Je čas dovolených a já jsem při této příležitosti dostal otázku, zda jedu
někam na dovolenou. Neuměl jsem na to odpovědět, a jen tak pro sebe jsem si
řekl: "Už bych měl někam jet a něco hezkého bych měl prožít". V duchu jsem si
zavzpomínal i na čas dovolených, které jsem prožíval v mládí i se svojí
rodinkou.
Byly to krásné časy, užívali jsme si vody, radosti, sluníčka, krásy
přírody a odpočinku. Měl jsem dvě děti a jen jednu manželku, pracoval jsem na
montáži, bydleli jsme v maringotce, měl jsem své cíle a šel si tvrdě za svým.
Abych svých snů docílil, pilně a těžce jsem pracoval a na dovolenou jsem se moc
těšil. Těšil jsem se, že si odpočinu od práce, že naberu nových sil. Hřálo mně
pomyšlení, že si to budou užívat i moje děti a moje skvělá manželka.
Když se už
blížil čas dovolených, počítal jsem dny a hodiny a nemohl se dočkat, kdy už
konečně praštím s krumpáčem a s lopatou. Pracoval jsem a žil v Čechách a na
dovolenou jsme jezdili většinou na Slovensko, kde žili naši rodiče. Těšil jsem
se na ně, a moje děti se těšily na dědečka a babičku ještě víc. Byla to velká,
očekávaná a radostná událost.
No musím také říct, že to byl i chaos, napětí a panika. To, když jsme se začali
balit, tak najednou jsme zjistili, že nám schází plno věcí. Plavky, opalovací a
ochranné krémy, sluneční brýle, dárky, sirky, svíčky, toaletní papír, kleště a
kladivo, baterka, nuž, jídlo a já nevím co všechno. Naskládal jsem do auta snad
celou prodejnu hraček a plno nepotřebného oblečení.
Moje starostlivá manželka,
učitelka z povolání a věčná organizátorka, vzala dětem pro jistotu i zimní
oblečení. No, prostě co našla, to dala do auta, co nenašla, to ji zas donesly
děti. Když už jsme viděli, že maringotka je prázdná, tak jsme se shodli na tom,
že už nám nic neschází. Hurááááá, konečně už máme hotovo, už můžeme odjet.
Sedli
jsme do auta a já nastartoval. V tom si děti vzpomněly na nafukovacího delfína.
Chtěly ho mít u sebe v autě. Už jsem věděl, co mě čeká, proto jsem jim to hned
začal rozmlouvat. Oni však s pláčem trvaly na svém, manželka se na mne vyčítavě
dívala, motor už běžel a já se držel volantu a pěnil. Nevídané, neslýchané, Horváthi jedou na dovolenou!
Když jsem poznal, že nic nezmůžu, vystoupil jsem z auta, otevřel kufr a začal
vykládat zavazadla. Děti stály vedle mě a čekaly na svůj kufr, ve kterém byl
jejich nafukovací delfín. Samozřejmě, že jsem vyložil vše. Jejich kufr byl úplně
vespod. Děti si vybraly z kufru delfína a sedly si s ním zpět do auta. Já, plný
vzteku jsem nakládal vše zpět do kufru a když jsem zjistil, že tři tašky už
nemám kam dát, tak jsem nahlas nadával: „Cigoši, už mně nikdy na žádnou
dovolenou nedostanete!“ Když jsem vše naskládal zpět do kufru, tak jsem si
zpocený sedl za volat a pustil si větrák.
Manželka celá rudá s vypulenýma očima
marně nafukovala delfína. Její snaha s ním ani nehnula. Dětí brečely a já celý
vzteklý jsem pochopil, že pro klid v rodině, budu muset tomu delfínovi ještě i
foukat do zadku. Vystoupil jsem z auta i s delfínem a šel do kufru po pumpu. Jak
jsem otevřel kufr a viděl, co mně čeká, tak jsem se hned pumpy vzdal a začal
nafukovat delfína ústy. Hlava se mi točila, v očích se mi dělala černá kolečka,
mizela i přicházela, a mdloba se hlásila také. Delfína jsem už měl dost, ale
nevzdal jsem to, a vytrvale jsem mu dál foukal do zadku. Chtěl jsem to už mít za
sebou a konečně odjet za vysněnou dovolenou.
Manželka mně pozorovala a po svém
neúspěchu s delfínem, se posilovala řízkem a chlebem, a jedla při tom i kyselé
okurky. V duchu jsem si říkal: “Moje láska je asi zase těhotná.“ Když delfín
dorostl do skutečné velikosti, a já si myslel, že už to budu mít za sebou, tak
děti vystoupily z auta a zahlásily: „Tati, my chceme kakat a máma nám řekla, že
ji nemáme u jídla vyrušovat.“ Myslel jsem si, že mně na místě klepne pepka. Už
jsem na žádnou dovolenou ani nechtěl jet, chtěl jsem byt raději v práci, kopat
výkopy, a mít klid od Horváthů.
