romea - logo
25. května 2022 (středa)
svátek má Viola

 

VYHLEDÁVÁNÍ
 

Jaroslav Balvín: Dušan Klein in memoriam a jeho filmy s romskou tematikou

17.1.2022 12:19
Dušan Klein (FOTO: Česká televize)
Dušan Klein (FOTO: Česká televize)

V neděli 9. ledna jsme se dozvěděli velice smutnou zprávu: Mimořádný režisér a člověk, pan Dušan Klein, odešel do uměleckého nebe. Poslední rozloučení s ním bude v neděli 21. ledna 2022 na půdě Strašnického krematoria.

Jeho mimořádná režisérská životní aktivita byla v tisku a na internetu prezentována přehledem prakticky všech jeho filmů. V čele s nimi samozřejmě filmovou ságou básníků, různými detektivními díly a seriály, jako je dlouhotrvající seriál Ulice.

Filmy Dušana Kleina s romskou tematikou

Zajímalo mě, zdali v tomto přehledu budou i filmy s romskou tématikou, které Dušan Klein režíroval v osmdesátých letech. Byly to filmy charakterizované jako detektivky a romská tematika nebyla nijak zvlášť zdůrazňována: Radikální řez z roku 1982 a Kdo se bojí, utíká z roku 1986. První jmenovaný film byl mezi jinými jmenován, ale druhý film nikoliv. Proč asi?

Film Radikální řez

Film Radikální řez vychází z typicky romského prostředí a odehrává se na pozadí plánované demolice domů, v nichž žijí romské rodiny. Hlavní architekt obviňuje Romy z činu krádeže a vraždy, která se v souvislosti s tímto dějem udála, což se v závěru ukáže jako nepravdivé. Významná je režijní spolupráce Dušana Kleina s romskými herci v čele s romským divadlem Romen ze Sokolova pod vedením JUDr. Emila Ščuky. Lidský přístup Dušana Kleina, o kterém  hovoří většina herců a osobností, s kterými pracoval, se projevil i ve vztahu k romským hercům, když řešil při natáčení jeden vzniklý konflikt, vycházející z přetrvávajících předsudků ve vztahu k Romům.

Lidský přístup, který je ale včleněn organicky do mimořádné, geniální profesionality Dušana Kleina, se zračí i v příběhu, který je prezentován filmem s názvem Kdo se bojí, utíká.

Film je věnován Romům, usazujícím se po válce v pohraničí na vojenském statku vojenského prostoru Boletice jako pracovní síla. Do této situace přichází do místní školy, kterou založil velitel prostoru kapitán Josef Pohl, mladý, pětadvacetiletý učitel Miroslav Dědič – ve filmu příjmením Dudek – kterého vysoce profesionálním a zároveň lidským způsobem zahrál známý představitel Kleinových Básníků Pavel Kříž. A začne probíhat „zápas“ (termín českého filozofa Jana Patočky, který jím charakterizuje vztah výchovy mezi učitelem a žáky i jejich rodiči) učitele o výchovu romských dětí.

Pavel Kříž mezi romskými dětmi ve filmu Kdo se bojí, utíká

Josef Pohl, jej vykreslil ve své knížce se symbolickým názvem Na cikánské stezce. Podle této knihy, určené pro děti, byl sestaven také scénář filmu.

Dlužno říci, že režisér Dušan Klein převádí dílo do objektivního a plastického obrazu zápasu romského světa ve vztahu k tomu neromskému, podloženého nikoliv absolutní konfrontací, jak se nám snaží namluvit někteří odborníci a tvůrci např. v dokumentárním filmu Zatajené dopisy z roku 2015 (zatajování dopisů od rodičů, neumožnění kontaktů dětí s rodiči nebo „násilné“ odebírání dětí rodičům).

