Tedy alespoň ne v České republice. Protože tento problém se u nás
nevykrystalizoval do nějaké výrazné reality, která by vůbec někoho ohrožovala.
Je to jen oblíbené téma našich populistů strašit neexistujícím problémem s
poukazem: Co by kdyby…
Je tu ovšem několik aspektů, které se objevují v souvislosti s uprchlictvím a
jeho globálním rozměrem, to připusťme, byť se ČR zatím nedotkl.
Jeden z důvodů, proč před masovějším přijímáním uprchlíků mnozí z politiků
varují, je okolnost, že se nepodařilo integrovat úspěšně „naše Romy“, kteří tu
žijí po staletí – a což teprve s cizinci, jejichž kultura je Evropanům cizí.
Ponechme stranou, zda skutečně integrace Romů u nás je tak neúspěšná. A pokud
bychom tento názor měli přijmout, pak rozhodně s konstatováním, že je to problém
oboustranný, ukazující nedostatečnou roli státu, která v tomto procesu selhala.
Můžeme se ptát, zda by toto nemělo být poučením v procesu integrace jiných
kultur, až přijde na pořad dne.
Jiným aspektem je okolnost, že Romové ve své historii byli často uprchlíky a
byli nuceni žít v prostředí, které je přijímalo jen s potížemi. Vzpomeňme jen
dobu, kdy Romové slovenští se v různých vlnách a to dosti masivních objevovali
po světové válce v českých zemích, kde hledali práci a uplatnění. Rozhodně
nikoliv neúspěšně, jak dokládají anály. I později, už po sametové revoluci,
hledají Romové čeští i slovenští i jiní z postkomunistických zemí štěstí jinde v
Evropě, Kanadě a Americe. Jaké poučení a prozření tím dali různým společenstvím
o funkci demokracie i lidských práv v okamžiku, kdy se v těchto společenstvích
objevovali a představovali potíž, která nebyla řešena způsobem, pro tu dobu a
tyto země dříve proklamovaným. To je nepochybně zásluha Romů, která nastavila
těmto společenstvím zrcadlo. Pro české Romy to byl rok 1997. V každém případě si
Romové instinktivně uvědomují, že jejich doménou je i otevřená šance hledat
lepší život jinde a nemohou ho tedy dost dobře upírat jiným.
Příchodem hrozby uprchlictví se na chvíli Romové ve veřejnosti „ztratili“.
Objevilo se nebezpečí jiné, které momentálně představovalo větší hrozbu. Když se
ukázalo, že zatím skutečnou hrozbou není, asi po 2 létech, vrací se domácí
problémy do normálu, viz několik posledních kontroverzí mezi příslušníky
majority a Romy, které ukazují, že ve společnosti se v tomto společném vztahu
nic nezměnilo.
Ve skutečnosti je to tak, že česká populace je stále zatížena stereotypy
minulosti, zvyklá na homogenní společnost a vše, co se vymyká normálu, je pro ni
těžko přijatelné: Romové jako muslimové!
V budoucnosti se však ani ČR nevyhne přílivu jiných národností a etnik, se
kterými se bude muset vypořádávat na úrovni demokracie (pokud se nám uchová) a
humanity generace jiná, lépe vybavená k tomuto úkolu už proto, že nebude
nositelem stereotypů našich starších generací, zbavena tím mnohých předsudků.
Aspoň tedy doufám.
