romea - logo
21. září 2018 (pátek)
svátek má Matouš
Loading
rozšířené vyhledávaní

Irena Biháriová: Pochopit matrix romské osady není jednoduché

13.4.2018 14:02
Irena Biháriová (FOTO: Progresivní Slovensko)
Irena Biháriová (FOTO: Progresivní Slovensko)

Vždy si před návštěvou osady řeknu, že už mě konfrontace s jejich bídou nemá čím zaskočit. Vždyť za ty roky jsem je viděla tolikrát, že si snad dokážu udržet profesionální odstup. Řeknete si, že vždyť co takové tam lze nalézt ... než to, co zná i ten, kdo do osady nikdy nevešel: hliněné a plechové domy, ze kterých padá stěna, ušlapané blátivé stezky olemované odpadky a tucty bosých dětí, které nesou na rukou své děti.

Když jsem před pár dny vešla do osady v Kojaticích, vypadalo to na první pohled stejně. První minutu jsem si ten profesionální odstup ještě držela. Ve druhé minutě mi už vytryskly slzy a byla jsem stejně usmrkaná, jako ta malé romské dívka, která nám přišla naproti a které jsem na popud svého směšného záchranářského humanismu podávala svůj nedojedený škvarkový vdolek.

Své profesionální selhání v podobě nezvládnuté emoce jsem ukryla za sluneční brýle. Nechtěla jsem, aby můj emoční svět zahlédli "zevnitř". Přesně tak, jak my nechceme vidět, jak vypadá "zevnitř" ten jejich, ačkoli ho roky zvenku pozorujeme a myslíme si, že o něm už víme všechno.

Tento long read nebude o tom, co je o romských osadách známé i těm, kteří do nich nikdy nevkročili: že v mnohých z nich opravdu fungují sociální patologie. Že v nich žijí někteří lidé, kteří opravdu obtěžují svým chováním a ubližují násilnostmi. Že toto prostředí produkuje všelijaké anomálie a dostává majoritu do osobních i společenských problémů: od časné porodnosti, přes drogovou závislost, až po kriminalitu. Toto všechno vidíme, pozorujeme a zažíváme, a nikdo příčetný by si to nedovolil zpochybnit. Přesto nejsme schopni proniknout do matrixu romské osady hlouběji a pochopit, proč to tak je. A z čeho je utkána hranice mezi našimi světy.

Cesta k odpovědím je podobná, jako při hře se zrakovými iluzemi: vidíte obrázek, na kterém je zřetelných 5 čtverců. Jistěže vidíte 5 čtverců. Je to objektivní realita. Stejně, jako ta, ve které mnozí Romové z osad nemají pracovní návyky, rodí děti v nízkém věku a část z nich se živí kriminalitou. Potom vám někdo ukáže, že když ty čáry přestanete vidět jen jako čáry a izolované čtverce, najednou si všimnete si, že na obrázku je ve skutečnosti šachovnice. Nebo nějaká jiná věc, která vás do té doby vůbec nenapadla. To, co mě v Kojaticích dojalo, nebyl pohled na pět čtverců. Ty jsme viděli všichni už tisíckrát. Dotknout se vás dokáží až v momentě, kdy se vám před zrakem rozprostře šachovnice.

Kdo je nepřizpůsobivý?

Kojatická osada patří k těm, kterou v pracovním žargonu označujeme za jednu z těch "těžších". Ve srovnání s jinými osadami je v ní totiž přítomna jedna z nejextrémnějších forem bídy.

Pozoruji tamní děti a hlavou mi běhají samé bizarnosti. Asi na zvýraznění toho kolosálního rozdílu dvou světů a absurdnosti kritérií, kterými hodnotíme ten jejich: jak se dá na místě, kde není voda či elektrika, uvařit sunar? Jak tu funguje dlouhodobé kojení, bez osvěty a podpory laktační poradkyně? Co tu pak ty miminka vlastně pijí? Co jedí v době, kdy mají dostávat první příkrmy? Kde se naučí lézt po čtyřech, když je všude bláto? Jak jim dávkují léky, když téměř nikdo z osady neumí číst?

