romea - logo
26. května 2020 (úterý)
svátek má Filip
Loading
rozšířené vyhledávaní

Gejza Horváth: Dovolená

3.7.2017 10:44
Gejza Horváth
Gejza Horváth

Je čas dovolených a já jsem při této příležitosti dostal otázku, zda jedu někam na dovolenou. Neuměl jsem na to odpovědět, a jen tak pro sebe jsem si řekl: "Už bych měl někam jet a něco hezkého bych měl prožít". V duchu jsem si zavzpomínal i na čas dovolených, které jsem prožíval v mládí i se svojí rodinkou.

Byly to krásné časy, užívali jsme si vody, radosti, sluníčka, krásy přírody a odpočinku. Měl jsem dvě děti a jen jednu manželku, pracoval jsem na montáži, bydleli jsme v maringotce, měl jsem své cíle a šel si tvrdě za svým. Abych svých snů docílil, pilně a těžce jsem pracoval a na dovolenou jsem se moc těšil. Těšil jsem se, že si odpočinu od práce, že naberu nových sil. Hřálo mně pomyšlení, že si to budou užívat i moje děti a moje skvělá manželka.

Když se už blížil čas dovolených, počítal jsem dny a hodiny a nemohl se dočkat, kdy už konečně praštím s krumpáčem a s lopatou. Pracoval jsem a žil v Čechách a na dovolenou jsme jezdili většinou na Slovensko, kde žili naši rodiče. Těšil jsem se na ně, a moje děti se těšily na dědečka a babičku ještě víc. Byla to velká, očekávaná a radostná událost.

No musím také říct, že to byl i chaos, napětí a panika. To, když jsme se začali balit, tak najednou jsme zjistili, že nám schází plno věcí. Plavky, opalovací a ochranné krémy, sluneční brýle, dárky, sirky, svíčky, toaletní papír, kleště a kladivo, baterka, nuž, jídlo a já nevím co všechno. Naskládal jsem do auta snad celou prodejnu hraček a plno nepotřebného oblečení.

Moje starostlivá manželka, učitelka z povolání a věčná organizátorka, vzala dětem pro jistotu i zimní oblečení. No, prostě co našla, to dala do auta, co nenašla, to ji zas donesly děti. Když už jsme viděli, že maringotka je prázdná, tak jsme se shodli na tom, že už nám nic neschází. Hurááááá, konečně už máme hotovo, už můžeme odjet.

Sedli jsme do auta a já nastartoval. V tom si děti vzpomněly na nafukovacího delfína. Chtěly ho mít u sebe v autě. Už jsem věděl, co mě čeká, proto jsem jim to hned začal rozmlouvat. Oni však s pláčem trvaly na svém, manželka se na mne vyčítavě dívala, motor už běžel a já se držel volantu a pěnil. Nevídané, neslýchané, Horváthi jedou na dovolenou!

Když jsem poznal, že nic nezmůžu, vystoupil jsem z auta, otevřel kufr a začal vykládat zavazadla. Děti stály vedle mě a čekaly na svůj kufr, ve kterém byl jejich nafukovací delfín. Samozřejmě, že jsem vyložil vše. Jejich kufr byl úplně vespod. Děti si vybraly z kufru delfína a sedly si s ním zpět do auta. Já, plný vzteku jsem nakládal vše zpět do kufru a když jsem zjistil, že tři tašky už nemám kam dát, tak jsem nahlas nadával: „Cigoši, už mně nikdy na žádnou dovolenou nedostanete!“ Když jsem vše naskládal zpět do kufru, tak jsem si zpocený sedl za volat a pustil si větrák.

