mnoha ohledech velikou pravdu.

Poznal jsem ho osobně také, měl jsem to štěstí, u Rudolfa Battěka ve Federálním shromáždění. Karel s Rudolfem kamarádil. Bylo to někdy v devadesátém roce a už tehdy se v osobních rozhovorech netajil rozčarováním nad přístupem demokratické elity k moci. Vlastně tím žil…

Žil. Karel byl rozhodně politická bytost. Navíc měl citlivou duši umělce, který vidí věci do větší hloubky, než společnost, a taky to umí dobře a ostře pojmenovat.

Dnes nám Karel Kryl nebo někdo jeho formátu chybí.

To tedy ano. O tom hovořil již Erich Fromm ve dvacátém století, že zatímco dříve umělci formulovali velké myšlenky, nově plodí jen banality a přesto jsou považováni za celebrity, zatímco v minulosti živořili. A to je v zásadě pravda. Dokazuje to celá ta naše popkultura. Třeba i ten Česká slavík, o němž už byla řeč. Z celkového pohledu jde o pokles etických norem.

Jak do toho zapadají naši politici se svou odpovědností - neodpovědností?

Musíme se napřed optat, kdo jsou ti politici? To jsou lidé z vnitřku společnosti a nejsou jiní než ostatní. Takže klást na ně nějaké přehnané požadavky, které nemáme ve vztahu k sobě, je také docela ošemetné. Odkud mají brát jiné ideje? Ano, samozřejmě, pokud jde o základní pravidla, která jsou formulovaná v ústavě, v zákonech, tak jsou povinni je respektovat a chránit. Ale pokud jde o etické normy, jsou politici součástí společnosti a někteří dokonce populisticky pracují s tím horším, co však ve společnosti rezonuje. Zřetelně to bylo vidět v senátní rozpravě k návrhu Evropské komise o zavádění sociálních opatření zacílených na Romy. Zde zaznělo dost zjevně neetických, nevěcných výroků, které nemohou sloužit za vzor obecné komunikaci o romské problematice.

Když však na ně ty požadavky klást nebudeme, tak bude chybět jeden z viditelných prvků kritiky, protože se o oněch etických rozměrech nebude hovořit vůbec.

Já vím. Nechci také říci, že bychom na ně ty požadavky neměli klást. Ale musíme je především umět sami definovat – a když už to umíme, tak bychom měli s jejich respektováním začít sami u sebe.

Z médií se vytrácí profesionalita

Jak vnímáte roli médií? V 90. letech jsem působil v mainstreamových médiích a měl jsem pocit, že nám jde o věc - byli jsme si vědomi toho, že demokracie umožňuje svobodu a proto vůči ní musíme být odpovědní. Být „hlídacím psem demokracie“ pro nás nebylo hloupé heslo, ale součástí poslání, jak jsme novinařinu do určité míry chápali. Tato odpovědnost se z médií postupně vytratila, což je například dobře vidět na velmi špatné úrovni zpravodajství o konání Romů. Většina vydavatelů a novinářů ztratila pojem o výše uvedené roli médií, a s tím se vytratil i etický rozměr jejich práce a profesionalita.

I mně připadá, že se z médií vytrácí profesionalita. Jestli jsem řekla o kultuře, že přechází do popkultury, tak média přecházejí do bulváru. Vulgarizují se. Dneska najít solidní médium je obtížné. Vedu o tom disputace s novináři, které znám. A ptám se jich, proč by měly například Lidové noviny přistoupit na to, že se stanou bulvárem?

Já za noviny ráda vydám své peníze, ale chci je vydávat za něco, co od toho očekávám: seriozní zpravodajství a seriozní komentáře. A ne povídání slečen a mladíků, kteří o životě vědí houby, nebo naprosto nepoučeně či vysloveně zaujatě komentují – nebo snad dokonce píšou komentáře v čímsi zájmu atd.

I v této oblasti se projevuje onen celkový pokles náročnosti, o němž v tomto rozhovoru hovoříme, i zde v posledku jde jen a jen o vyšší výdělek nikoli o hlídání demokratického provozu státu.

Lidská práva a Klaus

Témata, o nichž jsme hovořili, ukazují i na změnu vnímání lidských práv obecně - a následně i u konkrétních případů. I zde jsme svědky povrchnosti v uvažování.

Za prvé se podařilo vnutit lidem myšlenku - a na tom se velkou měrou podepsal Václav Klaus -, že lidská práva jsou jakousi levicovou teorií. To vůbec není pravda. Lidská práva jsou bytostně spjata s liberálními představami, s politickým (nikoli ekonomickým) liberalismem. Klaus veřejný diskurs takto pootočil. A ti novináři, kteří byli jeho přívrženci nebo se na základě ideologického pohledu na svět řadili napravo na politické škále, už lidská práva začali brát jako tabu. Na lidská práva se tedy u nás nahlíží posunutou optikou, které se podařilo uchytit se. A to je špatně.

Ta optika se musí vrátit, kam patří, totiž, že lidská práva nejsou spjata s pravo-levým vnímáním, ale že to je poznání spjaté s humanistickým chápáním světa, jehož mocní jsou povinni respektovat každou lidskou bytost, s cílem umožnit její rozvoj. Dokud se toto znovu nepodaří jako nosnou myšlenku prosadit, pak svět není v rovnováze a není dobře nastavený.

