romea - logo
19. října 2018 (pátek)
svátek má Michaela
Loading
rozšířené vyhledávaní

Historik Zdenko Maršálek: Pozoruhodný příběh válečného hrdiny Imricha Horvátha potvrzují dokumenty z vojenského archivu

17.3.2017 11:00
Imrich Horváth na fotografii z osobní karty příslušníka zahraničního a domácího odboje (zdroj: Vojenský historický archív Praha)
Imrich Horváth na fotografii z osobní karty příslušníka zahraničního a domácího odboje (zdroj: Vojenský historický archív Praha)

Světlo do příběhu romského válečného hrdiny Imricha Horvátha, o kterém jsme první informace zveřejnili v únoru, vnáší i dokumenty a záznamy z vojenských archivů, které nyní server Romea.cz zveřejňuje společně s rozhovorem s historikem Zdenko Maršálkem z Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR.

Imrich Horváth, v některých dokumentech je jeho křestní jméno uváděno jako Imre, se koncem roku 1943 připojil k československým vojskům v SSSR. Bojoval pak v karpatsko-dukelské operaci a ve Slovenském národním povstání, kde byl zraněn a zajat německými vojáky. Potom byl deportován s jedním dalším československým vojákem do Německa. Po válce, po návratu do Československa ho převzala čs. armáda a v září 1945 byl zařazen k strážnímu praporu Správy Spojených národů pro hospodářskou pomoc a obnovu (UNRRA).

„Je zcela pochopitelné, že příběh Imricha Horvátha, zvláště v podání, prezentovaném v rozhovoru (Pozn. Romea.cz: Rozhovor natočeným během panelové diskuse k Památnému dnu romského holocaustu v létě 2016), působí na první pohled neuvěřitelně; jedná se totiž o tak zajímavý a košatý válečný osud, že by stál za bližší dokumentaci a pozdější ucelenou prezentaci. Jeho objevení proto pokládám za významný počin nejen v rámci dokumentace historie romské populace, ale i historie zahraničního odboje za druhé světové války,“ uvedl k příběhu historik Zdenko Maršálek z Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR. Přinášíme rozhovor, který s ním nad osudem a vojenskými dokumenty Imricha Horvátha vedla redaktorka Českého rozhlasu Iveta Demeterová.

Pane doktore, teď držím v ruce evidenční kartičku na jméno Horváth Imre a ta dokazuje, že se zúčastnil bojů ve 2. světové válce.

Z té kartičky, respektive z dalších záznamů můžeme nějakým způsobem rekonstruovat jeho účast v československých jednotkách. Personální záznamy vedené ke každému vojákovi jsou někde bohatší, někde skromnější. Co se týče záznamů pana Horvátha, tak z nich vyplývá, že se narodil v roce 1912 v Košicích a sloužil v československé meziválečné armádě – nastoupil v roce 1934 a absolvoval vojenskou základní službu, tehdy se tomu říkalo prezenční vojenská služba.

DOKUMENTY

Po vídeňské arbitráži a po 15. březnu 1939 části Slovenska a Podkarpatské Rusi, později celá Podkarpatská Rus, připadly Maďarsku, resp. byly obsazeny a později okupovány Maďarskem a Košice byly poté začleněny do horthyovského Maďarska. Veškeré obyvatelstvo na daném území, ať už se jednalo o občany maďarské národnosti, nebo Rusíny, Ukrajince, Romy, Židy, začalo podléhat maďarským zákonům a maďarskému státu.

Maďaři tyto občany povolávali do své armády, ovšem zvláště jejich vztah k Židům a k Romům byl velice přezíravý a většinu z nich zařazovali v armádě nikoliv k bojovým útvarům, ale do pomocných jednotek – stavebních jednotek, které měly spíše podobu – dnes bychom řekli – trestních útvarů.

Celá řada těchto útvarů byla poslána na východní frontu s maďarskou armádou, která bojovala proti Sovětskému svazu, právě v podobě těch pomocných útvarů, které měly vykonávat zákopové práce, odminovací práce, různé stavební činnosti, budování a hloubení zákopů apod. Řada dotyčných osob později vzpomínala, že leckdy je Maďaři poslali do předpolí, aby vlastními těly vyčistili případná minová pole v předpolí Rudé armády.