Vzpomněla jsem si, jak mě ubíjelo neustále přebalování mých dvou dětí. Pokud by mě nechali v osadě, kde je třeba denně prát v studeném potoce haldy látkových plen (a oblečení po celé rodině), přísahám, že se v tom potoce raději utopím. Vzpomněla jsem si i na to, jak náročné to bylo, když jsem musela snést po schodišti obě děti na rukou do kočárkárny - novorozenci bylo třeba podpírat hlavičku a vedle toho udržet 10 kilové batole na rukou. Vyděsila mě představa, že bych se měla takto přesouvat s oběma dětmi na rukou, několik kilometrů v zimě pěšky, bez auta či kočárku, jen abych odvedla do školy ostatní děti. Buď by mě zavřeli do basy za to, že jsem ty mladší nechala doma samotné, nebo za to, že jsem ty starší neposlala do školy. Zvykli jsme říkat, Romové nám nevadí pro barvu pleti, ale proto, že jsou nepřizpůsobiví. Jenže to jsme i my. Ani my bychom se neuměli přizpůsobit podmínkám, ve kterých zas žijí oni.

Zároveň jsem si uvědomila, proč je pro ně klanová spolupráce a kolektivní kultura tak důležitá. Sice je brzdí v autonomním rozvoji, ale bez ní by nepřežili vůbec.

Zároveň jsem si uvědomila, proč je pro ně klanová spolupráce a kolektivní kultura tak důležitá. Sice je brzdí v autonomním rozvoji, ale bez ní by nepřežili vůbec. Sdílená domácnost, přesahující pravidla soukromí nukleární rodiny a individuálního snažení, ve skutečnosti není ani tak věcí kultury, jako nezbytnou součástí strategie přežití. Opravdu jsou v tomto kontextu Romové nepřizpůsobiví, když "nedokážou pochopit" a akceptovat systém individuálního snažení? Co když je to naopak? Co když je důkazem jejich přizpůsobivosti právě to, že dokázali udržet při životě dávno překonaný systém kolektivní kultury a tím dosáhnout, aby přežili i v extrémních podmínkách? Vidíme čtverce nebo šachovnici?

Odlišné životní podmínky, odlišné strategie přežití.

V tomto momentě mnozí z vás vyslovují výtku, na co si dělají tolik dětí, když se o ně nedokážou postarat. Když z nich vyrůstá nevzdělaná generace, odkázána přežívat v chudobě. Samozřejmě, je to relevantní poznámka. Nicméně posoudit, jaké modely přežití (dostupné osadě) lze uznat za racionální, bude znovu jen výsledkem hry s optikou.

Kromě prozaických důvodů (neexistence sexuální výchovy, omezený přístup k antikoncepci) musíme připustit fakt, že romské dívka v osadě nemá co umístit na svou timeline. Nemůže si tam naplánovat kariéru, kurzy angličtiny, cestování či studium v ​​zahraničí. Jediný mezník, kterým se zásadně mění její život na "před tím" a "potom", je jen okamžik mateřství.

Druhým, mnohem složitějším faktorem je to, že kritérium, kterým hodnotíme úspěšnost jejího života, odpovídá normativním kritériím, ve kterých jsme byli my sami vychováni. A které jsou potvrzeny normami našeho civilizačního celku. Vůbec nekorespondují s tím, jaké schémata přežití se vytvořily v osadě. A právě v tom se naše světy neustále srážejí.

Nyní se vám zaručeně dere na jazyk argument, že se nám přece musí přizpůsobit. Vždyť žijí na Slovensku, tak ať aspoň dodržují naše zákony. Samozřejmě, že je to rozumný požadavek. Zároveň právě tento pohled nás brzdí v tom, aby se nám opravdu podařilo sladit jejich chování s našimi pravidly. Zatímco my očekáváme, že se konečně přizpůsobí našim normám, uniká nám, že naše normy jsou výslednicí podmínek, v nichž se naše společnost vyvíjela. Podmínky, ve kterých se historicky vyvíjely romské osady, jsou však diametrálně jiné, a proto vygenerovaly jiný set hodnot. Vynutily si odlišné normy péče o děti, jiné potřeby, jiné dovednosti, odlišné definice toho, co je důležité a čím měřit úspěch. Osvědčila se v nich úplně jiná životní strategie, a tím pádem i jiné normativní kritéria.

Normy a vzorce chování, které vzešly z historického vyloučení Romů, při tom nelze chápat jako svobodný informovaný souhlas. Jsou diktována pudem sebezáchovy a vytvářejí to, čemu říkáme strategie přežití. Ani naše strategie přežití nejsou až tak svobodným rozhodnutím. Ani my nechodíme 40 let do práce proto, že jsme si to vybrali jako věc hlubokého mravního přesvědčení.

Každá strategie přežití odpovídá podmínkám, ve kterých se zrodila a ve kterých se uplatňuje.

