František Kostlán: Projekt česko-romské vlajky v kontextu společenské atmosféry

Otázkou do diskuse je, proč vlajka, ať už jakákoli, budí tolik vášní. Proč
počin Tomáše Rafy, coby jeden z příkladů z poslední doby, vyvolává u lidí z
různých koutů společnosti nechuť a vede k rázným odsudkům. Rafa chtěl ve svém
uměleckém počinu vytvořit česko-romskou vlajku, která by symbolizovala, co mají
Češi a Romové společného. Nechme stranou, jestli to udělal šťastným způsobem, či
nikoli, protože to není tak podstatné.

Symbol – dobré a zlé

Vlajka je symbol, ale i hmatatelná věc, s níž lze nakládat. Jako symbol sebou
nese dobré i zlé. To dobré spočívá v tom, že viditelně symbolizuje příslušnost k
nějakému společenství a umožňuje každému se jejím prostřednictvím k němu hlásit a sdílet s ním pozitivní pocity.  Takto viděno může některým lidem vadit manipulace se symboly, protože představují to, co je jim drahé, blízké, sympatické. A týká se to i těch Romů, kterým se myšlenka česko-romské vlajky
také příliš nezajídala.

To zlé spočívá v pocitu některých členů toho kterého společenství, že druzí k němu
patřit nemají. A ten, kdo o tom rozhoduje, že jsou oni sami.

Národ, stát, společnost

Myslím, že celý problém začíná u chápání pojmů "národ", "stát", "společnost".
Kdo je vlastně Čechem?

• Pouze etnický Čech,
• každý občan České republiky,
• kdokoli se za Čecha prohlásí.

Podle občanského principu, na kterém stojí i naše státnost a ústava, je
Čechem každý, kdo má české občanství. Jenže národovectví 19. století a
nacionalismus století 20., které se k nám v různých podobách navracejí, to vidí
jinak:

• Čechem je jenom ten, kdo se tu narodil (národovectví → xenofobie),
• Čechem je pouze ten, kdo je etnicky čistým Čechem (nacionalismus → šovinismus
  → rasismus). 

Z tohoto pohledu jsou "vlastníky" pojmu národ pouze etnicky čistí Češi, kteří se
tu narodili (ve zkratce "čistí Češi"). Nacionalismus je založen na ztotožnění
pojmů "národ" a "stát", což umožňuje dojít k přesvědčení, že "stát jsme
jenom my, čistí Češi." Heslo Čechy Čechům je vždy podáváno v tomto
kontextu a vyjadřuje přání, aby všichni ostatní buď na slovo poslouchali
vlastníky státu a žili výhradně podle jejich představ, nebo odsud rovnou vypadli.

Stejné
je to s pojmem "společnost", který ovšem národovci či nacionalisté velmi málo
užívají, protože nezapadá do jejich ideologizovaného vidění světa.

Šovinistické opice

Názory zastánců národovectví a nacionalismu pomáhají zhoršovat společenskou
atmosféru a postupně tak získávají navrch a vracejí nás o století až dvě nazpět
(děje se tak v celé Evropě, nejen u nás. Jakoby šovinismus a nenávist, na nichž
byly založeny balkánské války v 90. letech, přeci jen vyhrály). A jelikož ďábel tancuje na
detailech, podívejme se na ně.

Banda šovinistických opic, které se mylně pokládají za vlastence, po cestě z
fotbalového zápasu národního mužstva zmlátila několik Romů. Důvod ke zmlácení
kohokoli (Romů především) obvykle nepotřebují, tentokrát však byli čeští občané
tmavší pleti hodně "drzí" – dovolili si fandit svému mužstvu obvyklým pokřikem
"Češi, Češi". Pobouření "vlastenci" je surově zmlátili se slovy, že "nějaké
uzené kurvy" nejsou Češi. Jeden z "vlastenců" vytrhl jednomu z Romů českou
vlajku a roztrhal ji s tím, že "ten negr ji zneuctil".

Tento příběh mi vyprávěl Rom z Karviné. Jiný Rom, z Orlové, skalní fanda
ostravského Baníku, mi řekl, že společně s několika kamarády museli odejít z
fotbalového zápasu Baníku, jinak by neměli šanci přežít, protože ostravští hooligans, kteří patří k vůbec nejhorším, je chtěli zabít,
čímž jim nejen vyhrožovali, ale snažili se to i uskutečnit. Romští fanoušci odešli
ve zdraví jen proto, že je při odchodu chránili policisté a pořadatelé. I tak to
ovšem odneslo jejich auto, které bylo napůl zničené. Od té doby na fotbale nikdo
z nich nebyl.