Stejným způsobem se do maďarské armády dostal i Imre Horváth, který padl do sovětského zajetí. Nedá se z těch záznamů zjistit, jestli přešel dobrovolně k Rudé armádě, nebo byl zajat, nebo za jakých okolností se do zajateckého tábora dostal (to by asi vyžadovalo delší výzkum). Jisté je, že ze zajateckého tábora se přihlásil do československé armády – na základě vzájemné sovětsko-československé dohody byl tento postup možný, že československá armáda nebo jednotky na východní frontě mohly být doplňovány zajatci z řad bývalých československých občanů, kteří byli donuceni sloužit v německé, maďarské nebo slovenské armádě, a ze zajateckých táborů se přihlásili. A to byl i případ Imre Horvátha.

Takže to znamená, že pan Imre Horváth vstoupil do prvního československého armádního sboru v roce 1943.

Imre Horváth vstoupil 21. prosince 1943 do československé exilové armády. Po výcviku byl zařazen do 2. československé samostatné paradesantní brigády v SSSR.

Ano. Ten sbor ještě neexistoval. V té době existovalo tzv. Velitelství československých vojenských jednotek v Sovětském svazu a ten polní útvar, polní jednotka, existovala tehdy jediná – 1. československá samostatná brigáda v SSSR, která bojovala od října/listopadu 1943 v Kyjevské operaci, a v prosinci 1943 stále pobývala na frontě. Svoje týlové zařízení, náhradní těleso a další útvary měla stále v Buzuluku, kde ta jednotka původně vznikala. A nově získaní vojáci-dobrovolníci byli právě odesíláni do Buzuluku. A tam je 21. prosince 1943, pár dní před Vánoci, prezentován v československých jednotkách. Takže to je datum, kdy Imre Horváth vstoupil do československé exilové armády.

Poté, co prošel krátkým výcvikem, ten mohl být opravdu velice krátký, mohlo jít jen o přecvičení, protože on měl za sebou výcvik v československé meziválečné armádě a pak službu v maďarských trestních praporech, takže byl v té době už zkušený voják.

Kam byl potom pan Horváth zařazen?

Po výcviku byl zařazen do nově vznikající brigády, která měla číslo dvě a byla stavěná jako výsadková, jmenovala se 2. československá samostatná paradesantní brigáda v SSSR – tak zněl její oficiální název. Většinu jejího stavu tvořili přeběhlíci a zajatci ze slovenských jednotek na východní frontě, k nimž byli zařazeni i vojáci další, mimo jiné hlavně právě vojáci, kteří byli k dispozici v Buzuluku. Společně vytvořili novou brigádu, která procházela důkladným výcvikem. Tato brigáda měla být letecky vysazena na pomoc připravovanému povstání, a když za jiných okolností k takovému povstání došlo – ke Slovenskému národnímu povstání – tak se očekávalo, že tato brigáda bude na pomoc tomuto povstání vyslána. V první řadě, dokud nebylo jasné, jaká ta situace na Slovensku je, tak se pravděpodobně generální štáb Rudé armády neodhodlal zřídit letecký most a poslat tam celou brigádu – to jsou asi ty pravděpodobné důvody, dodnes se o tom spekuluje, proč brigáda nebyla poslána okamžitě. Ale byla zařazena do pozemních bojů, protože ta úvaha byla, že rychlým průnikem přes Karpaty bude možné tomu Slovenskému národnímu povstání pomoci nejvíce.

Brigáda byla v bojích v Dukelském průsmyku na trochu jiném úseku fronty, než byl zbytek armádního sboru, a velice se osvědčila. Měla ale také veliké ztráty, protože jako brigáda výsadková měla zbraně podstatně lehčí a neměla tak silné vybavení jako běžné pěší útvary.

Takže z těchto dokumentů se dá vyčíst, že pan Horváth se účastnil bojů na Dukle?

Ano. V rámci paradesantní brigády se pan Horváth účastnil útoků v Dukelském průsmyku. Brigáda pak byla stažena do týlu během několika dní, rychle reorganizována a letecky poslána na pomoc Slovenskému národnímu povstání. Nakonec se na to Slovensko tedy dostali, bohužel už v době, kdy povstání bylo postupně potlačováno, a povstalecké jednotky byly zatlačovány. Nicméně přílet brigády významně slovenským povstalcům pomohl a oni na několika důležitých úsecích nejen zastavili postup Němců, ale krátkodobě je útoky zahnali o několik kilometrů zpět.

Ve Slovenském národním povstání nebojovala nikdy brigáda jako celek, ale její jednotlivé části byly posílány na ty nejohroženější úseky, takže brigáda byla vlastně roztržena a nemohla působit jako kompaktní jednotka, jak byla cvičena.