Manželka celá rudá s vypulenýma očima marně nafukovala delfína. Její snaha s ním ani nehnula. Dětí brečely a já celý vzteklý jsem pochopil, že pro klid v rodině, budu muset tomu delfínovi ještě i foukat do zadku. Vystoupil jsem z auta i s delfínem a šel do kufru po pumpu. Jak jsem otevřel kufr a viděl, co mně čeká, tak jsem se hned pumpy vzdal a začal nafukovat delfína ústy. Hlava se mi točila, v očích se mi dělala černá kolečka, mizela i přicházela, a mdloba se hlásila také. Delfína jsem už měl dost, ale nevzdal jsem to, a vytrvale jsem mu dál foukal do zadku. Chtěl jsem to už mít za sebou a konečně odjet za vysněnou dovolenou.

Manželka mně pozorovala a po svém neúspěchu s delfínem, se posilovala řízkem a chlebem, a jedla při tom i kyselé okurky. V duchu jsem si říkal: “Moje láska je asi zase těhotná.“ Když delfín dorostl do skutečné velikosti, a já si myslel, že už to budu mít za sebou, tak děti vystoupily z auta a zahlásily: „Tati, my chceme kakat a máma nám řekla, že ji nemáme u jídla vyrušovat.“ Myslel jsem si, že mně na místě klepne pepka. Už jsem na žádnou dovolenou ani nechtěl jet, chtěl jsem byt raději v práci, kopat výkopy, a mít klid od Horváthů.

Po vykakání jsem dětem utřel a umyl zadky, naložil je do auta, nacpal tam i mamutího delfína, sedl za volant a rozjel se. Na žádné otázky jsem neodpovídal, své blízké jsem nechtěl vidět ani slyšet. V duchu jsem si říkal: „Ty blbče, máš ty to zapotřebí? Ty bys měl jet na psychiatrii, a ne na dovolenou.“

Po několika kilometrech mě vztek opustil a začal jsem vnímat svojí milovanou rodinku. Manželka snědla tři v jednom, snídani, oběd i večeří a spala, děti si hrály s delfínem. Litovali ho, že nemá vodu a já se zase bál, aby je nenapadlo chtít vytáhnout z kufru auta nafukovací bazén a napustit ho vodou. Naštěstí k ničemu takovému nedošlo, a dokonce se dohodli i na tom že delfín musí být tam, kde byl. S velkou radosti jsem zastavil, vypustil jsem z delfína duší, sroloval ho, a za trest jsem tu příšeru strčil zpět do kufru.

Po cestě dál, usnuly i děti a já jsem už ničeho nelitoval. Byl jsem rád, že jedeme společně na dovolenou. Bože můj, byla to cesta plná radosti a očekávaní. Všichni jsme se za jízdy kochali krásou přírody, architektury, památek a na Slovensku v podtatranské oblasti jsme zastavili na salaši, a dali si slovenské halušky. Po dobrém obědě, jsme cestou zastavili i u řeky, vykoupali se, odpočinuli, narovnali si nohy a jeli zase dál.

Vzpomínám a prožívám tu dobu s radostí i steskem a říkám si: „Bože, byly to nádherné časy, byli jsme mladí, zdraví, silní a lakomí, ale všeho jsme si dopřáli.“ Ekonomickou krizí jsme neměli, pracoval jsem já i manželka, a koupili jsme si auto, ruskou Volhu, Gaz 21. Za 160 Kčs jsme natankovali 70 litru benzínu a jeli jsme, kam nás cesty vedly. Manželka mi byla věrná a já se o to snažil také. No, ale raději se vrátím zpět k naší dovoleně.

Jak jsme dojeli na místo a viděli jsme tu krásnou krajinu, byli jsme šťastní všichni. V řece bylo plno děti, mládež i dospělí. Když jsem to viděl, vzal jsem děti a šli jsme do vody i my. Lehli jsme si do řeky a naše rozpálená těla, jsme zchladili, příjemnou tekoucí vodou. Naše děti začaly s ostatními dětmi stavět val z písku a kamení. Když měly val hotový, lovily do kapesníků malé rybičky a přendávaly je do postaveného valu. Bylo to krásná idyla, užívali jsme si krásné přírody, řeky, slunce, lesních jahod a žinčice.