Po vykakání jsem dětem utřel a umyl zadky,
naložil je do auta, nacpal tam i mamutího delfína, sedl za volant a rozjel se.
Na žádné otázky jsem neodpovídal, své blízké jsem nechtěl vidět ani slyšet. V
duchu jsem si říkal: „Ty blbče, máš ty to zapotřebí? Ty bys měl jet na
psychiatrii, a ne na dovolenou.“
Po několika kilometrech mě vztek opustil a začal jsem vnímat svojí milovanou
rodinku. Manželka snědla tři v jednom, snídani, oběd i večeří a spala, děti si
hrály s delfínem. Litovali ho, že nemá vodu a já se zase bál, aby je nenapadlo
chtít vytáhnout z kufru auta nafukovací bazén a napustit ho vodou. Naštěstí k
ničemu takovému nedošlo, a dokonce se dohodli i na tom že delfín musí být tam,
kde byl. S velkou radosti jsem zastavil, vypustil jsem z delfína duší, sroloval
ho, a za trest jsem tu příšeru strčil zpět do kufru.
Po cestě dál, usnuly i děti
a já jsem už ničeho nelitoval. Byl jsem rád, že jedeme společně na dovolenou.
Bože můj, byla to cesta plná radosti a očekávaní. Všichni jsme se za jízdy
kochali krásou přírody, architektury, památek a na Slovensku v podtatranské
oblasti jsme zastavili na salaši, a dali si slovenské halušky. Po dobrém obědě,
jsme cestou zastavili i u řeky, vykoupali se, odpočinuli, narovnali si nohy a
jeli zase dál.
Vzpomínám a prožívám tu dobu s radostí i steskem a říkám si: „Bože, byly to
nádherné časy, byli jsme mladí, zdraví, silní a lakomí, ale všeho jsme si
dopřáli.“ Ekonomickou krizí jsme neměli, pracoval jsem já i manželka, a koupili
jsme si auto, ruskou Volhu, Gaz 21. Za 160 Kčs jsme natankovali 70 litru benzínu
a jeli jsme, kam nás cesty vedly. Manželka mi byla věrná a já se o to snažil
také. No, ale raději se vrátím zpět k naší dovoleně.
Jak jsme dojeli na místo a viděli jsme tu krásnou krajinu, byli jsme šťastní
všichni. V řece bylo plno děti, mládež i dospělí. Když jsem to viděl, vzal jsem
děti a šli jsme do vody i my. Lehli jsme si do řeky a naše rozpálená těla, jsme
zchladili, příjemnou tekoucí vodou. Naše děti začaly s ostatními dětmi stavět
val z písku a kamení. Když měly val hotový, lovily do kapesníků malé rybičky a
přendávaly je do postaveného valu. Bylo to krásná idyla, užívali jsme si krásné
přírody, řeky, slunce, lesních jahod a žinčice.
Užívali jsme si vzácné krajiny, ve které jsme vyrůstali a žili. Rodiče měli z
nás i ze svých vnoučat velkou radost. Nosili nám jídlo až k řece, děti dostávaly
i melouny, pomeranče a švestky z naší zahrady. Babička jim nosila v konvičce
živou vodu z lesního pramene. Večer jsme seděli u ohně, Romové hráli, zpívali,
vybízeli mě a manželku, abychom si udělali ještě další potomky a vyprávěli různé
příběhy.
Děti s námi seděly u ohně také a čekaly na pečené brambory. Měly hlad,
brambory z ohně vybíraly i nedopečené a jedly je i se sazemi. Byli umazaní i za
ušima. Kolem nás lítaly svatojanské mušky a do tmy zněla kytara a zpěv. Když už
noc byla tichá a chladná, tak jsme dali děti do postele a šli spát také. Ráno
nás vzbudili ptáci, kachny a husy na vodě, ale i křik dětí v řece a cirkulárka,
na které otec řezal dřevo. Sluníčko už hřálo a naše děti, hned jak se probudily,
běžely nahé k řece také. Voda byla ještě studená, ale oni odhodlaně do ní za
ostatními dětmi skočily. Zuby jim naprázdno cvakaly a já i manželka jsme stáli s
jídlem na kraji řeky a krmili je. Děti si došly k nám pro krajíc chleba, zimou
se klepaly a krmily rybičky, husy a kachny kolem sebe. Ptáci si přišli na své
také. Užívali jsme si to všichni, a když nám už dovolená skončila, tak jsme se
ani nechtěli vracet zpět do Čech.
No řekněte, nechtěli byste prožít takovou
dovolenou i vy?