Po zatlačení povstání do hor se jednotlivé části snažily uniknout z dosahu německých pronásledovatelů a většině vojáků brigády se to podařilo a přečkali tu velice těžkou zimu v horách, většinou v Nízkých Tatrách. Mnoho vojáků ale také na tom ústupu ale padlo do zajetí, což byl příběh i Imre Horvátha.

Takže pan Horváth po bojích na Slovensku padl do zajetí...

Jako československý voják brigády na Slovensku padl do německého zajetí. Pravděpodobně byl přesunován před postupující Rudou armádou, anebo byl odsunut do nějaké vojenské továrny.

Ano. To je dokonce zapsáno i na té velice stručné evidenční kartičce, že 10. října 1944 padl do německého zajetí. Já si myslím, že to datum 10. 10. na té kartičce asi nesedí, že by tam mělo být 10. 11., popřípadě jiné datum, protože 10. října byla teprve ta brigáda postupně na Slovensko převážena. Pokud by to datum 10. 10. bylo pravdivé, pak by padnul do zajetí hned v prvních bojích té brigády na Slovensku. Je to možné, chtělo by to důkladnější výzkum. Nicméně je jisté, že jako československý voják té brigády na Slovensku padl do německého zajetí.

Dobře, takže on se dostal na Slovensku do německého zajetí – a co se dělo dál?

Vojenské materiály, které já mám k dispozici (protože jeho hlavní personální materiály se nacházejí na Slovensku v Bratislavě, kde je možné o ně požádat – tak ty by asi daly odpověď důkladnější...) Na základě toho, co ve fragmentárních informacích v evidenčních kartotékách a v odvodním protokolu máme, je, že v zajetí využil, stejně jako celá řada dalších, nabídku uniknout těm tristním podmínkám v zajateckém táboře a vyměnit je za o něco méně špatné podmínky v některé německé továrně v německém válečném průmyslu, kde byla celá řada zajatců i tak z donucení angažována.

Zajatecké tábory byly převážně ve Slezsku a před postupující Rudou armádou byly evakuovány. A tady mohu fabulovat nebo se domnívat, že on pravděpodobně byl přesunován v kolonách těch zajatců, anebo byl odsunut do nějaké vojenské továrny.

Když se dívám na osobní kartu Imre Horvátha, tak vidím, že získal také nějaká ocenění, nějaké medaile.

Historik: Ten příběh, který vypadá na první poslech jako pohádka, nebo jako velice nepravděpodobný, téměř nemožný, tak i ve světle těchto zápisů vypadá, že je zcela relevantní, že takhle skutečně se stal.

Má tady Československý válečný kříž 1939 s rokem udělení 1944... data činů, za nichž mu byl ten Československý válečný kříž propůjčen. Pak je tady zápis o obdržení Československé pamětní medaile za účast v tažení na východní frontě. Pak v roce 1959 je tady zápis o Dukelské pamětní medaili. Pro mě je důležité, že ten příběh, který vypadá na první poslech jako pohádka, nebo jako velice nepravděpodobný, téměř nemožný, tak i ve světle těchto zápisů vypadá, že je zcela relevantní, že takhle skutečně se stal.

Když jsme sledovali známý film Obecná škola, tak učitel Hnízdo tam o sobě vypráví, kde všude byl, a zdá se, že prošel všemi bojišti, kde československé zahraniční jednotky bojovaly, vypadá to nesmyslně, ale je třeba říci, že takoví lidé skutečně existovali a že cesty válkou byly leckdy tak složité a tak náročné, že je to dnes až k neuvěření.

Řada vojáků někde nastoupila službu a v té samé jednotce bojovala do konce války a jejich vojenská služba byla nikoliv jednoduchá, ale co se týče pohybu, tak byla velice přímá. Zatímco celá řada vojáků procestovala během války nejen celou Evropu, ale leckdy i celý svět.

Pan Horváth má i záznam, a i v rozhovoru zazněla vzpomínka o poválečných osudech, o organizaci UNRRA, což by zase odpovídalo, protože řada příslušníků toho zmíněného oddílu byla začleněna do služby při eskortování transportů UNRRA.

Co pak bylo po válce, po roce 1945?