Každá strategie přežití odpovídá podmínkám, ve kterých se zrodila a ve kterých se uplatňuje. Jen v jejich kontextu můžeme posuzovat, zda je či není racionální. Kdysi dávno mi kamarád, kulturní antropolog, s jiskřičkami v očích popisoval, jak si Romové vymontovali novou vanu z koupelny a odnesli ji do sběrny. Proboha, vždyť to je hrozné! Oponoval mi, že je to projevem životaschopnosti kultury. Převracela jsem očima. Dnes už trochu lépe chápu, jak to myslel: pokud chceme vidět šachovnici, musíme připustit, že v situaci, kdy nemají z čeho platit vodu, aby se v ní sprchovali, a zároveň nemají co jíst, může být opravdu racionálně nejlepší volbou vanu zpeněžit.

Vzdělání jako nejvyšší hodnota.

Na chvíli zapomeňme na romské rodiny. Představte si, že vám na dveře zabouchá sociální pracovnice z Hollywoodu a snaží se vás přesvědčit, abyste své dítě poslali na kurz, ve kterém se naučí rozeznat 12 druhů vidliček z příborové sady. Přesvědčuje vás, že je to opravdu důležité a stojí to za všechny naše investice, protože když se vaše dítě bude velmi snažit, může získat práci u Angeliny Jolie. Zřejmě byste vyhodnotili, že pro vaše dítě bude užitečnější, když přece jen raději vystuduje medicínu nebo IT. Vůbec nemáte potřebu připravit ho na budoucnost, v níž by měl spolupracovat s někým, kdo ve vaší společenské hierarchii ani nepředstavuje bezprostřední metu a přirozenou autoritu. Zručnost s rozpoznáváním vidliček ve vašem světě nebude mít jak uplatnit. Navíc, kolik z dětí vašich známých ten kurz úspěšně zvládli, a nakonec se k Angelině i tak nedostali? Opravdu byste se rozhodli vsadit všechno na vidličky?

Laxní přístup ke vzdělání ze strany části vyloučených Romů třeba chápat i v tomto kontextu. V osadě jsou úspěšní ne ti, kteří vystudovali náročné školy, ale ti, kteří sesbírají železo. Bohatí jsou ne ti, kteří ráno vstávají do práce, ale ti, kteří se stali lichváři. Respekt vzbuzují ne ti, kteří slušně čekají v řadě, ale ti, kteří se naučili poprat se. Usilují nabýt přesně ty dovednosti, které v jejich světě pomáhají přežít.

Na druhé straně, existuje část komunity, která přece jen akceptuje naše volání po vzdělávání dětí. Posílá své děti na kurz rozeznávání vidliček, přestože jejich to stojí nesrovnatelně více úsilí, než nás, protože my na to máme mnohem příznivější startovací podmínky. Pokud tito lidé nakonec i tak přicházejí zpět do osady jako nezaměstnaní, berou to jako důkaz, že vzdělání nemá smysl. Jednou se mi stěžoval romský terénní pracovník, jak Romům v osadě zamlčel, že je vystudovaný lesní inženýr. "Víte, jak by to vypadalo, když bych jim vyprávěl o významu vzdělání a oni by věděli, že jsem inženýr? Smáli by se mi, že na co jsem tedy tolik studoval, když nakonec jediné místo, které jsem získal, je to, kde se s nimi trápím za 400, EUR hrubého."

Pocit méněcennosti

Během návštěvy kojatické osady se u nás zastavil David. Vyprávěl nám, jak dělal 1,5 měsíce v místní firmě, až do doby než jí zavřeli. Byl šťastný, že měl práci. I z toho, že ho na dělnické ubytovně vnímali jako součást party. "Tam mi nikdo neříkal, že jsem špinavý cikán". Všichni měli sice různou národnost, ale spojovalo je to, že celý život prohrávali. Je těžké si připustit, že člověku, který padl na sociální dno, se dostane akceptace pouze od těch, kteří na dno padli spolu s ním.

Nedávno mi moje máma říká, jaké krásné dítě se narodilo její romské známé. Nechápu, vždyť všechny miminka jsou krásné. "Ale toto bylo celé bílé. Ani jako kdyby cikánské nebylo ". Čím víc bělejší, tím hezčí. Toto si kdesi v podvědomí nosí moje máma. Člověk, který je druhou generací zaměnitelných Romů v naší rodině, který neumí romsky a nenarodil se v osadě. Je to dlouhým procesem vybudovaný a zosobněný pocit méněcennosti.