Ve filmu Kdo se bojí, utíká je naopak krásnou uměleckou zkratkou a s nenapodobitelným humorem prezentováno sbližování učitele s rodiči romských dětí jako nezbytná složka výchovy dítěte. Přínosné je i zapojení samotných Romů do hereckého „orchestru“ v podobě uměleckého souboru Khamoro a Lačhe Roma. K umělecké kvalitě díla přispívá i zapojení nejlepších herců. Kromě Pavla Kříže excelentní Petr Čepek v roli romského vajdy, Josef Sommer v roli správce vojenského statku, kde Romové pracovali a svým hereckým a pěveckým výkonem nezapomenutelná Iveta Blanarovičová. A samozřejmě romské děti, mezi nimi např. syn známého hudebníka Milana Šenkiho Korytára, dnes již pětapadesátiletý významný romský aktivista Robert Šenki.

Škoda, že mezi díly, které režíroval svým neopakovatelným a lidským přístupem geniální režisér Dušan Klein nebývá v přehledu filmů, uváděných ve vztahu k jeho úmrtí, uváděn  film s názvem Kdo se bojí, utíká. Myslím si, že je možno tušit i to, proč tomu tak je.

Zatajené dopisy a úhel pohledu

Hluboké vyjádření humanistické podstaty přístupu učitele Miroslava Dědiče jako hlavního protagonisty filmu k romským dětem, k romským rodičům a romské kultuře příliš nevyhovuje některým, dnes bohužel nosným pohledům na výchovnou práci PhDr. Miroslava Dědiče (30. 8. 1925 – 25. 12. 2020), které spočívají v absolutizaci a ahistoričnosti symbolizovanými kritikou porušování lidských práv romských dětí a jejich rodičů.  Patrný je v tom i pragmatismus, symbolizovaný úpornou snahou prezentovat film o porušování lidských práv ze strany Miroslava Dědiče prostřednictvím dokumentárního filmu Zatajené dopisy na festivalu Jeden svět v roce 2015, jehož základní filozofií je právě kritika porušování lidských práv.

Prosazovatelkou kritiky Miroslava Dědiče ve filmu se stala romistka Mgr. Barbora Šebová, která svoji odbornost získanou na základě své diplomové práce o Květušínské škole Míru, prosazovala až k vyvrcholení a vyústění filmu formou předání jednoho tehdy před 60 lety nedoručeného dopisu jedné bývalé žačce Miroslava Dědiče, který byl prý jedním z mnohých, uložených ve velké krabici Muzea romské kultury v Brně…

K prosazení úspěchu filmu režiséra Tomáše Kudrny měly sloužit různé články s rozhovory s Barborou Šebovou a režisérem Tomášem Kudrnou. Jedním z nich byl článek Judity Matyášové v Lidových novinách, založený na rozhovoru s Barborou Šebovou - Škola, která měla převychovat divochy.

Kriticky jsem se vyjádřil k uvedeným myšlenkám, znevažujícím celkovou výchovnou práci Miroslava Dědiče, ve své knize Sociální pedagogika a její dva čeští představitelé: Miroslav Dědič a Přemysl Pitter. Kritické vyjádření podala v mé publikaci i autorka bakalářské práce v té době v textu Úhel Pohledu.

Miroslav Dědič s autorem textu Jaroslavem Balvínem (FOTO: Jan Grossman)

Název „úhel pohledu“ může prezentovat asociaci, že ve vztahu k práci Miroslava Dědiče jde vlastně pouze o to, jak se na ni dívá ten či onen posuzovatel. Jsme však přesvědčeni, že takový přístup nemůže být libovolný. Proto jsem osobně ve své výuce studentů sociální pedagogiky a andragogiky na Univerzitě Tomáše Bati realizoval dotazník, ve kterém jsem se ptal mimo jiné i na postoj k filmu Zatajené dopisy.

V odpovědích studentů byly obsaženy jak názory zavrhující odebírání dětí Miroslavem Dědičem v souladu s filozofií filmu Zatajené dopisy (podotýkáme, že je třeba hlouběji se seznámit se situací té doby a toto je značné zjednodušení). Jedna studentka napsala doslova: Velmi působivé, ale ztotožňuji se s názorem, že je nepřípustné, byť z ušlechtilých důvodů, bránit dětem v kontaktu s rodiči.

