Je škoda, že Pochod romské hrdosti mediálně zapadl. Zasloužil by si pozornost širší veřejnosti.
Skvělá akce
Roma pride je skvělá akce z několika důvodů. Romové sdělují veřejnosti, že jsou na své romství (romipen) hrdí, že jsou si vědomi svých tradic. „Na své romství, na svou kulturu, na své rodiny a své děti jsme hrdí,“ píší autoři v Manifestu romské hrdosti 2018.
Setkávají se tu Romové z různých koutů země, nyní třeba z Brna, Ústí nad Labem, Karlových Varů, Krupky, Prahy. Mohou si tak předávat své zkušenosti. Na akci přišli převážně Romové, celkově se však mnoho lidí nezúčastnilo, necelých 200. To lze do budoucna zlepšit tím, že Roma pride bude organizovat více spolků.
Důležité je i to, že Romové se touto iniciativou obracejí na veřejnost a snaží se s ní hovořit. Právě to naší společnosti chybí. Neodehraje se žádná integrace Romů z ghett (což je zhruba polovina českých Romů), dokud spolu lidé, hlavně sousedé v chudinských čtvrtích, nezačnou hovořit a naslouchat si. Někomu se to může zdát málo, ale tento aspekt integrace je stejně důležitý jako inkluze ve vzdělávání, sociální bydlení, nová pracovní místa pro ty nejchudší či oddlužení lidí, kterým lichváři ničí život.
V manifestu jeho autoři mj. upozorňují na to, že Romové nebyli vždy jen oběťmi, ale aktivně se zapojovali do protinacistického odboje. Sdělují tak, že i Romové se zasloužili o náš stát, což veřejnosti není příliš známo.
Ponižování, násilí a diskriminace
Žehrají však i na nevstřícnost státu a části společnosti, na to, že práva mají „jen na papíře“, leč ve skutečnosti je to jinak. Je to žehrání oprávněné, z vlastní zkušenosti vím, že život lidí v ghettech je hrozivý a ponižování, násilí a diskriminace v něm hrají hlavní roli. A stát či města a obce se o to měrou vrchovatou zasloužily svou přezíravostí a arogancí, sestěhováváním Romů a vytvářením ghett, či účastí jednotlivců ze státní správy na chodu místních mafií. Různým ústrkům se však bohužel nevyhnout ani Romové, kteří žijí u nás běžným způsobem života.
Na závěr autoři manifestu říkají, že chtějí změnu a uvědomují si, že bez nich se neobejde: „Přejeme si, aby druhé století české samostatnosti přineslo změnu, aby Romové a Češi našli společnou řeč a naučili se žít společně… Za svá práva ale musíme bojovat, nemůžeme spoléhat na to, že nám je někdo laskavě daruje. Jedině my jsme ti, kdo může situaci změnit. Musíme být slyšet a vidět. My jsme ti, na které jsme čekali.“
To má svůj hluboký smysl, Romové by měli vzít osud do vlastních rukou a najít společnou řeč s Čechy. Jenže, jak si ukážeme dál, je to cesta správná, nikoli však jednoduchá.
Chybí přiznání romských chyb
Co v manifestu chybí, je přiznání chyb: někteří Romové na chudinských sídlištích mají malý ohled na své sousedy, což se nelíbí jak bílým sousedům, tak některým Romům. Jsou příliš hluční i v noci, kdy se ostatní chtějí vyspat, například.
Zneužívání chudých lidí, převážně Romů, bílými i romskými místními mafiány: Romové se z toho nedokážou vymanit, najít společnou řeč a proti mafiánům společně bojovat. V ghettech leckdy panuje řevnivost, která vzájemné domluvě brání. Mafie tak v převažující míře řídí jejich životy. A z této nadvlády plyne chování, které mafiánům přináší zisky, Romům samým však ničí život: užívání drog, prostituce (včetně dětské), drobná kriminalita apod.
Proč je důležité říkat nahlas i takové věci? Protože diskuse se neobejde bez vzájemného naslouchání: „Ano, slyším, co mi říkáš, uvědomuji si, že máš v lecčems pravdu, a budu se snažit to napravit.“ Bez této věty, která při vzájemném naslouchání jistě zazní z obou stran, se začlenění Romů z ghett do společnosti neobejde. Jsou to i Romové, kdo by si měl uvědomit, že dokud budou někteří z nich druhým otravovat život svým chováním, tak těm druhým nebude vadit jejich soustavná diskriminace.
A jsou to i bílí, kdo by si měl uvědomit, že dokud bude probíhat nenávistná protiromská vlna, dokud budou Romové nuceni dnes a denně podstupovat různé projevy diskriminace, nebudou mít důvod jim naslouchat.
Diskuse a vzájemné naslouchání
Tento začarovaný kruh lze prolomit jen diskusí a vzájemným nasloucháním na všech úrovních, nepomůže tomu ani domlouvání či omlouvání špatného chování, ani represe vůči lidem z ghett, kterou prosazují někteří politici. Všichni by si měli uvědomit, že paušalizování není na místě. Polovina Romů žije běžným způsobem života a z Romů žijících v ghettech se chová nehezky ke svému okolí malá menšina. A opačně: mnoho bílých stojí na romské straně, protože nesnášejí diskriminaci a rasismus. Z toho lze při vzájemné diskusi vyjít.
Snad se na příštím Roma pride sejde více černých i bílých, aby spojili své síly. Ne proti někomu či něčemu, ale pro něco – pro lepší vzájemné soužití.
