romea - logo
27. října 2021 (středa)
svátek má Šarlota / Zoe

 

VYHLEDÁVÁNÍ
 

Inkluzivní vzdělávání napříč kontinenty – od České Republiky přes Gruzii až po USA

25.1.2017 11:46
Inkluzivní program
Inkluzivní program "Let´s play together" ve škole v gruzínském Tbilisi (Foto: Antonín Jelínek)

Pokud kdekoli na světě řeknete, že v České republice bylo zákonem zavedeno inkluzivní vzdělávání až v roce 2016, bývá posluchač v šoku. Když po pár větách dodáte, že hlavním důvodem pro státem nucenou změnu v systému je nesmyslný počet romských dětí v tzv. praktických školách, málokdo vám uvěří. Proto jsem se rozhodla porozhlédnout po zahraničních systémech vzdělávání pro děti, které by u nás nebyly považovány za „normální“. Shodou náhod jsem získala porovnání ze dvou naprosto odlišných zemí – USA a Gruzie, ze kterých mohu poskytnout jak osobní zkušenost, tak poznatky místních odborníků.

Stručná historie inkluzivního školství v USA

V USA se poprvé začalo diskutovat o integraci ve školství v první polovině 50. let 20. století, když se Afroameričan Oliver Brown rozhodl, že jeho dcera má dle Ústavy Spojených států amerických právo na stejné vzdělání jako děti bílé. Potahování trvalo přibližně 7 let, do roku 1958, než mohl úspěšně a hlavně v míru ukončit středoškolské studium první afroamerický student. V 80. letech, když se začala rozvíjet myšlenka inkluzivního vzdělávání (tedy společného studia pro všechny, včetně těch, kteří žijí například s fyzickým postižením), by byla již diskuze o zapojení dětí na základě barvy pleti takzvaně mimo mísu.

Stejně jako u zapojení Afroameričanů do společného školního systému, stáli i za myšlenkou inkluzivního vzdělávání pro děti, které žijí s postižením, jejich rodiče. Začali si uvědomovat, že jejich potomci sice mají některá omezení, ale ta je nutně nemusí vyloučit ze školních kolektivů. Možná se děti nemohly zúčastnit všech aktivit nebo jim občas trvalo déle něco pochopit, ale ve výsledku byly schopné dosáhnout podobných výsledků jako jejich spolužáci. Výhod společného vzdělávání bylo zjištěno hned několik: větší spolupráce mezi studenty, kteří se naučili pomáhat nejen těm, kteří by se bez asistence neobešli, ale i sami sobě navzájem, uplatnění do té doby vyloučených lidí v dospělosti v pracovním životě a dokonce i větší nadšení celé třídy pro studium, protože děti s postižením si obecně méně stěžují na učivo, učitele a školní prostředí.

Jako všude, když se uvede do praxe něco nového, trvalo delší dobu (v USA celou jednu generaci) vyzkoušení si různých praktických způsobů učení, zavedení technických vylepšení ve školních budovách a hlavně získání důvěry rodičů a vedení škol. Kromě toho si změna ve vzdělávacím systému vyžádala peníze na proškolení stávajících učitelů a zaškolení nových asistentů. Dnes se v USA nad zapojením dětí s různými speciálními potřebami do klasické výuky nikdo nepodivuje a ví se, že investice, které byly obzvláště v začátcích do programu investovány, se vyplatí.

V Gruzii vědí, že do vzdělání se má investovat

Na opačné straně zeměkoule, v Gruzii, byl přijat zákon o inkluzivním vzdělávání před deseti lety. Asi většina Čechů si Gruzii představuje jako východní zemi, jejíž největší bohatství jsou kopce, a která ještě nedávno byla ve válce s Ruskem. Do roku 2000 ani v hlavním městě Tbilisi nebyla pitná voda a elektřinu mohli místní využívat jen dvě hodiny denně a dodnes je HDP Gruzie přibližně 13x menší než HDP České republiky. A přesto je zde společné vzdělávání všech možných dětí samozřejmostí. Na rozdíl od USA byly hnacím motorem změny učitelky z městečka Zestafoni, které ve svých třídách žádné žáky s postižením neměly, ale přitom věděly o několika z nich ve svém okolí. Trvalo přibližně dva roky, než se jim podařilo přesvědčit rodiče těchto dětí, aby se je nebáli dát do školy mezi „normální“ spolužáky.

Foto: Antonín Jelínek

Zlí jazykové tvrdí, že za urychlením přijetí zákona o inkluzivním vzdělávání stála pouze skutečnost, že zapojení jedinců, kteří byli do té doby mimo vzdělávací proud, se prostě finančně vyplatí. Speciální/praktické školy stojí více peněz, často v jednom místě není dost dětí se zvláštními potřebami, aby naplnily třídu, a rodiny, které už tak jsou na pokraji finančního kolapsu, nemají peníze na pravidelné dovážení dětí do vzdálenějších obcí. Stát musí na dopravu přispívat, platit více učitelů pro více tříd, nehledě na stoprocentní nemožnost uplatnění v dospělém životě, pokud dítě nezíská alespoň základní vzdělání.