Zřejmě takový postoj může být adekvátní vyjádření jiné romistky Saši Uhlové, která „odebírání dětí rodičům“ nazvala bez výhrad zločinem: Jak Barbora Šebová, tak Tomáš Kudrna v rozhovorech, které poskytli (Lidové noviny, sobota 7. března), hovoří o nejednoznačnosti těch událostí, respektive o tom, že to není černobílé. Je prý třeba je vnímat v dobovém kontextu. Dobový kontext je důležitý pro to, abychom pochopili, proč se to stalo. Pochopení by nám ovšem nemělo bránit v tom, abychom násilné odtrhnutí dětí od rodičů označili za jednoznačně neomluvitelné zločinné jednání. Kdo má problém vcítit se do romských dětí a jejich rodičů, může si představit, že ho odebírají jeho vlastním rodičům, které několik let neuvidí, nebo že mu stát tím samým způsobem odebere jeho vlastní děti.)                               

Uváděním názorů na dokumentární film Zatajené dopisy režiséra Tomáše Kudrny z roku 2015 i uváděním postojů k filmu režiséra Dušana Kleina s názvem Kdo se bojí, utíká z roku 1986 je možné vyvolat i další diskuse. Ze strany studenta/studentky ve výzkumu jejich názorů jsme již výše uvedli souhlasné stanovisko s filozofií filmu, doufám, že nikoliv souhlasné s názorem Saši Uhlové o zločinnosti takového počínání.

Pro objektivitu a vytvoření si vlastního úsudku v řadách čtenářů uvedeme ještě několik názorů studentů sociální pedagogiky a andragogiky ve Zlíně:

Z názorů studentů, jak na ně zapůsobil film Zatajené dopisy

  • Zatajené dopisy na mě moc nezapůsobily. Nebylo tam dostatečně popsáno, jaký úmysl Miroslav Dědič měl a kolik úskalí musel překonat, aby vůbec svoji školu, posléze internát, vůbec mohl vést. V podstatě se v něm řešilo pouze dilema, zda děti měly dostat dopisy od svých rodičů, ale podle mého názoru celý projekt Miroslava Dědiče měl mnohem hlubší význam, který se ve filmu neobjevil, což je podle mě dost smutné.
  • Negativně, nezpracoval ho podle mě profesionální režisér, ale bulvární. Nelíbilo se mi to vůbec!
  • Zatajené dopisy na mě zapůsobily jako neobjektivní kritika určité metody Miroslava Dědiče, která je zcela vytržena z kontextu. Nepřihlíží k dobové situaci, nezabývá se více pohledy na věc. Výzkumnice zřejmě nezná dílo M. Dědiče do hloubky. Ovlivňuje negativně aktéry filmu a podsouvá jim své názory.
  • Zatajené dopisy mne zaujaly, ale zároveň se mi nelíbil ten jednostranný pohled výzkumnice a zesměšňování a zneuctění práce M. Dědiče.
  • Film je ukázkou toho, jak lze manipulovat s publikem. Vytáhnout či přímo překroutit některá fakta a jiné skutečnosti upozadit, či vůbec neuveřejnit.
  • Dokumentárny film vykresluje osobnosť pána Dediča zámerne negatívne a často je prezentovaný na školách a rôznych miestach ako jediný zdroj informácií o práci pána Dediča, ktorý je akoby zodpovedný za všetko, čo sa dialo, bez zohladnenia kontextu, okolností, podmienok daného režimu, úsilia o dobro detí na základe zodpovednosti a zodpovednosti iných...

I když při srovnávání obou filmových děl nejde podle mého soudu pouze o srovnání dokumentu a hraného filmu, nebo rozdílnost časová, přesto si myslím, že srovnání zaslouží i ve filozofickém přístupu. Podle mého soudu je film Dušana Kleina jedinečným a objektivním uměleckým obrazem mimořádného počinu sociálního pedagoga Miroslava Dědiče v padesátých letech, v situaci příchodu Romů ze Slovenska do poválečného pohraničí.