Později nám Majka, terénní pracovnice z Kojatice, představí Igora. Igor pracuje jako člen občanské romské hlídky. Zdvořile odpovídá na naše otázky, i když mluví trochu po tichu a přitom opatrně couvá dozadu. Když se z osady přesuneme do komunitního centra, Majka nám vysvětluje, jak učí dospělé Romy číst, psát a mluvit slovensky. "I Igora jsem učila mluvit slovensky. Víte, jemu se těžko komunikuje s bílými, necítí se konformně. Stydí se." Takže proto couval. Vůbec mě nenapadlo, že Igor se za to před námi cítí méněcenné. Někdo by ho byl možná odepsal, že je jakýsi příliš submisivní na to, aby mohl být "strážcem pořádku".

Vzpomeňte si na Davida či Igora, když se přistihnete při tom, že si k Romům nechcete přisednout nebo jim automaticky tykáte. Je to lakmusový papírek toho, zda dokážeme těm, kteří jsou na spodku pomyslného společenského žebříčku, projevit alespoň základní lidský respekt. I takové drobnosti dokáží ovlivňovat jejich životní motivace. Optiku totiž třeba měnit i na straně Romů.

Ať nechodí vaši k našim

Kojatičtí Romové mají štěstí na paní Majku, terénní pracovnici z Člověka v tísni. Mají štěstí i na starostu. A přece to s tím sbližováním hodnotových světů a změnou životních podmínek nepůjde tak hladko. Starosta se rozhodl, že z evropských peněz postaví ve vesnici větší komunitní centrum, i pozemek k tomu vyhradil. Akorát, že obyvatelé obce, stejně jako vedení evangelické církve, sepsali protestní petici. Nechtějí, aby Romové z osad chodili do vesnice. Pak opravdu těžko dosáhneme, aby se světy vyloučených Romů a majority sblížily, když zároveň požadujeme, aby Romové z osad nevstupovali do našich vesnic, pracovních kolektivů či školních tříd.

Moje exkurze do světa romských osad není žádnou snahou o jejich romantizování. Právě naopak. Je přiznáním všech těch anomálií, které v nich léta pozorujeme. Jenže bez toho, abychom rozuměli jejich příčinám, není možné je řešit. I proto jsme v tom stále tak neúspěšní. Je to jako chtít hrát šachy na desce, ve které nevidíte šachovnici, ale pět čtverců.

Irena Biháriová, místopředsedkyně hnutí Progresivní Slovensko
Přečteno: 2777x

Kam dál:

Štítky:  

Slovensko, Osada, Romové, Soužití



HLAVNÍ ZPRÁVY

Ilustrační FOTO: Wikimedia Commons

Rasově motivovaný útok: Dvojice mužů napadla v Trnavě skupinu Romů

20.9.2018 12:13
Slovenská Národní kriminální agentura v pondělí zadržela a obvinila dva muže, kteří v neděli v Trnavě bezdůvodně napadli skupinu Romů při výkopových pracích. Podle facebookové stránky slovenské policie měli čtyřicetiletý Jaroslav a šestadvacetiletý Matúš nejprve Romy verbálně urážet. Pak měli odejít a po chvíli se vrátit se zbraní v ruce. Informoval o tom server Topky.sk.
 celý článek

Lucie Fuková (FOTO: Archiv Romea.cz)

Lucie Fuková: Že jeden volební hlas nic nezmění? Jsou to jen výmluvy! A ti, co nepůjdou volit, ať si potom nestěžují

20.9.2018 11:16
Dodnes si pamatuji na moment, kdy jsem šla s rodiči poprvé k volbám. Všichni jsme se oblékli do svátečního a vyšli společně z domu. Byl to pro nás významný den. Pro mé rodiče to byla povinnost a dobře si také uvědomovali, že je to i jejich právo. I já vnímám volby jako zásadní věc v mém životě.
 celý článek

Ilustrační FOTO: www.errc.org

Zveřejnění zprávy o extremismu za rok 2017 je opět odloženo. Nedostala se na program jednání Bezpečnostní rady státu

19.9.2018 17:18
Zveřejnění výroční zprávy o extremismu za rok 2017 se znovu zpozdí,
předsednictvo Bezpečnostní rady státu tento bod bez vysvětlení vyřadilo z
programu úterního jednání. Informoval o tom novydenik.cz. Zpráva je
kritizována Hradem, kvůli zmínkám o Okamurově hnutí SPD.
 celý článek

Další články z rubriky







..
romea - logo