Česká televize začne od 4. ledna na ČT2 vysílat nové díly oceňované
časosběrné docu-soap Ptáčata, ve které děti z brněnské sociálně vyloučené
lokality s názvem Bronx už několik let točí svůj život na malé kamery. Druhá
série sledovala děti i paní učitelku Jarmilu od 3. do 5. třídy. Děti například
ve svých ulicích zažily demonstraci DSSS, s profesionálním občanem Matějem
Hollanem demonstrovaly proti hernám, jely poprvé na lyže nebo podstoupily
unikátní metodu, která by jim měla pomoci se soustředěním ve škole. Na otázky
odpovídá scenáristka a režisérka Kamila Zlatušková.
Kamila Zlatušková (*1981)
Producentka, dramaturgyně, scenáristka a režisérka, externí pedagožka,doktorská studentka a absolventka scenáristiky a dramaturgie na JAMU. Tématem
její disertační práce je současný autorský dokumentární film. Kromě žurnalistiky
na Masarykově univerzitě studovala také v rámci stipendia v USA obory Film
Studies a Broadcasting.
Od roku 2012 vede v ČT Brno svoji tvůrčí multižánrovou skupinu, která mimo jiné
koprodukovala doma i v zahraničí oceňované sociální drama Zázrak, dokumentární
thriller Kauza Cervanová nebo absolventský film Bohdana Bláhovce o dívčí skupině
5Angels s názvem Show!
Kdo je autorem projektu Ptáčata a jak vlastně vznikl?
Nápad na vznik seriálu o dětech, kterým okolnosti vnutily roli outsiderů,
podnítila moje maminka. Když mi před šesti lety popisovala situaci, kdy se
rodiče neromských dětí bouřili, protože nechtěli, aby jejich děti chodily do
třídy s "cigány", pomyslela jsem si, že je to zásadní téma pro dokument. A
společně s producentem Ladislavem Cmíralem jsme se nakonec rozhodli téma
zpracovat v moderní podobě tzv. docu-soapu, dokumentárního seriálu vycházejícího
z jednoho prostředí a jednoho třídního kolektivu pod taktovkou paní učitelky.
Vaše docu-soap v sobě spojuje prvky dokumentu i reality show. Jak probíhá
práce na takovém dokumentárním seriálu, jak ovlivňují děj filmaři a jak moc
určují další směřování děje samotná Ptáčata?
Seriál je svým způsobem i forma sociálního experimentu, motivy jednotlivých
dílů vybíráme my, nicméně veškeré reakce, plynutí scén i dalších situací, to vše
je pochopitelně autentické. Jinak by to ani nemělo smysl a mohli bychom rovnou
dělat hraný seriál, který by pak většina diváků odpískala jako nevěrohodný.
VIDEO
Když jste s projektem Ptáčata začínala, jaká byla vaše očekávání? A
naplnila se?
Děti dostaly šanci ukázat, že vůbec není těžké mít je rád. Jen v sobě musí
každý z nás zlomit svoje vlastní předsudky. Ať už se bavíme o Romech, nebo o
Ukrajincích, které reprezentuje Váňa. Tu šanci děti proměnily dobře. Druhá
strana problému je, že seriál většinou milují lidé, kteří předsudky netrpí. K
těm dalším se buď ještě nedostal, nebo ho jednoduše k životu, resp. ke své
zkušenosti nepotřebují, protože mají vlastní. A to je začarovaný kruh.
Jaké ohlasy jste zatím na Ptáčata zaznamenali?
Ozvali se nám studenti a vyučující z různých oborů z univerzit napříč českou
i slovenskou akademickou sférou. Sociální a terénní pracovníci, neziskové
organizace a také poměrně velká skupina náctiletých, kteří patří mezi
nejoddanější fanoušky. Ptáčata jsou vtipná i dojemná zároveň a zároveň jim
držíte palce, protože je důležité, aby ukázala, že jim role outsiderů nesluší.
To citlivé mladé diváky baví.
Seriál získal v roce 2010 cenu Úřadu vlády ČR v kategorii Čin roku a v roce
2011 byl nominován na prestižní evropskou televizní cenu "CIVIS". Jeden ze
samostatně zpracovaných příběhů vyhrál cenu za nejlepší český populárně-vědecký
dokument a nedávno byl také nominován na Japan Prize 2013, kterou zaštiťuje
japonský císař.
Po úspěšné první sérii v lednu na televizní obrazovky vstoupí druhá série.
Děti jsou nyní o pár let starší a o mnoho (ne vždy dobrých) zkušeností bohatší.
Jak se podle vás za ty roky změnily? A ovlivnilo je nějak natáčení?
Jsem zvědavá, jaké ohlasy přinese nová šestidílná série. A především zda
vzbudí společenskou diskusi, protože jsme tematicky trochu přiostřili. Děti
vyrostly a začínají o světě přemýšlet. A my jim v rámci natáčení dáváme podněty.
Aby na základě vlastní zkušenosti zkoušely přemýšlet o světě a společnosti. Tedy
například když volíme předsedu třídy, tak reflektujeme demokracii a volby obecně
a tak podobně. Děti jsou zádumčivější, přemýšlivější, svérázný humor jim ale
zůstal.
A jak práce na Ptáčatech ovlivnila vás samotnou?
Asi jsem se stala citlivější. Zásadním způsobem jsem přehodnotila pohled na
sociální politiku v ČR. Politický systém v podstatě přestal reflektovat potřeby
těch nejslabších, kteří se chtějí odpíchnout ode dna. A nemusíme se bavit jen o
Romech, ale obecně o skupině lidí ohrožených chudobou – např. o matkách
samoživitelkách, o kterých mimochodem moje tvůrčí skupina právě koprodukuje jiný
dokumentární film.
Které momenty z natáčení druhé série vám nejvíce utkvěly?
Určitě na mě nejsilněji zapůsobilo, když jsme s dětmi natáčeli demonstraci
DSSS. Závěrečnou scénu prvního dílu považuji za jeden z nejzásadnějších momentů
celé série, snový záběr, ve kterém se Janička točí okolo sloupu a pobrukuje si
písničku, zatímco kousek od ní na pódiu DSSS hřímá německý nacionalista…
Aktuální druhá série končí šestou třídou. Plánujete sledovat i další osudy
Ptáčat?
Ano, nyní dokončujeme první díl třetí série. Bude končit 9. třídou. Čeká je
pár zásadních let v jejich životě. Myslím, že to nebude procházka růžovým sadem,
ale myslím, že to zvládnou. A zvládnou to ještě líp, když budou vědět, že jim
lidé věří. Moji důvěru mají stoprocentně.
VIDEO