Záznamy hovoří, že byl v československé armádě, že se znovu přihlásil s tím, že je osvobozený zajatec. Armáda ho znovu zaevidovala, že válku přežil a byl znovu zařazen do služby až do 8. září 1946, kdy byl přidělen k československým jednotkám v rámci organizace UNRRA. To byla organizace Spojených národů založená pro distribuci především materiální pomoci zemím, které válkou utrpěly a které byly okupovány mocnostmi Osy. Pomoc, kterou prostřednictvím UNRRA Československo dostalo, byla velice významná, přestože ještě před rokem 1948 a zvláště poté se především komunisté snažili význam této pomoci silně marginalizovat. Ale soupisy veškerého zboží od potravin až po lokomotivy jsou skutečně impozantní.

Pro distribuci té pomoci každá země měla i své vlastní struktury a do nich byl zařazen právě Imre Horváth. To znamená, zase jen předpokládám, že je možné to, co v rozhovoru zaznělo, že se dostal až do Ameriky v rámci eskorty nějakého transportu, je to možné. Celá řada těch příslušníků byla takto někam pro dodávky vyslána a pak je doprovázela až do Československa. Takže ten příběh je takto možný.

VYZNAMENÁNÍ

  • 1944 - Československý válečný kříž 1939
  • 1949 - Československá pamětní medaile
  • 1959 - Dukelská pamětní medaile

Co se ještě dá vyčíst z osobní karty?

Je tady například datum, kdy byl propuštěn od toho strážního praporu UNRRA: 27. března 1947. Tehdy šel tedy z uniformy do civilu a můžeme říct, že v uniformě strávil řadu let. Poté je hlášen na adrese Plzeň, Dvorská ulice č. 7.

Na bývalé příslušníky zahraničního a domácího odboje potom vedly obvodní vojenské správy zvláštní kartotéky a tuto kartu má pan Horváth také. Kromě základních údajů o jeho službě za války se můžeme dočíst i o výši výdělku v roce 1969, i o jeho poválečných osudech. Od roku 1948 do roku 1950 měl pracovat jako dělník v kotelně a jako opravář v Nejdku, a od roku 1950 až do toho roku 1969 měl pracovat jako elektrosvářeč v plzeňské Škodovce – v její lokomotivce. Jsou tam i jeho osobní charakteristiky: jeho pracovní morálka je dobrá, je mírné povahy, klidného vystupování. Je tu i fotografie z roku 1969.

Také tam je, že je členem KSČ a Svazu protifašistických bojovníků bez toho, že by v nich zastával nějaké funkce, a poslední tři měsíce je jmenovaný ve stavu nemocných, takže v roce 1969 asi byl nějak vážněji nemocen. Co tam ale nevidím, je, že byl později zavřený. Ještě tu je, že na Slovensku utrpěl průstřel levého stehna, byl zraněný na Detvě a zajat v září 1944 u Kriváně. Z jeho kmenového listu by se možná dalo zjistit, v které součásti té parabrigády bojoval, v kterém praporu nebo v které rotě, a kdy skutečně byl zajat.

Tady to vypadá, že byl zraněný až na Slovensku, ne v Karpatech, ale až při Slovenském národním povstání. Do zajetí mohl padnout jako raněný, protože Němci obsadili několik nemocnic, kde byli ranění vojáci parabrigády spolu s dalšími raněnými slovenskými vojáky. Takže pokud se nevyléčil z toho zranění levého stehna, tak mohl být zajat jako raněný. A po vyléčení třeba dostal nějakou nabídku, že s nějakou skupinou zajatců nemusí sedět v táboře, ale může mít trošku lepší podmínky v německém válečném průmyslu.

Romů v zahraničních jednotkách nebylo zase až tak málo. Je samozřejmě problém, jak to zjistit, protože někde, pokud ji sami udali, tak jim byla zapsána cikánská národnost. Pokud se hlásili: Ano, já jsem Cikán.

A to jste četl v té osobní kartě?

Ano. To se dá najít v odvodních protokolech. Ale samozřejmě celá řada z nich neviděla důvod, proč by toto měli zdůrazňovat, protože vojenské úřady se ptaly na mateřskou řeč a na konfesi, a národnost zapisovaly pouze, když se někdo přihlásil: Ano, já jsem Cikán, tak mu zapsali národnost „cikánská“. Třeba pan Imrich Horváth nemá jediný záznam, že by se jednalo o Roma, a musíme předpokládat, že takových vojáků byla celá řada. My můžeme v personální databázi zahraničních vojáků najít jenom ty vojáky, kteří nějaký takový záznam mají.

A proč se díváme do zahraniční databáze?