Jeremy Gaskill, absolvent americké Columbia University a ředitel organizace McLain Association for Children, která působí v Gruzii a pomáhá vzdělávat děti žijící s postižením či se sociálním znevýhodněním, říká: „Důležité bylo, aby se ten proces rozjel. Dodnes ani v USA, ani v Gruzii není všechno perfektní, ale věci jsou v pohybu a vidím ty obrovské pozitivní změny, ke kterým dochází. Za deset let, kdy je inkluzivní vzdělávání v Gruzii tématem, udělala tahle země velký pokrok a to přesto, že na rozdíl od západních zemí čelí mnoha dalším problémům, jako je například vysoká nezaměstnanost.“

Inkluze dává nakonec větší prostor všem

V případě USA i Gruzie jsou samozřejmě do hlavního vzdělávacího proudu zařazeny pouze děti, které jsou schopny (za pomoci třídy/asistentů/speciálně vyškolených učitelů) alespoň víceméně stíhat výuku. Těch, které jsou považovány za nevzdělavatelné společně s majoritními dětmi, je ale opravdu malá část – na rozdíl od České republiky, kde se do minulého roku uvádělo, že až 23% romských dětí je v praktických školách. Právě díky zařazení co největšího počtu dětí s menším postižením do majoritního vzdělávacího proudu jsou pak i v chudé gruzínské společnosti finance a prostor na kvalitní výuku i pro děti těžce postižené, které mají šanci se vzdělávat v dobře vybavených školách s třídami, ve kterých je jen 5 – 10 žáků. Při mojí návštěvě tbiliské školy No. 200, kam chodí pouze děti s těžším postižením, jsem s otevřenou pusou zírala na úroveň tříd, jídelny, na místní ošetřovnu, několik tvůrčích dílen a hlavně individuální přístup k jednotlivým žákům.


Foto: Antonín Jelínek

„Dostatečných financí na kvalitní vybavení se podařilo dosáhnout hlavně díky vedení školy, které téměř každodenně chodí vysvětlovat na Ministerstvo školství, na co jsou zrovna akutně potřeba peníze a co se stane, pokud ty peníze nezískají. A také samozřejmě shání dotace všude možně, kde to jen jde,“ popisuje aktuální situaci Rimma Gelenava, ředitelka organizace Disarmament and Nonviolence, která dlouhodobě se školou spolupracuje.

Co systém inkluzivního vzdělávání v Gruzii odlišuje od ČR (i od USA) jsou také platy učitelů. V žádné z těchto zemí nejsou učitelé odměňování dle svých zásluh a s ohledem na to, že na jejich bedrech leží budoucnost občanů toho kterého státu. Stále se ale jejich mzda nedá srovnat s průměrným platem gruzínských učitelů, který se pohybuje okolo 4 500,- Kč s tím, že ceny spotřebního zboží a jídla v Tbilisi se od evropských nijak zásadně neliší…

Kolik času a peněz to bude stát nás?

Inkluzivní vzdělávání bude jistě i v České republice dlouhý boj vedený na mnoha frontách, ale jak vám řeknou všude ve světě, kde už s ním mají víceletou zkušenost, vyplatí se. Ve výsledku bude výhodný jak ze stránky lidské, tak z té finanční. Zrušení nadměrného počtu speciálních vzdělávacích ústavů, automatické nevydělování ze společnosti „hůře vzdělavatelných“/hendikepovaných dětí povede k jejich lepšímu zapojení do společnosti v dospělosti (například děti s některým typem postižení mohou být v dospělosti skvělé ve vykonávání rutinní práce, protože je na rozdíl od ostatních neomrzí) a také pro spolužáky těchto dětí to bude změna k pozitivnímu, která je lépe připraví na život hlavně v oblasti spolupráce. Nic se nestane jen tak, je potřeba s dětmi (obzvláště s těmi, které by byly dříve zařazeny do zvláštních škol) pracovat nejpozději od školkového věku a motivovat jejich rodiče k aktivnímu zapojení do procesu. Kromě toho je potřeba vyškolit nejen dostatečný počet asistentů, ale hlavně samotné pedagogy.

Foto: Antonín Jelínek

„Z USA i z Gruzie vím, že pokud jsou ve třídě děti, kterým je potřeba věnovat zvláštní péči z jakéhokoli důvodu, tak je skvělé, když může být přítomný alespoň jeden asistent. Pokud ale to z jakéhokoli důvodu není možné, tak i dobře vyškolený učitel je schopný zvládat celou třídu s několika „speciálními“ žáky. A pak je studium v inkluzivní třídě přínosné pro všechny – od žáků s hendikepem, přes ty bez hendikepu, až po učitele,“ potvrzuje Jeremy Gaskill.

Tolik tedy k inspiraci ze zahraničí.

Přečteno: 2259x
 

Kam dál:

Štítky:  

Inkluzivní vzdělávání, Gruzie, Vzdělávání, Soužití



HLAVNÍ ZPRÁVY

Organizace Romodrom oslavila 20. let svého působení ve Žlutých lázních, foto: romeatv

videoVIDEO: Romodrom oslavil 20 let!

20.10.2021 15:00

 

Další články z rubriky







..
romea - logo