Užívali jsme si vzácné krajiny, ve které jsme vyrůstali a žili. Rodiče měli z nás i ze svých vnoučat velkou radost. Nosili nám jídlo až k řece, děti dostávaly i melouny, pomeranče a švestky z naší zahrady. Babička jim nosila v konvičce živou vodu z lesního pramene. Večer jsme seděli u ohně, Romové hráli, zpívali, vybízeli mě a manželku, abychom si udělali ještě další potomky a vyprávěli různé příběhy.

Děti s námi seděly u ohně také a čekaly na pečené brambory. Měly hlad, brambory z ohně vybíraly i nedopečené a jedly je i se sazemi. Byli umazaní i za ušima. Kolem nás lítaly svatojanské mušky a do tmy zněla kytara a zpěv. Když už noc byla tichá a chladná, tak jsme dali děti do postele a šli spát také. Ráno nás vzbudili ptáci, kachny a husy na vodě, ale i křik dětí v řece a cirkulárka, na které otec řezal dřevo. Sluníčko už hřálo a naše děti, hned jak se probudily, běžely nahé k řece také. Voda byla ještě studená, ale oni odhodlaně do ní za ostatními dětmi skočily. Zuby jim naprázdno cvakaly a já i manželka jsme stáli s jídlem na kraji řeky a krmili je. Děti si došly k nám pro krajíc chleba, zimou se klepaly a krmily rybičky, husy a kachny kolem sebe. Ptáci si přišli na své také. Užívali jsme si to všichni, a když nám už dovolená skončila, tak jsme se ani nechtěli vracet zpět do Čech.

No řekněte, nechtěli byste prožít takovou dovolenou i vy?

Gejza Horváth
Přečteno: 2222x
 

Kam dál:

Štítky:  

Historie, Povídky, Literatura



HLAVNÍ ZPRÁVY

Starostka obce Veltěže Věra Posledníková a vyhořelý dům rodiny Přibylových (FOTO: ROMEA TV)

videoVIDEO: Obec Veltěže na Lounsku vyhlásí veřejnou sbírku jako pomoc romské rodině, které vyhořela v pátek část domu

19.5.2020 15:02
Obec Veltěže na Lounsku vyhlásí veřejnou sbírku jako pomoc pro romskou rodinu, které vyhořela v pátek 15. 5. 2020 velká část domu. Obec na sbírkový účet vloží počáteční vklad 5 tisíc korun. Uvedla to v rozhovoru pro romskou internetovou televizi ROMEA TV starostka obce Věra Posledníková.
 celý článek

Jan Cina

Herec Jan Cina kvůli romskému příjmení narazil při hledání bydlení. „Byl to šok,” říká

19.5.2020 13:25
Jan Cina je dvaatřicetiletý populární český herec. Jeho otec je Rom, rodina z části pochází z východního Slovenska. Přestože on sám říká, že se svým romstvím nikdy neměl problém - zejména proto, že to na něm není na první pohled poznat - setkal se nedávno s tím, čemu v Česku čelí řada Romů. Při hledání bydlení se ho totiž realitní makléř na základě jeho příjmení zeptal, zda není Rom a dodal, že by s tím mohli mít majitelé problém.
 celý článek

Obyvatelé ubytovny v ulici Klíšská. (FOTO: ROMEA TV)

Romská rodina z ústecké ubytovny uspěla u Nejvyššího správního soudu, spor se po dvou letech vrací před krajský soud

19.5.2020 11:15
Nejvyšší správní soud (NSS) zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, na který se v létě 2018 obrátila jedna z romských rodin vystěhovaných z ústecké ubytovny, která byla uzavřena po vyhlášení tzv. "bezdoplatkové zóny" na území města Ústí nad Labem. Žalobou namířenou proti městu rodina namítala, že došlo k nezákonnému zásahu do jejich práv, a rovněž požádala soud o zrušení opatření, kterým byla "bezdoplatková zóna" vyhlášena. Krajský soud žalobu odmítl, Nejvyšší správní soud nyní rozhodl, že to bylo nezákonné.
 celý článek

 
www.iROZHLAS.cz

Další články z rubriky







..
romea - logo