Díváme se do databáze všech příslušníků československé zahraniční armády, tím je myšleno československých vojenských jednotek v letech 1939–1945 organizovaných v zahraničí, tzn. ve Francii, v Británii, na Středním východě, v Sovětském svazu, resp. na východní frontě.

A tady vidím (národnost) slovenská, cikánská...

Je to dáno tím, co mají zapsáno v odvodních protokolech, tedy co udali u odvodu, popř. co jim důstojník do příslušné kolonky napsal. Oni se ptali na mateřskou řeč, a pokud udal „Mluvím cikánsky“, tak mu zapsali národnost buď cikánská, nebo slovenská a do závorky cikánská. Popř. řekl: Mluvím slovensky, ale jsem Cikán, tak mu tam napsali, že mateřská řeč je slovenská, ale je cikánské národnosti.

A přestože to bylo spíše výjimečné, že se tento údaj nějakým způsobem zachycoval, tak je v odvodních protokolech 50 vojáků, kteří mají přímo tento zápis v odvodních protokolech u svého jména. Ale je celá řada dalších, kteří takový záznam nemají, a pan Imrich Horvát je jedním z nich.

Prostě se přihlásili...

Ano, prostě se přihlásili. Z těch padesáti lidí, kteří jsou zachyceni, je naprostá většina z jednotek na východní frontě. Je zde jediný ze západu a je to pouze přihláška, že se po skončení války, až v srpnu 1945, přihlásil ze zajateckého tábora anglické armády, kam se dostal jako bývalý příslušník maďarské armády (z nějakých jednotek protiletadlového dělostřelectva), kde sloužil, a pak se s maďarskými jednotkami, rozpuštěnými a začleněnými do wehrmachtu dostal až na západní frontu a tam padnul do spojeneckého zajetí. A po válce se hlásil k repatriaci a do Československa.

A pane doktore, je nějaká kniha, kde by se čtenář tyto informace dozvěděl, že i Romové bojovali a zúčastňovali se osvobození?

Vlastně není. V některých pamětech na to vojáci vzpomínají, ale je to naprosto výjimečné. A i my jako společnost si odnášíme o té zahraniční armádě trochu zkreslený dojem, který je dán právě vzpomínkami pamětníků nebo pracemi, které mají částečně propagandistický účel a smysl. O tom, jak skutečně vypadalo personální složení zahraničních jednotek, nemáme zcela přesné informace, nebo se naše představa velice liší od skutečnosti, protože v naší představě v jednotkách bojovali ti lidé, kteří se po okupaci rozhodli, že odejdou za hranice bojovat se zbraní v ruce za znovuobnovení republiky. A tito vysoce motivovaní vlastenci pak skutečně všude na všech těch místech, která jsem jmenoval (v Británii, ve Francii, v Polsku, v Sovětském svazu, na Středním východě) vytvářeli základy budoucích jednotek a v jejich rukou bylo jednak vojenské vedení, protože se jednalo z velké části o důstojníky, ale i ideové vedení. Ovšem těchto lidí bylo jen několik tisíc, zatímco československé vojenské jednotky na konci války čítaly více než 70 tisíc osob. A z toho vyplývá, že většina stavu musela být doplňovaná z, řečeno vojenským žargonem, jiných rekrutačních zdrojů, než byli tito původní vlastenci a zakladatelé těch jednotek.

Z propagandistických důvodu už za války byli tito vlastenci předkládání jako vzor odboje proti okupantům a jejich podíl v těch jednotkách byl právě z těch propagandistických důvodů zveličen, resp. byly marginalizovány počty a podíly těch dalších skupin vojáků, které ne vždy byly vhodné pro obraz národa bojujícího s vysokou motivací...

A to se tedy týkalo i Romů?

Výše podílu Romů a dalších národnostních menšin v odboji byla cíleně propagandisticky marginalizována

To se týkalo i Romů. Týkalo se to všech menšin, protože v zahraničních jednotkách bojovali i českoslovenští Němci, nesmírně veliký počet Židů, příslušníci prakticky všech národností bývalého Československa. A dnes s podivem, že namísto aby propaganda využila právě tento moment, že do armády toho okupovaného státu se hlásí nejen Češi a Slováci, ale že pro tento stát chtějí bojovat a umírat i příslušníci menšinových národností, včetně Němců, tak tento moment využit nebyl a spíše se zdůrazňovalo, že jde o boj národní.

A není to dluh vůči národnostním menšinám?