A vhledem k situaci, kdy u zesnulého Dušana Kleina není uváděn v jeho geniální filmotéce, to považuji za nevhodné. I vzhledem k tomu, jak se studenti stavěli k tomuto dílu, které bylo jedním z důležitých zdrojů informací o životním příběhu PhDr. Miroslava Dědiče. K tomu bych rád uvedl několik jejich názorů:

  • Příběh Miroslava Dědiče, respektive jeho osoba na mě zapůsobila svou bezbřehou empatií, prosociálním cítěním, filozofií rovnoprávnosti ve vzdělání i dalších oblastech lidského bytí. Na Miroslavu Dědiči oceňuji jeho velkorysost, laskavost, ctižádost potřebnou k dokončení vymezeného cíle (vzdělání a zkvalitnění života dříve "nevzdělatelných" a materiálně deprivovaných romských dětí) a v neposlední řadě i schopnost sebereflexe.
  • Byl to silný příběh, který byl určitě velmi působivý. Miloval své žáky a těšil se z jejich růstu a úspěchů. Pomáhal dětem k tomu, aby nalézaly a našly svůj smysl života.
  • Příběh byl velmi působivý, úvaha o odvaze člověka, který jednal v rámci svého nejlepšího vědomí a snažil se dětem pomoci do budoucna, aby žily lepší život než jejich rodina, a to právě na základě jeho vzdělávání, které dětem předával.

A k samotnému filmu zesnulého režiséra Dušana Kleina je možno mu poslat, bohužel už jenom do uměleckého nebe, několik vybraných názorů studentů, oceňujících jeho dílo, a samozřejmě i dílo všech aktérů mimořádného filmu, inspirovaného názorem Roma Kotlára v knize Josef Pohla s názvem Na cikánské stezce, který na otázku učitele, proč ti koně neutíkají, odpověděl: Jen kdo se bojí, utíká, pane učiteli…

  • Film Kdo se bojí, utíká, mě překvapil svou otevřeností a reálnou reprezentací tehdejší doby. Snaha mladého učitele může být inspirací pro novou generaci učitelů. Mohou se inspirovat i novými metodami, ke kterým byl učitel donucen, jelikož základní a klasické metody v romské osadě nefungovaly.
  • Film dokáže jednoduše a věcně nastínit dobu, ve které se odehrává. Zjednodušeně popisuje život tehdejších Romů. Vystihuje povahu lidí, jejich postoj ke změnám. Přitom v dialozích jsou neuvěřitelně zachyceny filozofické otázky.
  • Film byl velmi hezky zpracován, logické znázornění romské kultury a těžký úděl učitele, který má snahu něco změnit a nevzdává se, i když jeho role není vůbec, ale vůbec jednoduchá. Určitě bych doporučila k výchovné práci, zařadila bych i do povinné četby pro studenty SŠ.
  • Film mě zaujal právě hlavně tou postavou M. Dědiče, profesora, který je velmi vytrvalý a neoblomný. A i když byl na pokraji svých sil, setrval a následně se mu to po nějaké době vrátilo. Jak komunikace s dětmi (pedagogický pohled), tak komunikace s rodiči (andragogický pohled).

Vážený pane režisére, vážený pane Dušane Kleine. Děkuji za Vaše objektivně podané umělecké dílo spolu se studenty a panem PhDr. Miroslavem Dědičem, mimořádným sociálním pedagogem a vychovatelem romských žáků.

doc. PhDr. Mgr. Jaroslav Balvín, CSc.
Přečteno: 1112x
 

Nepřehlédněte:

Kam dál:

Štítky:  

Vzdělávání, Film, Osobnosti



HLAVNÍ ZPRÁVY

 

Další články z rubriky







..
romea - logo