Minulý týden přišla romská komunita Česka a Slovenska o jeden ze svých pilířů. Andrej Giňa (1936–2015), činovník Svazu Cikánů-Romů, zakladatel hudební skupiny Rytmus 84, neúnavný bojovník za práva Romů, ochránce romštiny a především spisovatel, zemřel po dlouhé vážné nemoci.
Díru zející po jeho odchodu už nelze zaplnit. Patřil ke generaci, která prožila většinu milníků moderních romských dějin na vlastní kůži, a byl i jejich aktivním hybatelem. S ním odchází důležitá část romské paměti.
Andreji Giňovi se to podařilo a jeho stopa jen tak nevybledne.
Poprvé jsem se s jeho tvorbou setkala během studií na vysoké škole. Právě jsem navštěvovala seminář americké židovské literatury a v jeho povídkách ze sbírky Bijav/Svatba (Apeiron 1991) jsem viděla jasnou paralelu s tzv. stock characters, plejádou formalizovaných postaviček vlastní aškenázskému folkloru.
Mezi podobně laděnými texty dalších romských autorů, umístěnými do osad předválečného Slovenska, pro mne tehdy Giňovy texty vynikaly konzistentností zobrazovaného prostředí, jehož struktura vazeb a jejich funkcí vytvářela zcela autonomní fikční svět.
Během psaní diplomové práce na toto téma jsem pak pana Giňu navštívila v jeho rodinném domku v Rokycanech. Seděli jsme na zahrádce a pili kávu, kterou nám uvařila paní Helena. U stejného zahradního stolku nebo na žlutohnědé sedací soupravě v přední části domu jsme pak seděli ještě mnohokrát, třeba při natáčení dokumentárního filmu Goja jedou! (r. Jaroslav Hovorka 2006) nebo během nahrávání historického rozhovoru pro týdeník Respekt („Gádžové nás dřív brali“ č.37/2003).
Máloco nasvědčovalo tomu, že je to dům jednoho z průkopníků literární tvorby v romštině, publikovaného a jistými kruhy adorovaného autora. V garáži se skladovala cibule a brambory, které gojar Andriš spolu s vepřovými střívky dodával do romských lokalit po celé republice, vzadu na zahradě bylo jednu dobu skladiště kol, tříkolek a kočárků ze synova podnikání. Lidé v Rokycanech ho znali a vážili si ho především jako muzikanta, obchodníka a pořadatele zábav.
Jeho tvůrčí koutek s omláceným psacím strojem a štůskem průklepáků se krčil v nízké nice pod schody do patra a je vůbec s podivem, že si při šířce svých aktivit na psaní ještě našel čas. V zimě v létě, kdykoli jsem mu volala, prodával u silnice brambory a občas hovor přerušil, aby obsloužil zákazníka.
Domek v Rokycanech měl pro Andreje Giňu mimořádný privátní význam. Jeho rodiče byli pod vlivem proticikánské legislativy Slovenského štátu v roce 1942 donuceni zbourat si svůj vlastní dům v obci Šarišské Sokolovce, tehdy Tolčemeši, a odstěhovat se do primitivních podmínek na odlehlou pastvinu přezdívanou Pod Hineškou.
Ztráta výstavního domu a s ním i společenského statusu se stala rodinným traumatem, ke kterému se všichni, pana Giňu nevyjímaje, neustále vraceli. Současně předcházela jejich odchodu do Čech v roce 1946; zatímco po původně harmonickém soužití se slovenskými sousedy zůstalo rozčarování a hořkost, Čechy slibovaly nový začátek. Fakt, že Andrej Giňa využil půjčky na novou výstavbu, v podstatě svépomocí postavil dům a v roce 1981 se do něj s manželkou a pěti dětmi nastěhoval, mu nepřestával být zdrojem tichého zadostiučinění.
Jeho dalším velkým snem bylo vydat knihu, ne z touhy po slávě, ale jak sám neustále zdůrazňoval, aby se „z toho našeho romského života něco zachovalo“. Psal a publikoval v časopisech už od konce 60. let, teprve po sametové revoluci se však začal oprošťovat od standardních forem romského folkloru, jako jsou různé typy pohádek a vyprávění, a pouštěl se do závažnějších společenských témat třeba v podobě fejetonu.
Nevyhnutelně se dostal do pozice svědomí národa – převážně v romském tisku horoval za používání romštiny, nabádal ke střídmosti a pracovitosti, odsuzoval hraní na automatech, referoval o příkladech udržování paťiv, tradiční romské cti, a vysmíval se hlupákům mezi Romy, kteří se vlastní nesoudností dostávají do problémů.
Vedle trochu kožených fejetonů ale třeba vytvořil i komediální cyklus povídek o dvou rokycanských záletnících a smolařích, Telunovi a Urfim, hýřící typickým romským frivolním humorem. Po dlouhém čekání se v roce 2013 konečně dočkal i své vysněné knihy, kterou pod titulem Paťiv: Ještě víme, co je úcta vydalo nakladatelství Triáda.
Přestože už byl v té době vážně nemocný, vydání výboru z díla v něm podnítilo nečekaný příliv tvůrčí energie. Napsal ještě bezmála dvě desítky nových pohádek a črt ze života, několik svých textů ve vlastním přednesu natočil na CD (v cyklu Hlasy – edice autorských čtení nakladatelství Triáda) a především se pustil do velkorysého projektu, který sám pro sebe nazýval románem.
Mělo jít o dobrodružný a dramatický příběh manželčiny maminky, jejímž otcem skutečně byl slovenský šlechtic. Druhou část ságy dokončil letos v létě krátce před nástupem do nemocnice, dál už se bohužel nedostal. Nejpropracovanější dílo jeho bibliografie však nemusí zůstat torzem – rodina touží po tom, aby byl příběh dovyprávěn, a už přemýšlí, jak to provést.
Když odejde někdo drahý, jeho cenu nelze vyčíslit soupisem společně prožitých zážitků. Ani Andrej Giňa nebyl jen sumou svých dosažených úspěchů, ale především ztělesněním tradičního romského étosu romipen.
Svým bez nadsázky příkladným životem udržoval nepojmenovatelného ducha romských komunit a jeho místo ve formování současné romské identity je nezastupitelné.
Když zemřela jeho důvěrná přítelkyně Milena Hübschmannová, zakladatelka romistiky v Československu, prohlásil, že „někdo může říct, jak říkají Češi, že každý je nahraditelný, ale to není pravda, někdo takový jako ona se už nenarodí“.
Jako by si psal svůj vlastní epitaf. Dílem i jeho zásluhou je dnes mezi námi řada skvělých, nadaných a schopných Romů, kteří pracují pro pozvednutí své komunity. Takový jako Andrej Giňa už se ale nenarodí.