To určitě, samozřejmě! Protože se to především týká právě vztahu české a slovenské společnosti k menšinám, nebo k příslušníkům jiných národností nebo jiných skupin na území státu, který velká část české a slovenské společnosti považovala za svůj – ve smyslu národním. I Československá republika byla prohlášena jako národní stát, byla koncipována po roce 1918 jako národní stát.

Protože těžko může být i těm, kteří si vyslechli vyprávění rodinných příslušníků, kteří se těch bojů zúčastnili, a pak se oprávněně mohou cítit jako odstrčení – že na nás se zapomnělo.

Ano. Příběh Romů v odboji je zcela charakteristický pro všechny tyto skupiny, protože všude najdete zmínky. Ano, byli tam. Ale dojem, který je takto navozen, je takový, že tam byli jen jednotlivci. Ano – byli tam dva, tři... pár Romů, byli tam nějací Židé, poměrně dost, byli tam i nějací Němci. Nic nebylo zamlčeno, že by bylo přímo řečeno. Ne, nikdo takový tam nebyl! To ne. Ale výše jejich podílu byla, řekl bych, cíleně propagandisticky marginalizována.

Co je toho důkazem?

Do dneška nebyla zpracována personální struktura vojenských jednotek zahraničního odboje právě po národnostní stránce. Myslím si, že důvod spočívá právě v obavě, aby nebyl narušen propagandistický obraz, který byl nějakým způsobem vybudován, a měl dát okupovaným národům novou identitu, smysluplnou identitu boje a odboje. Tento obraz byl vytvořen za války a je zajímavé, že byť v různých podobách, zůstal prakticky stejný po celou řadu desetiletí až dodnes.

Není to žádné československé specifikum, přesně se stejnými problémy se nyní potýká celá další řada zemí v Evropě. Je to velmi výrazné ve Francii, kde byl takovýto obraz bojujícího národa tvořen již za války a dnes se jen velmi velice obtížně dekonstruuje. A snahy zmapovat velmi významný, v některých oblastech dokonce zásadní, podíl cizinců na francouzském domácím odboji, ale i podíl cizinců ve vojenských jednotkách de Gaullova hnutí v Británii – tyto snahy nejsou přijímány velkou částí francouzské společnosti se sympatiemi. Protože obraz bojujícího celonárodního hnutí je tímto nějakým způsobem narušován. A já si myslím, že situace je stejná u nás.

Část publikovaného rozhovoru byla odvysílána 4. 3. 2017 v pořadu O Roma Vakeren

Iveta Demeterová
Přečteno: 7849x

Nepřehlédněte:

Kam dál:

Štítky:  

Válka, Nacismus, Romové, Příběhy, Historie



HLAVNÍ ZPRÁVY

Více než osm desítek romských studentů středních a vyšších odborných škol si v pátek 4. 11. 2017 v Praze převzalo stipendia, která jim udělila organizace ROMEA. (FOTO: Petr Zewlakk Vrabec)

videoPŘÍMÝ PŘENOS: Slavnostní předávání stipendií pro romské studenty SŠ a VOŠ

19.10.2018 0:37
Přímý přenos z Brožíkova sálu na Staroměstské radnici ze slavnostního setkání romských studentů středních a vyšších odborných škol, kteří se pro tento školní rok stali součástí Romského stipendijního programu. Ten realizuje organizace ROMEA již třetím rokem za podpory dánské nadace Velux, nadace Albatros a dalších podporovatelů. Přímý přenos ze slavnostní akce zajišťuje první romská internetová televize ROMEA TV.
 celý článek

Jedna ze dvou uzavíraných ubytoven v Ústí nad Labem. Ubytovna Modrá. (FOTO: Petr Zewlakk Vrabec)

Výzkum Agentury: Více než 80% rodin z ubytoven se přestěhovalo do běžného bydlení díky mimořádné dávce

16.10.2018 15:58
Víc než čtyři pětiny domácností z ubytoven, které se díky mimořádné dávce na kauci a vybavení mohly přestěhovat do běžného bytu, si bydlení po roce udržely.
 celý článek

Tomio Okamura a koncentrační tábor v Letech u Písku (Koláž: Romea.cz)

Okamura a Rozner se dle policie nedopustili trestného činu, Lety jsou dál "neexistující pseudokoncentrák bez plotu"

16.10.2018 11:39
Výroky předsedy SPD Tomia Okamury a jeho stranického kolegy poslance Miloslava Roznera o romském táboře v Letech u Písku nejsou trestným činem.
 celý článek

Další články z rubriky







..
romea - logo