Lidská práva začala celosvětově prožívat boom v roce 1948, s přijetím Všeobecné deklarace lidských práv v OSN. Druhá polovina 20. století byla lidskoprávní přinejmenším v západní Evropě a severní Americe atd. K nám se to bohužel naplno dostalo až po roce 1989 a doba byla velmi krátká na to, aby se tyto myšlenky mohly uchytit. A do toho přišel Klaus se svými neoliberalistickými, těžce nevyváženými názory, a ideu lidských práv odsunul. Ta idea tedy u nás ani nestačila řádně zakořenit v mysli všech lidí.

Na západě se o jednotlivých lidskoprávní tématech živě diskutuje, proto i nové myšlenky pronikají do společnosti a uchycují se v ní. U nás když začnete na toto téma hovořit, hned jste degradován na levičáka. Diskurs o lidských právech je proto u nás v podstatě nulový. Je to o to horší, že lidská práva jsou fundamentem demokratického ústavního systému. A když je vymístíme, tak se změní i celý systém do podoby, v níž nemusí být radno žít, v níž důstojností a právy nadaný jednotlivec bude degradován opět do role předmětu, skrze který ti vyvolení, tedy mocní, budou realizovat své zájmy.

Prožíváme jakýsi dobový přelom, o změně paradigmatu diskutují nejen vědci. Nikdo ovšem nevidí za roh, aby mohl říci, jaká ta nová doba bude. Ale přesto. Myslíte si, podle současného vývoje, že lidská práva zůstanou součástí naší civilizace natolik intenzivně, aby mohla naplňovat svůj smysl?

Pevně v to doufám. Co bude, samozřejmě nevím. Ale budu dělat všechno pro to, aby lidská práva zůstala fundamentem, na kterém organizované společenství staví. Svých lidských práv se musí mít možnost dovolat každý, kdo se cítí v některém svém právu dotčen. V okamžiku, kdy by přestaly platit mechanismy ochrany, nemá dotčený žádnou oporu v ničem.

Pro mě to bylo od samého počátku něco, co leží v naprostém základu demokratického právního státu a je vyňato i z dispozic zákonodárce, ba ústavodárce. Každý systém, má-li být legitimní z hlediska zachování humanity, v tom doslova existenčním slova smyslu, musí být založený na lidských právech, na respektu k nim a na jejich ochraně. Jinak by reálně existovalo nebezpečí, že se systém zvrhne na pouhé prosazování moci a zájmů jednoho člověka či určitých skupin.

Přečteno: 1244x

Nepřehlédněte:

Kam dál:

Štítky:  

Eliška Wagnerová, Lidská práva, Média, Politika, Vzdělávání, Sociální vyloučení, sociální vyloučení, společenská atmosféra, Rozhovory s osobnostmi ke Dni lidských práv 2013



HLAVNÍ ZPRÁVY

Petr Uhl

Petr Uhl: Aby se čeští Romové v Anglii nestali obětními beránky brexitu

30.6.2016 10:30
Pro mne je Petr Torák především Evropan, pak teprve Rom, britský policista nebo Čech, žijící trvale v Anglii. Tohoto 35letého muže jsem poznal loni 10. prosince v sále pražské Křižovatky. V tento Den lidských práv jsme byli oba přítomni slavnostnímu předávání cen Roma spirit. Petru Torákovi udělila dva týdny předtím anglická (a skotská!) královna Alžběta II. Řád britského impéria za komunitní práci mezi lidmi z etnických skupin, hlavně z české a slovenské (převážně romské) v anglickém městě Peterborough.
 celý článek

David Cameron (FOTO: Valsts kanceleja Litva, Wikimedia Commons)

Cameron slíbil zásah proti projevům rasové a národnostní nesnášenlivosti. Po brexitu jsou mnohem častější

30.6.2016 9:44
Britský premiér David Cameron včera slíbil, že jeho země se vypořádá s projevy národnostní a rasové nesnášenlivosti, které se rozmohly po čtvrtečním referendu. V něm britští voliči odhlasovali odchod své země z Evropské unie. Vzhledem k vyhrocené kampani před hlasováním je výsledek referenda interpretován mimo jiné jako projev odporu místních obyvatel k vysokému počtu přistěhovalců. A to zejména ze střední a východní Evropy, protože na prvním místě byly dosavadní útoky namířeny proti Polákům.
 celý článek

Ilustrační FOTO: R-Mosty

R-Mosty nabízí pedagogům kurz zaměřený na specifika práce s dětmi z romského prostředí

30.6.2016 1:26
Organizace R-Mosty nabízí všem učitelům a dalším pedagogickým pracovníkům možnost absolvovat kurzu, zaměřený na specifika práce s dětmi z romského prostředí.
 celý článek

Diskuse:

Každý diskutující musí dodržovat PRAVIDLA DISKUZE SERVERU Romea.cz. Moderátoři serveru Romea.cz si vyhrazují právo bez předchozího upozornění odstranit nevhodné příspěvky z diskuse na Romea.cz. Při opakovaném porušení pravidel mohou moderátoři diskutéra zablokovat.

Další články z rubriky







Romano voďi

Romano voďi 12/2013

..
romea - logo