"Důvodem, proč jsem si vybral právě vlajku, je i to, že jí nacionalistické
skupiny zneužívají na svých demonstracích," řekl Tomáš Rafa. Jak vidno, vycítil velmi
dobře, o co tu jde. A šel proti proudu, což by u umělce nemělo být pro nikoho žádným
překvapením.

Právo krve

Vlajku si tedy nesmí přivlastňovat někdo, kdo nepatří do národa, kdo není
součástí státu. Vlajka patří těmto "vlastencům" – většina z nich sice neumí
česky pořádně mluvit ani psát, o historii českého národa neví nic, jelikož jsou
nevzdělaní, a k vlastní zemi se chovají přezíravě… na
symboly a tím i na celou zemi však mají právo krve.

Tento přístup v měkčí podobě sdílejí národovci, kteří mj. hovoří o
migrantech jako o nebezpečí pro český národ, navíc bez jakéhokoli rozlišování
(tedy opět na základě paušalizování, jako u Romů).
Tento leckdy až xenofobní přístup k věci zastírá vše pozitivní, co sebou příchod
migrantů nese.

Ale už i lidé vyznávající občanský princip přebírají nevědomky nacionalistickou
rétoriku a vnášejí tak do veřejného prostoru myšlenku, že rozdělení na MY a ONI
je správné, přijatelné či pochopitelné. Dnes se již, pro příklad, zcela běžně užívá výraz
většinová společnost. Jde o protimluv, jelikož společnost tvoří všichni
lidé, kteří zde žijí, bez ohledu na národnost či občanství.

Ztotožnění společnosti s většinou vyjadřuje de facto jinými
slovy totéž, co pokřikuje zmíněná tlupa opic: menšiny (lidé z menšin) nejsou
součástí společnosti (národa, státu). Představa, že zde existuje většinová
společnost a vedle ní (logicky) menšinové společnosti, navozuje či předjímá možnost,
správnost či užitečnost segregace (v bydlení školství, zaměstnávání atd.)

Všimněme si: společnost (národ, stát) již netvoří z politického pohledu
přirozený celek, jelikož si jej "zprivatizovali" nacionalisté – a ostatní jim v
této věci skáčou na špek.

Vzato v tomto kontextu, je pokuta za umělecký záměr vytvořit česko-romskou vlajku, kterou Rafovi vyměřil  Odbor správních agend Prahy 7, projevem nacionalistické tuposti. A fakt, že trestní oznámení kvůli tomu na Rafa podal člen Dělnické strany SS, to umocňuje.

Opomíjená zkušenost

Vytržení kauzy česko-romské vlajky z onoho kontextu je lákavé, protože umožňuje libovolný výklad a přístup. Řešit bychom však měli celkovou situaci, nikoli jen jeden z jejích projevů.

Gerald Messadié, francouzský historik, esejista a spisovatel ve svém díle
Obecné dějiny antisemitismu poukazuje na to, že antisemitismus v moderní době
(po francouzské revoluci) vychází z nacionalismu, konkrétně z koncepce
ztotožnění státu s národem, která vyústila v genocidu Židů, Romů a dalších
skupin obyvatel. Nenávist podle něj mimo jiné rozdmýchávaly „jedovaté výpary
pocitu etnické sounáležitosti.“

Ze zkušenosti, kterou Messadié popsal, však
nejsme ochotni se poučit.

Adolf Hitler napsal v Mein Kampfu, že Židé nejsou národem, protože nemají
vlastní stát – a jsou proto ničiteli ostatních států, na nichž se obohacují (samozřejmě za
pomoci světového spiknutí). Podobně poukázal i na to, že Romové nemají stát, jsou
nepřizpůsobiví a parazitují na druhých – stejně jako Židé napříč státy.

Dnešní nacionalisté to po Hitlerovi papouškují. A další to po nich
přebírají, nevnímají změnu slovníku, která vyjadřuje změnu
společenskou (změnu přístupu k důležitým tématům), a až příliš ochotně si zvykají na to, že hloupost, neomalenost, vyprazdňování pojmů a pokřivené myšlení začíná ovládat veřejný prostor.

Situace se stává těžko stravitelnou. Vrchní rabín Karol Efraim Sidon cítil potřebu v novoročním dopise zmínit paralelu s Hitlerovou dobou, vyjádřenou sympatiemi k (loňským) protiromským akcím, o jejichž
účastnících jsme si zvykli hovořit jako o frustrovaných rozhněvaných lidech:

„Co je horší, mnozí z nás – a troufám si říci, že většina – má pro naše
rozhněvané spoluobčany pochopení. Ne, že by Cikány posílali rovnou do plynu, to
ne, ale že všichni do jednoho kradou, štítí se práce, devastují své okolí a
nedbají nočního klidu, s tím dokážeme být zajedno. Máme tak krátkou paměť, že
jsme zapomněli, že co Žid, to zloděj, štítí se pořádné práce a je to u
nich jako v židovské škole?“